Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Mám strach o naši zemi

Karel Pacner

Reflex 24. 9.2009

Do začátku devadesátých let spadalo Československo pod kuratelu pravlasti komunismu, Sovětského svazu. Po převratu v listopadu 1989 jsme se radovali ze svobody, ale trvalo nějakou dobu, než jsme si plně uvědomili, že Západ včetně Německa, odkud vyšlehly dvě světové války, už není naším nepřítelem. A potom jsme se snažili sžívat s našimi západními sousedy, vracet se k pozapomenutým dobrým mravům a pravidlům. Až jsme se trochu zcivilizovali, přibrali nás do NATO a Evropské unie.

--------------------------------------------------------------------------------


Nicméně mnohé tradiční způsoby socialistického myšlení v nás přežívají – doufejme, že až příští generace, které plně poznají svět a jeho hodnoty, se od nich oprostí. A také chybí republice větší důvěryhodnost. Ovšem výstřelky z Topolánkových italských prázdnin blednou ve srovnání s pokusy o destabilizaci státu, jak nám to předvádí Jiří Paroubek v čele ultralevé sociální demokracie ve snaze se vrátit k moci. Tahle dobrodružná politika nás ukazuje světu spíš jako rozkolísanou jihoamerickou banánovou republiku, než jako zralou evropskou demokracii.


Zpátečka ke Stalinovi


Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Sovětský svaz ztroskotal a s ním i komunistická ideologie. Nakonec zůstalo Rusko v hranicích, jaké mělo někdy na počátku 19. století – přišlo tedy o přilehlé oblasti, které krvavě dobylo. V uplynulém desetiletí tam proběhla divoká privatizace, která udělala z řady komunistických a bezpečnostních kádrů milionáře a multimilionáře, zatímco chudáci ještě víc zchudli. Boháči využívali rovněž zahraničních tajných účtů ústředního výboru komunistické strany a KGB, původně určených na uplácení špionů a cizích komunistů. Bezuzdně z toho těžily i západní společnosti. Firmy vzniklé z podezřelého kapitálu expandovaly do celého světa a s nimi i roty vyzvědačů. Ruští zbohatlíci hledali lepší život na Západě a vedle nich se za hranice hrnuly gangsterské tlupy, kterým začalo být Rusko malé.

Sdělovací prostředky, které přišly o náhubek cenzury, se rozepsaly o všech zločinech komunismu a pomáhaly nastolovat demokratické poměry v zemi. Vznikla prapodivná směs demokracie, chaosu, bídy a nezřízeného bohatství.

V té době se Kreml za panování špásujícího prezidenta Borise Jelcina spíš staral o své přežití, na ambice o světovládu neměl skutečnou sílu. I když „americký imperialismus“ a NATO pořád zůstávaly v myslích Rusů strašákem. Mnozí nepřestávali tesknit po sovětské supervelmoci – vždyť s ní musel uctivě jednat celý svět, ne jako nyní, kdy se země stala příživníkem ostatního světa.

Začátkem roku 2000 zvolil nemocný Jelcin za svého následovníka vysloužilého podplukovníka výzvědné služby KGB Vladimíra Putina. Nový prezident si upevnil moc pomocí svých spolubojovníků z KGB a z rodného Leningradu, nyní opět Petrohradu. Svobodě, kterou provozovali novináři, někteří poslanci a obhájci lidských práv, nasadil náhubek. Miliardáři, kteří mu nechtěli sloužit, uprchli do zahraničí anebo je posadil do vězení. Nastalo druhé přerozdělování moci a majetku ve prospěch státu a jeho kremelských manipulátorů.

Veřejnost si získal nový vládce tím, že penzistům posílá jejich penze a dělníkům mzdy. Ještě víc popularity mu přidalo hlasité připomínání někdejší slávy Sovětského svazu a jeho vítězství nad Německem pod vedením „geniálního“ Stalina. Desetimiliony mrtvých, kteří se nevrátili z koncentráků čili gulagu, z vězení a ze sebevražedných útoků na frontě, stejně jako desetimiliony vězňů, které trpěly, byly zapomenuty. Car Vladimír nastolil autoritářský systém, který si příliš nezadá s režimem, jaký byl za vlády rodu Romanovců.

