Obětní beránek

Zdeněk Jemelík

Když jsem 8. ledna 2008 psal článek „Profízlovaná země“ netušil jsem, jaký nesmyslný virtuální příběh vyroste na základu reportáže ČT „Kauza Čunek: Odhalení podivných schůzek“ reportéra Dalibora Bártka, která asi na čtvrtině celkové stopáže pojednává o třech z dlouhé řady přátelských setkání trojice „spiklenců“: bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce, nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery. Sama reportáž je typickým bulvárem již tím, že název se vztahuje jen k menší části obsahu. Usvědčuje z nemravného jednání a profesního břídilství příslušnou redakci ČT, která se jejím poselstvím chlubila takto: „Našemu reportérovi Daliboru Bártkovi se po týdnech ověřování podařilo prokázat něco opravdu alarmujícího: před podivným zastavením vyšetřování se kvůli této kauze utajeně a nestandardně scházely špičky justice.“ Skutečnost je značně odlišná: zmínění „spiklenci“ jsou přátelé, kteří se scházejí zcela veřejně, kdykoli k tomu mají příležitost, bez ohledu na to, co se zrovna v zabahněné české kotlině děje. Reportér podchytil tři z desítek přátelských posezení. Ke „špičkám české justice“ mezi nimi patří pouze Pavel Kučera. Advokát ani nejvyšší státní zástupkyně nejsou součástí justice. Na schůzkách přátel nic nestandardního není, při povaze jejich vztahů by bylo nestandardní nescházet se. Právě díky jejich veřejnosti a častému opakování se o nich mohl fízlující reportér dovědět. Nestandardní by také bylo nebavit se v soukromí o aféře, která se odehrávala v jejich pracovním prostředí a hýbala celou veřejností. O obsahu rozhovorů Dalibor Bártek navzdory práci „práskače“ z jejich okolí, elegantně označeného jako „zdroj ČT“, nevěděl tolik, aby ho to opravňovalo k tomu, aby sugestivně naznačil souvislost mezi schůzkami a skandálním zásahem Renáty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka. Bez toho by se ovšem žádná senzace nekonala. Bulvarizující redakce Reportérů ČT nás tímto počinem zatáhla do země Velkého Bratra, v které se občan při opuštění domova musí rozhlédnout, aby se ujistil, že ho někdo nesleduje, a přátele si nesmí dovolit, protože nemůže vědět, zda ho styk s nimi nebude ohrožovat. Nastolila také otázku, zda je posláním veřejnoprávní televize fízlovat soukromé schůzky občanů s pomocí „práskače“ z jejich okolí, čili v jistém smyslu suplovat úlohu jisté nechvalně proslulé, formálně zrušené organizace.

Budoucí vývoj událostí začal být jasnější kolem 19.února 2008, kdy jsem jako reakci na zprávu o zahájení kárného řízení proti Pavlovi Kučerovi vydal článek „Pavel Kučera-soudce v průsečíku skandálů“. S přibližováním veřejného projednání kárné žaloby pronikají na veřejnost poznatky o jejích kořenech a obsahu, které prohlubují představu o obludnosti tohoto případu. Bártkova reportáž byla podnětem k internímu šetření v soustavě státních zastupitelství o povaze „podezřelých“ schůzek. Již to je šokující: státní úřad, placený z peněz daňových poplatníků, aby potíral trestnou činnost, údajně přetížený úkoly, místo plnění svého kmenového zadání se začal zabývat soukromím úzkého kruhu přátel, kteří mají smůlu výjimečnosti svého pracovního a společenského postavení. Impulsem byly výstupy z jejich protiprávního sledování nepovolanými osobami, jež neobsahovaly žádné důkazy o jejich případné trestné činnosti, které by byly ospravedlněním pro zájem státního zastupitelství. To je nepřípustné: stát by měl svými orgány chránit občany před slídily, kteří svévolně strkají nos do jejich soukromí, a v žádném případě by neměl navazovat na jejich nemravné počínání svým vlastním slíděním. V rámci šetření podala písemné vysvětlení krajská státní zástupkyně v Ostravě, Zlatuše Andělová, kterou jsem až dosud na základě zhlédnuté reportáže považoval za účastnici fízly vykonstruovaného „spiknutí“. Ve zprávě se ale od svých společníků vydělila, přičemž jejich počínání popsala diferencovaně. Z jejího sdělení především vyplývá, že schůzky nebyly tajné a nebyly organizovány jednoúčelově k jednání o Čunkově aféře. Státní zástupkyně Andělová o nich informovala své nadřízené předem i následně a cítila se na nich bezpečně i kvůli přítomnosti nejvyšší státní zástupkyně. Kdyby na jejich obsahu bylo něco „zakázaného“, patrně by některý ze zasvěcených státních zástupců proti „spiklencům“ včas zasáhl. Rozhovory probíhaly uvnitř úzkého okruhu lidí, svázaných soukromými vztahy a blízkostí profesí. Jejich obsah sám o sobě by nemohl vyvolat pochybnosti o nestrannosti státních orgánů, kdyby nebyl veřejnosti podán skandalizující reportáží.

