Rozsvícená magie Demlova díla

Josef Mlejnek

V Divadle U stolu



Brněnské Divadlo U stolu má od letošního podzimu v repertoáru dvě představení vycházející ze zásadních textů katolického kněze a básníka Jakuba Demla (1878-1961), které poskytují dva synoptické klíče k jeho životu a dílu. Po Zapomenutém světle (režie František Derfler) s vynikajícím Janem Mazákem, který ztvárnil ústřední postavu, zde v režii Jakuba Macečka došel divadelní podoby jeden z vrcholů Demlovy rané tvorby, enigmatický text Hrad smrti z roku 1912. Je napsán v odlišném, více stylizovaném jazyce než o víc než dvacet let mladší Zapomenuté světlo, báseň-kvílení nad neopětovanou Demlovou láskou k hraběnce Kateřině Sweerts-Sporckové spojené s jasnozřivou reflexí tragi(komi)ckého údělu lyrického básníka. Podprahové vrstvy básníkova nitra a sny, v nichž „život fyzický a duchovní zrostlinatěl“, nám však Hrad smrti zjevuje s nemenší intenzitou. Tento text hovoří o vypravěčem nalezeném záhadném rukopise, jehož četbou postupně „vizionář noci“ proniká nejen k hrůzným zjištěním, ale i k matečným prostopravdám hrůznosti života vůbec. Nicméně atmosféra této Demlovy prózy spouštějící se po temných rodových kořenech obtížených vinami není přízračná, věci zastiňující, ale magická, věci rozsvěcující: „Bylo po první jarní bouři, přišla kolem páté hodiny odpolední. Nevyjasnilo se, ale vzduch byl poochlazen, a světlo, které zmizelo na nebi i se svým žárem, vyzařovalo ze země, a měli jste pocit, že jste v koupeli. Byl jsem úplně sám.“



Jestliže pro představení uváděná v posledních zhruba deseti letech ve sklepení brněnského Centra experimentálního divadla byla charakteristická prakticky bez výjimky minimalistická střídmost scény, Macečkova inscenace naopak přímo hýří všemi dostupnými scénickými prostředky, počítaje v to i filmové dotáčky. Svou pestrostí připomíná Pitínského Sestru úzkost. Kamennému pozadí, které v řadě inscenací „mluvilo“ samo, byla tentokrát zavřena ústa velkým kusem bílého molitanu - je ozdobený květinami a připomíná secesní dekoraci. Vynalézavý hudební doprovod Mária Buzziho (který také hraje Otce) občas sice předbíhá někam do dvacátých let, ale filmové sekvence připomínají koneckonců éru němého filmu. Horečnatá i zoufalá slova prózy rozpjaté mezi Erótem a Thanatem zvládá hlavní představitel básník-průvodce „dějem“ Petr Bláha přesvědčivě, čistě, dokáže výrazně odstupňovat emoce i gesta. V roli vypravěčova bratra vyniká Jiří M. Valůšek tím, jak se dokáže upozaďovat: být nápadný, ano, ale až v druhém plánu. Roli vypravěčovy sestry svěřila režie Barboře Jelenové a malé Aničce Navrátilové - postava má předlohu v Demlově mladší sestře Matylce, nemocné a týrané, která zemřela v roce 1910. Magickou atmosféru spoluvytvářejí sugestivní pohybové kreace, při kterých vyniká dvojice ženských postav (Lucie Schneiderová a Ilona Bára Šumná) - nejvíce ve chvílích, kdy mají patrně ztělesňovat právě touhu a smrt. Snová nevinnost a vábení se obejdou bez lascivity. Velmi sugestivní je „očistcový“ závěr: několikaminutový rytmicky skandovaný dusot nohou v úplné tmě („hněv Boží jest jako z černého, hlazeného ebenu“), občas protínaný výkřiky, úzkostnými i milostnými, a přerušovaný světelnými vstupy a sborovým přednesem: „Krve jsme neprolili. Školy nás ničemu nenaučily. Byli jsme připravováni na věci docela jiné, na věci, které nám ublížiti nemohly.“ Na samotný závěr demlovské feérie už jen ironický úsměšek, kratinké vyzývavé uchechtnutí, první z tanečnic - bylo nebylo, a už nic. Dá-li se představení něco vytknout, potom přemíra, „hýření“ výrazových prostředků - ale pouze ve chvílích, kdy se chovají nesbíhavě.

Josef MLEJNEK



Centrum experimentálního divadla, Brno - Divadlo U stolu. Hrad smrti. Snová próza Jakuba Demla. Jevištní adaptace Jakub Maceček (režie), Mário Buzzi. Hudba Mário Buzzi. Video Jakub Jelen. Výprava Eva Jiřikovská. Choreografie Hana Charvátová. Psáno z první reprízy 3. listopadu 2008.



Právě vyšlo v Divadelních novinách 22/2008.

Josef Mlejnek