Ale obyčejným lidem to nevadí, polepšili si, žije se jim lépe. Na devadesátá léta vzpomínají jako na období chaosu a zbídačování. Demokracii, k níž nevědomky směřovali s Jelcinem, před tím nikdy nepoznali. Nevědí tedy, co ztratili.


Ovládnutí světa


Třebaže i Jelcin se snažil zvýšit mezinárodní prestiž Ruska, teprve Putin se do ní radikálně vložil. Zahraniční politice vytýčil dva cíle: ovládnout nejen ztracené sovětské republiky a země někdejší Varšavské smlouvy, tedy „blízké zahraničí“, jak zní nový termín, nýbrž celou Evropu. Tentokrát nebudou ruští vojáci prolévat krev na bojištích – Kreml se ohání energetickou zbraní. Evropská unie na něm dost závisí – dovozy z Ruska kryje čtvrtinu své spotřeby plynu a pětinu ropy. Stačí tedy občas přivřít kohoutky a vzpurné vlády se poddají. Kromě toho petrodolary a dříve ulité dolary umožňují ruským firmám, které se honosí anglickými názvy a mnohdy je vedou špioni, pronikat kamkoli. U nás mají zájem nejen o strategické podniky, jako je třeba pražské letiště, distributory energií, jaderné elektrárny, ale nepohrdnou ani sklárnami Crystalex Nový Bor, kde přeplatí domácího zájemce o desítky milionů. Vědí, že se jim to vyplatí – s mocí ekonomickou přichází pozvolna i moc politická.
Klausovy vlády se pokusům Rusů o proniknutí do klíčových českých podniků ubránily. Ministr vnitra Jan Ruml to na zasedání kabinetu připomínal. Za panování socialistů tato zábrana padla – řadu firem získal ruský kapitál, ať už přišel v průhledné podobě anebo zahalen do západních praporů. Bohužel se zdá, že ani Topolánkově pravicové vládě takové obchody nevadily – peníze některé politiky zaslepily.

Ovšem největším malérem začínají být čeští levicoví politici. Komunisté vnímají Rusko tradičně jako svou bolševickou baštu, jim se divit nemůžeme. Politiku opřenou o Kreml už delší dobu prosazuje Lubomír Zaorálek, stínový socialistický ministr zahraničí, který působí dojmem promoskevského agenta.


Vlna antiamerikanismu


Myslel jsem si, že po čtyřiceti letech komunistické diktatury je český národ jednoznačně orientován na Západ. K mému velkému překvapení však společnost rozčísl názor na umístění amerického radu v Brdech. Přístroj, který by upozorňoval na případný nálet íránských či jiných raket na Evropu, měl mít i politický podtext – přítomnost amerických vojáků v Čechách by definitivně zamezila Moskvě, aby si na nás brousila zuby.

Jednání o radaru s Washingtonem zahájil socialistický ministr obrany Jaroslav Tvrdík a pokračoval v něm i kabinet Mirka Topolánka. Jakmile vešla tato možnost ve známost, strhla se mela. Obyvatelé obcí v Brdech, kteří dřív těžili z přítomnosti obsluhy sovětských raket, začali protestovat. Převážil hlas místních komunistů a někdejších důstojníků „lidové“ armády, kteří sovětskou posádku střežili? Vypadá to tak. K nim se přidala skupina Greenpeace, věčně hledající téma ke kritice společnosti. Zakladatel bolševické strany a státu Vladimír Lenin nazýval lidi, kteří nevědomky pomáhají jeho sektě a tím si podřezávají pod sebou větev, „užitečnými idioty“. A pohrdal jimi. Tihle „užiteční idioti“ byli i mezi odpůrci radaru. Je přirozené, že jejich protesty podporovala ruská rozvědka, jak zjistila česká kontrašpionáž – peníze tam šly přes různé nezřetelné prostředníky a firmy.