V podání Zlatuše Andělové se Pavel Kučera jeví jako největší hříšník mezi „spiklenci“. Pouze v jeho případě jsou v její zprávě zaznamenány konkrétní projevy zájmu o kauzu Jiřího Čunka. Méně zřetelně se v ní jeví role Pavla Němce. Renáta Vesecká sice zprostředkovala brněnské setkání Zlatuše Andělové s Pavlem Kučerou, k němuž se dodatečně připojil Pavel Němec, ale o projevech jejích zájmů a názorů na kauzu Jiřího Čunka ve zprávě nic nestojí. Pavel Kučera ovšem neměl žádnou praktickou možnost zasáhnout do osudu Jiřího Čunka. Jeho „stolní řeči“ nemají jiný význam než projev soukromého názoru, jehož vyslechnutí nikoho k ničemu nezavazuje.

Zpráva Zlatuše Andělové se dostala do rukou ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který má vlastní kontrolní orgán a kárnou pravomoc vůči všem soudcům a státním zástupcům v ČR. Přesto horkou bramboru přihrál Kučerově nadřízené, předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové. Nevíme, zda Jiří Pospíšil myslel na to, že Pavel Kučera byl v událostech, navazujících na odvolání Ivy Brožové Václavem Klausem, vždy na prezidentově straně, takže jí může být vnímán jako protivník. Zato již víme, že se předsedkyně nejvyššího soudu bez rozpaků chopila příležitosti a pohnala svého zástupce před kárný senát. Získali jsme tím díky aféře Jiřího Čunka a Renáty Vesecké další evropský primát, o který není co stát: kárné stíhání místopředsedy nejvyššího soudu jeho předsedou je věc jinde neslýchaná.

Dnes víme o podstatě věci poněkud více než 19.února 2008. Z textu kárné žaloby je zřejmé, že „spiklenecké“ schůzky nesouvisely přímo se zásahem Renáty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka. V žádném případě na nich nebyl vysloven požadavek na změnu pověřeného státního zástupce či dokonce na zastavení Čunkova trestního stíhání. Nezaznělo na nich nic, na základě čeho by se dala předvídat pozdější separátní akce Renaty Vesecké. Ostatně návštěva obou Pavlů v Ostravě se uskutečnila ještě před vydáním Jiřího Čunka senátem k trestnímu stíhání. Je možné, že Pavel Němec vnesl do obsahu zábavy mezi „spiklenci“ odraz starostí poradců Mirka Topolánka nebo jeho samého o důsledky trestního stíhání místopředsedy vlády pro vztahy uvnitř koalice. Nebylo by ani nic divného, kdyby se jako poradce Úřadu vlády ČR zajímal o možný časový průběh vyšetřování, protože neústupnost Jiřího Čunka a solidarita představitelů KDU s ním ohrožovaly soudržnost vládní koalice. Předseda vlády a jeho poradci museli za těchto okolností promýšlet různé scénáře možného vývoje událostí, a k tomu potřebovali vstupní informace. Obstarávání informací pro vládu nelze hodnotit jako útok na nestrannost orgánů.

Zlatuše Andělová svou zprávu sepsala s časovým odstupem téměř roku od první a půl roku od poslední z předmětných schůzek. Mezitím se již musela vyrovnat s různými reakcemi jak na aféru Čunka a Vesecké, tak i na Bártkovu reportáž. Její zpráva je proto zpětnou projekcí současných událostí do vzpomínek na dění na schůzkách, což sama uznává: ve zprávě uvádí, že až dodatečně si uvědomila, že smyslem jednání „spiklenců“ s ní mohla být snaha ověřit její vstřícnost a ochotu naslouchat přáním.

Nevím, zda žalobkyně ustojí důkazní břemeno kárného řízení, a netroufám si předjímat rozhodnutí kárného senátu. Je ale zřejmé, že Pavel Kučera je obviněn z toho, že vedl u stolu, v úzkém kruhu přátel, nějaké řeči, ale jednala Renáta Vesecká, která věc Jiřího Čunka odebrala Radimu Obstovi a přikázali ji Arifu Salichovovi. Z kárného obvinění nevyplývá, že by ji Pavel Kučera k jejímu zásahu přemlouval, či že by jejím rozhodnutí předem věděl.

Jsme tak svědky zvláštní situace: Jiří Čunek, kvůli němuž to vše začalo, který se rád vyhnul očišťujícímu projednání obžaloby nezávislým soudem, je čistý jako lilie a vrátil se do vlády. Renáta Vesecká, jejíž jednání v Bártkově reportáži správně vyhodnotil jako nepřípustné předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský a později jiný významný, veřejnosti známý právník, ombudsman Otakar Motejl, nikým neznepokojována v tichosti dále vykonává úřad a lobbuje za větší nezávislost státních zástupců. Potíže mají i další souputníci kauzy Jiřího Čunka: Marcela Urbanová, Roman Vaškůj, bývalý vsetínský starosta Kudlík a další. Bude-li Pavel Kučera odsouzen kárným senátem, stane se obětním beránkem za viny Jiřího Čunka a Renáty Vesecké.

Ale stejně nerozumím tomu, proč má být trestán, když jednal v zájmu vlády a pomohl „dobré věci“, kterou má být zajištění beztrestnosti pro Jiřího Čunka a obhájení protiprávního jednání Renaty Vesecké. Soudím, že je stíhán nepravý viník a hluk kolem něho slouží pouze k odlákání pozornosti od těch pravých.