Přiznávám, že mne „Ježek na prameni“ zaujal. Autor Josef Havránek totiž svým textem (zřejmě mimoděk) odhalil samotné kořeny manipulace naší doby. V čem tkví? Jejím základem je děj, s jehož výsledkem jednotlivec či skupina nesouhlasí. Začnou tedy hledat a zveřejňovat důvody, co všechno bylo v průběhu onoho děje špatně a jak pochybný tedy musí být výsledek. Média takové výpady bez většího zkoumání uveřejňují. Jsou přece hlídacím psem demokracie. Původní hybatelé se sice (většinou rovněž prostřednictvím médií) brání a vysvětlují, platné jim to ale mnoho není. Holá fakta a nudná pravda pochybnosti už nikdy zcela nezaženou. Pak nastoupí druhá vlna. Její aktéři schválně nebo z nedostatku informací berou za prokázané, že se v průběhu děje staly věci, které se nestaly. A z nich vyvozují závěr. Za poslední rok jsem se naučil trpělivosti. Na rozdíl od pana Havránka proto nabízím pouze fakta, závěry ať si laskavý čtenář vyvodí sám.

Prolog

Když jsem byl v polovině září roku 2004 jmenován do funkce generálního ředitele Národní knihovny České republiky, věděl jsem leccos o jejím provozu (i když spíše z pohledu uživatele, který by bez jejích služeb nevystudoval), mnohé o emocích spojených s odvoláním kolegy Balíka (což se mnou nemělo nic společného, byl odvolán půl roku před mým příchodem), ale prakticky nic o zásadním problému: znovu a velmi aktuálně hrozícímu kolapsu z nedostatku prostoru. Bylo zřejmé, že na řešení zbývá šest až osm let, díky dnes (nikoli tehdy) jasnému vystěhování Státní technické knihovny do nové budovy v Praze - Dejvicích se lhůta o dva až tři roky prodloužila. Stále však platí: pokud nejpozději v roce 2015 nebude nová budova stát, provoz NK zkolabuje.

V závěru roku 2004 jsme tak hledali optimální řešení: co nejlepší pro uživatele i zaměstnance NK, co nejlevnější (tady je ale vždy třeba posuzovat investiční náklady ve vazbě na náklady provozní - jednorázová vyšší investice se může díky následným nižším provozním nákladům vyplatit) a na optimální dobu - zvolili jsme časový úsek padesáti let, během nichž by NK neměla potřebovat žádné další prostory. V prvé řadě jsme zkoumali možnosti rozšíření kapacity Klementina: vybudovat cca sedmipatrovou knihovnou pod ním by nebylo jen nesmírně drahé a během výstavby zatěžující pro historické jádro Prahy, ale také velmi riskantní. NK sice disponovala odbornými posudky, které umístění fondů pod úrovní Vltavy schvalovaly, povodně roku 2002 však prokázaly i v jiných oblastech zranitelnost teoretických studií a definitivně „odnesly“ reálnou možnost dlouhodobějšího setrvání většiny fondů NK v Klementinu. Zastřešení stávajících nádvoří by definitivně zničilo barokní půdorys jedinečné národní kulturní památky a těžko by se našel památkový úřad, který by s tak brutální přestavbou dnes souhlasil (dnešní památkáři by se velmi pravděpodobně neshodli ani s arch. Ladislavem Machoněm, který areál výrazně přestavěl už ve dvacátých letech minulého století). Přestavba Klementina by navíc nepřinesla jistotu následných padesáti let bez investic do nových prostor.

Po diskusi jsme nedali přednost ani dostavbě hostivařského depozitáře, původně určeného zejména pro ochranu konzervačních fondů (situaci v Hostivaři navíc notně zkomplikovaly četné restituce, přesto zůstává krizovou variantou řešení prostorových potíží). Poskytovat služby v centru města a mít přitom stále více knihovních fondů na jeho okraji je z hlediska provozu neekonomické (dokumenty musíte vozit), neekologické (převáží se auty), nešetrné (takové zacházení s fondem mu jistě neprospívá) a především pomalé a pro uživatele nepohodlné (uživatelé na objednaný dokument dlouho čekají).