Rusové považují umístění základny antiraket v Polsku a radaru u nás za další průlom Západu na teritorium, které jim tak dlouho patřilo. Generálové vědí, že tahle zařízení nemohou Rusko ohrozit. Je to problém politický, nikoli vojenský.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek, který se neřídí potřebami státu, nýbrž průzkumy veřejného mínění, aby se znovu dostal k moci, farizejsky na tuto vlnu protestů naskočil a udělal z ní předvolební tahák. Najednou se v naší společnosti objevil dosud nevídaný fenomén: antiamerikanismus a falešný pacifismus. I když sociálnědemokratičtí bezpečnostní experti vědí, že protiradarové hnutí vyživuje ruská rozvědka a že po technické stránce je základna nezbytná, dodnes v tomto odporu Lidový dům neustal.

Když se Paroubek nedávno sešel s moskevským vládcem Putinem, aniž k tomu přizval české diplomaty, jak bývá zvykem, svou nechuť vůči radaru znovu deklaroval. Pokud by socialisté v příštích parlamentních volbách zvítězili, museli bychom očekávat opětovné poklonkování Prahy Moskvě. Postupem času by to mohlo oslabit naše vazby k Evropské unii a k NATO, a naopak zahájit nástup k autoritářskému systému podle Putinova vzoru.
Naproti tomu Mirek Topolánek, ať k němu a k ODS máme jakékoli výhrady, vždycky vystupoval jako zastánce západní orientace republiky. Totéž gentleman Karel Schwarzenberg, který se z našich politiků ve světě nejlíp vyzná.


Zemský škůdce


Bohužel chaos, do jakého uvrhl svržením Topolánkovy vlády a nyní odmítnutím předčasných voleb naši politickou scénu Paroubek, způsobil, že nám zůstala slabá vláda Jana Fischera – údajně odbornická, ale jmenovaná vedením ODS a ČSSD. Tam mohou být nejslabšími články někteří ministři odpovědní za strategicky důležité rezorty, kteří sice svlékli oranžový dres, ale pořád jim to myslí v intencích socialismu.

Navíc každá nestabilita státu je živným polem pro cizí tajné služby, aby lovily mezi politiky a vládními úředníky, kteří se bojí o svou budoucnost. Nemusí nikoho kompromitovat, stačí nabídka dolarového konta ve Švýcarsku, případně i pas na cizí jméno do šuplíku.
Svou nevypočitatelnou chamtivostí po moci se stal Jiří Paroubek zemským škůdcem. Tento středověký termín jeho počínání vystihuje nejpřesněji.

Politický chaos může umocnit také krize hospodářská. Vláda – ať už Fischerova či jiná, pokud ji socialisté sestřelí – má a ještě dlouho bude mít největší starost s jejím hašením. Ale najde čas a sílu na to, aby se zabývala i strategickým postavením země a její účinnou ochranou před nežádoucími vlivy z východu?


Evropa komunismus nezažila


A jak se na svět dívají Rusové?
Základny, jimiž Američané obklíčili Sovětský svaz za studené války, po jejím skončení nezrušili, jenom je omezili. Třebaže se Washington koncem osmdesátých let zavázal, že nebude usilovat o rozšíření svých sfér vlivu, řada postkomunistických států do NATO vstoupila. To považuje Moskva za podraz.

Přimknutí této oblasti k Západu, vstup pobaltských republik do NATO a úvahy o přistoupení Ukrajiny a Gruzie do této aliance vnímá Kreml jako bezpečnostní ohrožení. Avšak neuvědomuje si, že státy, které prožily čtyři anebo i více desetiletí pod komunistickou nadvládou, mají z ruského medvěda, ať už nad ním vlaje jakýkoli prapor, pořád strach. Proto bezpečnostní deštník NATO samy požadovaly.

Existuje tady velký rozdíl v chápání světa. Velký stát, jakým je Rusko, nemůže ztratit svou suverenitu, zatímco menší státy, které poznaly cizí okupaci, ano.

