Vláda „pravdy a lásky“?

Ondřej Šlechta

Narychlo, podivně a za ještě podivnějších okolností a přímých účastníků poslepovaný kabinet Mirka Topolánka, který hodlá v úterý, 9.1. předstoupit před prezidenta republiky s žádostí o jmenování, je vším jiným, jen ne „nestrannou vládou odborníků“.

Každému je jasné, že za současné situace ústavní, nebo přinejmenším vládní krize (a nebojme už se ten výraz použít) směřuje situace tak či onak k předčasným volbám a jakákoli jiná dohoda, která by jim zabránila a umožnila jakous takous vratkou „plnohodnotnou“ vládu, by byla obrovskou zradou a výsměchem všem občanům. I Mirek Topolánek půjde k prezidentovi na kobereček se svou vládou jen proto, aby tato tvořila jakési „překlenutí“ k oněm předčasným volbám. Proč však do svého kabinetu jmenoval taková jména, která svými rozličnými zájmy připomínají vše možné, od protijaderného k filmovému lobby, jen ne onu „nestrannou vládu odborníků“, to zůstává otázkou.

Navrhnout do vlády o které se ví, že bude stejně dočasná, jména jako je režisérka Helena Třeštíková, homosexuální aktivistka lékařka Džamila Stehlíková, nebo senátor Karel Schwarzenberg, je buď kardinální hloupost, nebo záměr, který má dopomoci „jistému establishementu“ k podílu na vládní moci. Je obecně známé, že kupříkladu všichni tři výše zmínění mají velice blízko k Václavu Havlovi a jeho pojetí světa a politiky vůbec.

Tito lidé, ke kterým například patří i fanatická bojovnice proti jaderným elektrárnám Dana Kuchtová, jsou navíc napojeni na četné občanské iniciativy. Jaký má smysl takový kabinet, když není předem jasné, zda budou potenciální ministři hájit zájmy své země, nebo svého lobby? Ministrem zahraničí se má stát Karel Schwarzenberg – člověk, který má dvojí občanství, české a švýcarské. Které národnosti dá přednost? Kdo jiný už by měl mít nad slunce jasno ve své loajalitě, než ministr zahraničí?

Celá tato komedie jen dokazuje, jak hluboko se propadla česká politická kultura. Celá věc má však ještě jednu stránku. Nejde jen o to, že krok Mirka Topolánka s novou vládou je mírně řečeno, poněkud podivný. Navržení výše zmíněných lidí, kteří jsou silně zainteresováni v nátlakových organizacích na místa vysokých ústavních funkcí, může být nepříjemným precedentem potlačování tradičních úzú demokratického právního státu ve prospěch nevolených institucí a osobností. Je smutné, že téměř 17 let od pádu totality vidí nové a sofistikovanější ohrožení svobody tak málo lidí a ještě méně je ochotno proti tomu bojovat.