Dějství první: rozhodnutí

Zbývalo tedy buď hledat jiný vhodný objekt pro přestavbu (která je obvykle značně nákladná a statické hodnoty potřebné pro ukládání knih ji ještě prodražují, aniž by se dosáhlo výsledku srovnatelného s budovou projektovanou pro účel následného využívání) nebo se zamyslet nad návrhem postavit budovu novou. Vedení NK dalo jednomyslně přednost poslední variantě.

Zbývalo odpovědět na otázku, jak velká část Národní knihovny by se do nové budovy měla přestěhovat - opustit Klementinum jsme rozhodně nechtěli, minimálně Historické fondy (s vazbou na barokní knihovní sál nepřetržitě využívaný jako živý depozitář) jsou s touto národní kulturní památkou spjaty pupeční šňůrou. Důležité bylo i principiální rozhodnutí umístit fondy a všechny s nimi související služby na jednom místě, bez potřeby převážet knihovní dokumenty. Stranou jsme nemohli ponechat ani těsné vazby Slovanské knihovny NK ČR na pracoviště nedaleké Filozofické fakulty nebo skutečnost, že nejvíce knihovního fondu přibývá v úseku Novodobých fondů a služeb (akvizice rukopisů či starých tisků jsou spíše výjimečné a v jednotkách kusů; nárůst fondu Slovanské knihovny, Knihovnického institutu či Hudebních fondů je mnohem pomalejší než Fondů novodobých, kam patří - výjimky ponechme stranou - především oba povinné výtisky). Po důkladném zvážení všech pro i proti jsme se rozhodli navrhnout stavbu nové budovy pro Novodobé fondy služby ( na principu „vše na jednom místě“) a zbylé útvary NK ponechat v rekonstruovaném Klementinu. Oba investiční záměry jsme ještě v roce 2004 předložili ministerstvu kultury, které je po důkladné analýze schválilo. Tomu ještě předcházelo hledání vhodného pozemku pro novou budovu.

Dějství druhé: pozemek

Hledali jsme stavební parcelu o rozloze cca 10 tis. m2 v širším centru Prahy (NK plní roli největší české univerzální knihovny a navíc knihovna umístěná na periferii ztrácí své funkce, v nezáplavové oblasti a s dobrou dopravní obslužností, pokud možno v majetku státu nebo města.

Stavební parcela na západním okraji Letné (nikoli na Letenské pláni, jak se často mylně tvrdí), katastrální území Holešovice všechny parametry splňovala téměř ideálně, územní plán (platný do roku 2010) navíc omezuje stavby na kulturní či církevní využití. Pozemek vlastní hlavní město Praha, jehož představitelé se od počátku stavěli k záměru právě tady postavit novou budovu Národní knihovny kladně: už 20. prosince 2004 schválila Rada hl. města Prahy jednomyslně Memorandum o spolupráci na přípravě a realizaci nové budovy NK v Praze na Letné. Počátkem ledna roku 2006 přijala Rada (opět jednomyslně) usnesení (č. 0041) o úplatném převodu pozemku Národní knihovně. Usnesení Rady potvrdili o dva měsíce později znovu bezmála jednomyslným hlasováním (pro bylo 62 z 63 přítomných) pražští zastupitelé. Podpora stavbě nové Národní knihovny nechybí ani v programovém prohlášení pražské radnice. Smlouvu o převodu pozemků (resp. Smlouvu o smlouvě budoucí) však město dosud nepodepsalo, ačkoli usnesení zastupitelstva i programové prohlášení stále platí.