George Friedman z agentury Stratfor, v níž se vysloužilí zpravodajští analytici zabývají strategickými předpověďmi, se domnívá, že Kreml chce pouze střední Evropu neutralizovat, vytvořit z ní jakýsi sanitární kordon mezi Německem a Ruskem. Pochybuji, že by měl pravdu.

Západní Evropě chybí vlastní bolestná zkušenost s komunistickou diktaturou, je to pro ni jenom vzdálený obraz, který zná z knih a dokumentů; bohužel stejně to vnímá i část mládeže v postkomunistických zemích. Proto jsou západní politici při jednání s ruskými vládci mnohem méně obezřetní, věří jim. Podobně naivně smýšlel prezident Franklin D. Roosevelt i československý Edvard Beneš. Oba čekali, že druhá světová válka Stalina změní a přiměje ho k nastolení demokratičtějších poměrů a k plnění svých slibů. Svůj omyl si uvědomili, když už bylo pozdě – a komunisté opanovali Polsko i Československo. Všichni zapomínají, jak jasnou a tvrdou řečí vítězil Ronald Reagan.

Evropě nestačí dodávky ropy a plynu z Afriky a ze severomořských nalezišť, potřebuje i přísun z Ruska. Avšak Kreml za ně nechce jenom dolary, jak nedávno připomněl na semináři velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: „Řada zemí, které suroviny mají, ovšem za ně požadují něco více než jenom peníze.“ Chtějí rozšiřovat svůj vliv a brání se tomu, aby kdokoli cizí je peskoval za nedostatek demokracie a lidských práv v jejich zemích.


Nejslabším článkem Německo



S Rusy lze jednat jedině silou, na nic jiného neslyší, jak dokládá celé 20. století. Proti ruské energetické zbrani by měla Evropa vytasit zbraň technologickou. Ruská těžební zařízení jsou stará půl století. Někteří odborníci se obávají, že už za několik málo let by mohla tamní těžba vyvrcholit a pokud neotevřou nová naleziště, nezmodernizují dnešní provozy a nepostaví nové ropovody a plynovody, začne se prudce snižovat.

Na takový rozvoj chybí Moskvě vyspělá technika – tu může dodat jedině Západ. Tyto investice by stály pouze v příštím desetiletí 65–70 miliard dolarů. Rusko chce také zahájit těžbu těchto surovin v Severním moři – ani tam se bez západní techniky a možná i investic neobejde. A tuhle závislost zatím státníci z Bruselu Kremlu nepřipomínají. Čína a Indie, energeticky hladové mocnosti, které mají rovněž o ruské suroviny zájem, mu nové stroje a zařízení nedodají.

Rusko se snaží Evropskou unii rozložit, aby mohlo snáze jednat s jednotlivými státy. Proto mu vadí Lisabonská smlouva, která Evropu politicky – byť v některých článcích nešťastně – svazuje. Ovšem najde se skutečný evropský vůdce vybavený strategickým myšlením, který se bude umět Putinovu Rusku postavit? Zatím není na obzoru žádný.
Nejslabším článkem EU se stalo Německo. Bývalý socialistický kancléř Gerhard Schröder se nechal koupit polostátním ruským Gazpromem a prosadil stavbu plynovodu Nord Stream vedoucího po dně Baltu z Ruska přímo do Německa. Tento záměr, proti němuž vystupuje nejen Skandinávie, ale i Polsko a Česká republika, jednotnou energetickou politiku Evropské unie komplikuje.

Ovšem nesmíme se divit – blízké vztahy těchto zemí mají dávnou tradici. Němci přinesli do carského Ruska řemesla a průmysl, Německo bylo pro Rusy oknem do Evropy, německé princezny se stávaly carevnami, Kateřinou Velikou počínaje, bolševici nechali německá vojska ve dvacátých letech minulého století tajně cvičit na ruských pláních, čímž sabotovali mírovou dohodu z Versailles.