První návrh Smlouvy předložili úředníci Magistrátu (pod vedením ing. Petera Ďurici) Národní knihovně po opakovaných urgencích cca tři měsíce od usnesení zastupitelů. Poté, co jsme se na textu smlouvy dohodli, byl text Magistrátem znovu upraven - objevil se v něm nový požadavek (v rozporu s předešlými prohlášeními představitelů města): Národní knihovna se měla zavázat k uhrazení nákladů na přesunutí stávající tramvajové smyčky (není ani v územním plánu) a změnu přeložek inženýrských sítí (které bylo třeba přeložit tak jako tak - kvůli budování tunelu Blanka). To jsme odmítli - domnívali jsme se a domníváme stále, že magistrátní úředníci v tomto bodě nerespektovali text usnesení zastupitelstva ani ústní prohlášení představitelů města.

Smlouvu jsem za Národní knihovnu 11. července 2007 (!) podepsal a odeslal (podatelna Magistrátu přijala dopis se smlouvami 12/7. Město do dnešního dne svůj podpis nepřipojilo.

Důvodem nemůže být ani to, že Národní knihovna vypsala soutěž na pozemek, který stoprocentně neodpovídá současným hranicím stavební parcely podle územního plánu. Jeho rozloha zůstává na 10 tis. m2 a cca pětinu jeho rozlohy navrhl změnit po dohodě s NK Útvar rozvoje hl. města Prahy (!) - stavba se tak měla posunout dále od třídy Milady Horákové i tunelu Blanka, změna zároveň řešila letitý rozpor mezi územním plánem a realitou - tam, kde má být podle územního plánu zeleň, je pouze asfalt s místem pro odstavy autobusů. Takto také Útvar rozvoje města nadefinoval závazné podmínky pro soutěž, kde mimo jiné určil pozemky výčtem jejich parcelních čísel. Naší podmínkou však od začátku bylo, že s touto změnou souhlasíme pouze za předpokladu, že sám Útvar zahájí proces změny územního plánu tak, aby nemohlo dojít k nepříjemnému zdržení. A Útvar svůj závazek dodržel - předložil Radě hl. města Prahy návrh změny územního plánu pod názvem Národní knihovna, který Rada v lednu 2007 jednomyslně (!) schválila. Pak se přišlo na to, že Rada překročila svou pravomoc (!) a hlasování mělo proběhnout v zastupitelstvu - v dubnu 2007. K tomu už ale nedošlo, bod je sice uveden v programu, ale nikde dále již nefiguruje - mezitím byly vyhlášeny výsledky mezinárodní architektonické soutěže na novou budovu Národní knihovny (ale ještě počátkem května 2007, tedy už po soutěži, změnu územního plánu opakovaně doporučil výbor pro územní rozvoj).

Dějství třetí: soutěž

Mezinárodní otevřenou a anonymní architektonickou soutěž vyhlásila Národní knihovna se souhlasem ministerstva kultury (soutěž byla MK 8. listopadu 2005 zaregistrována do programu „Rozvoj a obnova materiálně technické základny státních kulturních zařízení“) a Světové unie architektů (UIA) 16. května roku 2006. Ještě předtím přijaly podpůrná usnesení pro výstavbu nové budovy poslanecký výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu (21/4 2005 - č. 241), rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny (1/6 2005 - č. 579) a posléze i celá Poslanecká sněmovna (21/3 2006 - č. 2355).

Složení soutěžní poroty bylo známé minimálně od 16/5 roku 2006 (v rámci tiskové zprávy vydané toho dne Národní knihovnou). Porotu tvořili Zaha Hadid (m.j. nositelka světové Ceny za architekturu), Irene Wiese-von Ofen (v porotě zastupovala UNESCO), Eva Jiřičná (autorka Univerzitní knihovny ve Zlíně, držitelka Řádu Britského imperia prvního stupně), Jose Grinberg (zastupoval UIA), Tony Mc Lauglin (architekt), Petr Bílek (v letech 1998 - 2002 předseda České komory architektů) a Vlastimil Ježek (zastupoval jsem NK). Posledním původně řádným porotcem byl se svým souhlasem jmenován Pavel Bém, který se ale kvůli jiným úkolům práce poroty (s výjimkou jednoho přátelského setkání) prakticky neúčastnil. Nahradil ho proto původně náhradní porotce, ředitel odboru památkové péče Magistrátu hl. města Prahy Jan Kněžínek. Zbylými dvěma náhradními porotci byli architekt John Eisler a Bohdana Stoklasová, ředitelka Novodobých fondů a služeb, se kterou jsem ale rozhodování v porotě (hlas NK) průběžně konzultoval.

Na vyhlášení soutěže upozornila Národní knihovna dopisem celkem 17 architektů či týmů. Dopis, jehož celé znění (stejně jako další dokumenty) najdete na webových stránkách Národní knihovny byl zaslán: Peteru Eisemanovi, Remu Koolhaasovi, Stevenu Hollovi, spol. Snohetta Associates, spol. De Meuron et J.Herzog, Normanu Fosterovi, Richardu Rogersovi, Peteru Zumthorovi, Tadao Andovi, Janu Kaplickému, Renzo Pianovi, Richardu Meierovi, Antonu Schweighoferovi, spol. (!) Enric Miralles, Josefu Pleskotovi, Emilu Přikrylovi a Martinu Kotíkovi. Z oslovených se soutěže kromě Jana Kaplického (resp. ateliéru Future Systems) zúčastnil Josef Pleskot.

Veřejného vyhlášení výsledků soutěže se 2. března 2007 zúčastnila téměř celá porota, nechyběl ani W. Tochtermann. Vítězství ateliéru Future Systems bylo z hlediska poroty jednomyslné. Pro tento soutěžní návrh tak hlasoval zástupce Prahy, porotci vyslaní UNESCem i UIA…

UIA sledovala soutěž od schválení zadávacích podmínek přes celý průběh (všech zasedání poroty se dokonce osobně účastnil šéf soutěžní komise Wolf Tochtermann) až po řešení protestů, které vyvolal zejména ateliér HŠH (třetí místo v soutěži) za vydatné podpory České komory architektů. Světová unie architektů, která jediná má podle soutěžních podmínek právo případné protesty řešit, však výsledky soutěže opakovaně potvrdila.

Dějství čtvrté: Future Systems Jana Kaplického

Pouze první týden po vyhlášení výsledků soutěže byl ve znamení převažujících pozitivních reakcí. Z nejrůznějších důvodů, jejichž kořeny se mi ani nechce hledat, se po sedmi dnech začaly objevovat různé názory na regulérnost soutěže, na předpojatost poroty, dokonce se znovu otevřela otázka vhodného umístění…

Vzhledem k bohaté přítomnosti tohoto tématu prakticky ve všech českých médiích by asi nemělo valného smyslu dlouze rekapitulovat, o co v těchto debatách šlo, ani hledat motivy postojů různých přispěvatelů do této diskuse. Základním faktem zůstává, že UIA výsledky soutěže potvrdila a že ÚOHS opakovaně zamítl stížnost jednoho ze soutěžících (ateliér HŠH), který se domáhal vyloučení návrhu Future Systems ze soutěže kvůli nedodržení části zadávacích podmínek. Tento spor však nemá podle mého soudu jen právní rozměr. Za důležitější považuji fakt, že se porota jednomyslně a svobodně rozhodla nevyřadit ze soutěže žádný z projektů, který dílčím způsobem některé z parametrů zadávací dokumentace opravdu nedodržel. Nevyřadila tak ani soutěžní projekt ateliéru HŠH, který beze všech pochyb porušil nejméně dvě závazné podmínky původního stavebního programu, ani žádný jiný. Rozhodování poroty tak zcela odpovídalo principu rovného přístupu, podle kterého musí být rozhodnutí spravedlivé vůči všem. A tento princip zcela jistě dodržen byl.