Konec základen – porážka USA



Stará smlouva START omezující počty strategických jaderných zbraní vyprší po 15 letech začátkem prosince. Americký prezident Barack Obama se potřebuje domluvit s Putinem na nové. Odhady nynějšího stavu jaderných arzenálů se liší, ale podle amerických zdrojů na začátku roku 2009 měl Washington kolem 2200 strategických jaderných hlavic v operačním postavení, zatímco Moskva disponovala 2790 hlavicemi. Putin o jejich snížení stojí proto, že ruský arzenál zastarává, vyžaduje hodně peněz na údržbu – pro něj by bylo výhodnější, kdyby mohl nasadit menší množství typů modernějších, spolehlivějších a menších.
USA si také potřebovaly zajistit severní bránu pro zásobování svých vojáků v Afghánistánu přes Rusko. Kreml ji ochotně otevřel. Nedělal to z lidumilnosti. Má k tomu i svůj důvod – bojí se, aby se do jeho teritoria odtamtud nerozšířil vřed militantního islámu.

Minulý týden Obama rozhodl, že plánované základny v České republice a Polsku nepostaví – zastrašování, které přichází z Kremlu, ho zarazilo. Podle dřívějšího mínění analytiků Stratforu by je mohl vyměnit za příslib Moskvy, že teheránské kleriky, které dosud podporuje, od dalšího vývoje raketojaderných zbraní odradí.

Ovšem to je dost naivní tužba. Islámský Írán ve své militantnosti v uplynulých letech nikdy nepolevil. I ti poněkud mírnějšího ajatolláhové požadují jaderný arzenál. Íránská vláda podporuje radikální islámské teroristy po celém světě. Proklamuje, že jejím cílem je zničení židovského státu Izrael. Teherán se stal mekkou nového imperialismu, tentokrát imperialismu islámského.

Naproti tomu přítomnost amerických vojáků v České republice a v Polsku by pronikání ruského kapitálu zeslabila a tím by omezovala i vliv Moskvy v celé Evropě.

Podle deníku Wall Street Journal Bílý dům tvrdí, že mnohem větší hrozbou jsou íránské rakety krátkého a středního doletu. V květnu se pochlubil prezident Mahmúd Ahmadinežád, že Írán vyzkoušel raketu Sedžil 2, která má dolet 2000 kilometrů. Předpokládá se, že obdobná střela Šaháb 3 létá stejně daleko. Odborníci si už dlouho myslí, že v letech 2013–2014 může mít tento konzervativní muslimský stát rakety o dvojnásobném doletu, tedy až 4000 kilometrů. A potom je jedno, jestli do té doby íránští odborníci zmenší atomovou bombu na 700 kilogramů, anebo dají do hlavice biologickou či chemickou nálož. Pro střední Evropu to bude v každém případě smrtící nálož.

Tohle všechno věděla už Bushova vláda, když rozhodovala o ochraně svých spojenců v Evropě proti íránské hrozbě a nabídka Praze a Varšavě základny. Od Obamy to je tedy jenom výmluva. Ovšem na tomto rozhodnutí se podepsal nejen nátlak Putina, ale i odmítání Paroubka. Kdyby smlouvu o radaru v Brdech neschválil český parlament, což je při nynějším rozložení sil nasnadě, byla by to facka americké prestiži.

My to pociťujeme jako velkou porážku politiky USA v Evropě a vítězství Ruska, jeho politiky a jeho vlivové agentury v České republice. Jak to vnímá Washington? Jako taktický ústup? Jako vstřícné gesto před jednáním s Íránem? Jako snahu domluvit se s Moskvou? Asi všechno dohromady.

Američané tvrdí, že z tohoto koutku světa neodcházejí a základny chtějí nahradit jiným způsobem, možná větším sepětím ve vojenském výzkumu, který už začal, možná i jinak. Po rozruchu, který toto oznámení v Praze a Ve Varšavě způsobilo, ministryně Hillary Clintonová tvrdí, že místo radaru a antiraketové základny sem pošlou baterie mobilních raket. Ale tím měl Obama začít své oznámení: místo stabilních postů dostanete zbraně na transportérech. Teď to vypadá jako konejšení, kterému nemusíme věřit.