Zatímco se uvnitř České republiky zuřivě diskutovalo o kráse či ošklivosti Kaplického návrhu a Oku nad Prahou přibývaly jako houby po dešti nejrůznější přezdívky (nejfrekventovanější se stala „chobotnice“), začal se o projekt zajímat i knihovnický a architektonický svět.

Z nejrůznějších mezinárodních knihovnických konferencí tak víme, že projekt Oko nad Prahou je považován drtivou většinou světových knihovníků za unikátní; na poli světové architektury získal projekt dokonce první významné mezinárodní ocenění: ve Velké Británii získal jednu z hlavních cen (AJ/Bovis) na Letní výstavě Královské akademie umění v sekci Best in Show. „Jde o technicky excelentní řešení uložení knižního fondu, jakož i o výjimečný vzhled celé budovy… Pokud bude stavba realizována, stane se cílem každého návštěvníka Prahy,“ prohlásil na adresu vítězného projektu Paul Finch, redaktor Architectural Review a jeden z porotců AJ/Bovis. Podle Finche nejde - stejně jako u ostatních Kaplického projektů - o náhodnou ikonu, ale o uvážlivě připravené dílo vytvořené s promyšleným záměrem.

Rozdělení české společnosti na příznivce a odpůrce Kaplického návrhu bylo ve druhé polovině roku 2007 provázeno i různými peticemi a veřejnými shromážděními pro i proti, do veřejné debaty se zapojili i někteří čeští politici v čele s Václavem Klausem. Zatímco mezi výrazné podporovatele „Oka“ patří například autor Francouzské národní knihovny Dominic Perrault, nebo respektovaný historik architektury Zdeněk Lukeš, nejvýraznějším mluvčím odpůrců se stal ředitel Národní galerie Milan Knížák. Zuřivé debaty se nakonec přenesly i na půdu zastupitelstva hlavního města Prahy.

Částečné zklidnění emotivně vypjaté situace přinesla až realizace návrhu pražského primátora Pavla Béma zřídit k posouzení Kaplického návrhu a možnostem jeho realizace na určeném místě pracovní Tým Národní knihovna se třemi expertními komisemi, který svou činnost ukončil koncem února roku 2008.

Členy Týmu byli vedle Pavla Béma, který mu předsedal, Vlastimil Ježek, Jan Kaplický, Bohdana Stoklasová, František Mikeš (1. náměstek ministra kultury), Bořek Votava (ředitel Útvaru rozvoje města) a Jan Kněžínek (ředitel odboru kultury, cestovního ruchu a památkové péče Magistrátu). Práci expertní skupiny architektů řídil její předseda Martin Rajniš, expertní skupině památkářů předsedal Ivan Muchka z Ústavu děj umění, expertní skupinu právníků řídil Aleš Pejchal (všechna jména uvádím bez četných titulů). Průběžné informace o jednání pracovních skupin i pracovního týmu byly zveřejňovány jak na webových stránkách hlavního města (www.magistrat.praha-mesto.cz <http://www.magistrat.praha-mesto.cz>), tak na internetových stránkách Národní knihovny.

Tým však k jednoznačnému závěru nedošel. Závěrečné výstupy komisí architektů a památkářů sice „umožňují další postup přípravy výstavby nové budovy NK“, vzhledem k nejednoznačnému postoji členů právní komise požádal první náměstek ministra kultury JUDr. František Mikeš tři dny před posledním jednáním Týmu ÚOHS (tzv. antimonopolní úřad) o vyjádření. Tým se proto shodl, že „… nelze činit další kroky … do doby, než bude znám výsledek šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který bude Tým respektovat.“…

Epilog

Budoucnost je tedy stále otevřená a nikdo si dnes netroufne odhadnout termín dostavby nové NK. Velmi přesně však můžeme stanovit termín kolapsu NK, kterým je rok 2015. Od vyhlášení výsledků soutěže již uplynul více než rok. Během této doby nás ke kolapsu přiblížilo cca 120 000 svazků nových dokumentů.