Noví zbabělci?


Levicoví kritici tvrdí, že Američané chtějí ovládnout celý svět. To je nesmysl. Tenhle cíl nikdy nevyhlásili, pouze si i na vzdálených místech pokoušejí zajistit svou vlastní bezpečnost. Pravda, USA zůstaly jedinou globální supervelmocí, na jejíž ochranný deštník spoléhá hodně států. Zato bolševickou diktaturu na zeměkouli požadoval Lenin a jeho pobočník Lev Trockij k tomu přidal představu permanentní proletářské revoluce. I Josef Stalin v tomto trendu pokračoval – halil ho sice do bolševické vlajky, ve skutečnosti prosazoval tradiční zájmy carského imperialismu. Příznačná byla jeho odpověď americkému diplomatu v létě 1945 v Postupimi na gratulaci k příchodu Rudé armády do Berlína: „Ale car Alexandr došel až do Paříže.“ To byl tedy i jeho tajný cíl. A v této linii kráčí Putin.

Myšlení západních politiků připomíná chování francouzských a britských politiků ve druhé polovině třicátých let, kteří se báli návratu hrůz Velké války (dnes říkáme první světové války). Zbaběle ustupovali Hitlerovi, který je po každém svém novém kroku ujišťoval, že je to krok poslední. Kdyby si přečetli jeho Mein Kampf, věděli by, že lže. Na podzim 1938 v Mnichově obětovali československé pohraničí za příslib míru, při rozbití Československa v březnu 1939 se zmohli jenom na bezzubé protesty, teprve přepadení Polska je probudilo. Ale potom stejně žádnou vojenskou akci, která by německého útočníka umrtvila, nepodnikli, protože se báli vylézt z pohraničních pevností.

Touhle zbabělostí a neprozíravostí se vyznačují i dnešní západní státníci včetně Obamy. Také věří slovům, která přicházejí od vysloužilého sovětského špiona z Moskvy – místo aby vycházeli z trpkých zkušeností s ruským státem.


Součástí západní civilizace


Hitler povstal, protože chtěl – mimo jiné – odčinit ponížení, které se Německu dostalo z mírové konference ve Versailles. Putin povstal, protože chce odčinit rozbití bolševického Sovětského svazu a nastolit ještě mohutnější sféru ruského vlivu, tentokrát pomocí energetické zbraně a vydírání.

Probíhá velmocenská hra o budoucnost světa počátku 21. století. Postkomunistické státy východní a střední Evropy v ní zatím zůstávají víceméně němým účastníkem. Neměla by Česká republika o svou sounáležitost se západní civilizací bojovat a prokazovat v praxi, že jsme její součástí. Ano, měla, a to velmi vehementně. Jakým způsobem? Předně zklidněním politické scény, z níž vymizí zemští škůdci a vrátí se tam politici, kteří státotvorně racionálně uvažují. Dále skončit se švejkováním, vrátit se k hodnotám, za něž bojovali naši vojáci v obou světových válkách, a začít pociťovat sounáležitost s našimi spojenci v NATO a s přáteli v Evropské unii. To mimo jiné znamená nezpochybňovat udržování českých vojáků, případně nemocnic, v krizových oblastech a přijímat americké nabídky na společnou obranu.

Musíme docílit toho, aby nás Západ začal brát jeho svou neodmyslitelnou součást, jako jsou třeba Dánsko, Island či Malta. Pokud toho nedosáhneme, mohli bychom se stát hříčkou, s níž budou mocnosti obchodovat jako na podzim 1938 v Mnichově s Československem. I když právě tohle Barack Obama při nedávném projevu k české veřejnosti na Hradčanech vyloučil.



Karel Pacner
Ing. Karel PACNER
novinář, spisovatel
 
  Přístupy: 32758 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA