Solženicyn a Sartre

Josef Mlejnek

Raymond Aron



Esej Solženicyn a Sartre lze chápat jako "doplňkovou četbu" - napsanou po dvaceti letech - ke knize Opium intelektuálů, jež vyšla v polovině padesátých let, jež se v roce 2001 dočkala i českého vydání a jež by měla být obzvlášť v českém stále zmarxizovaném myšlenkovém osvětí povinnou četbou nejen pro politology. Raymond Aron ho napsal v roce 1976 na počest svého dávného přítele, spisovatele Manese Sperbera. Vyšel tehdy německy (pod názvem Solženicyn a evropský sinistrismus) a anglicky (jako Solženicyn a evropské "levičáctví"), ale na francouzské vydání si musel počkat téměř další dvě desetiletí, protože v polovině sedmdesátých let ve Francii chyběla odpovídající revue, v níž by se mohl objevit. V úvodní poznámce v Commentaire z roku 1994 čteme: "Komunismus zmizel. Solženicyn se chystá k návratu do Ruska. Sartre je mrtev. Mladí lidé, kteří budou dnes tento text číst, budou také vědět, co si myslet o slavné větě, podle níž je lépe mýlit se se Sartrem než mít pravdu se Solženicynem´“. (jfm)





Disidenti a evropská levice

Před několika dny jsem si v Nouvel Observateur přečetl tři články, v nichž Jean-Paul Sartre odpovídá na otázky svého přítele Contata a vytváří tak zároveň velmi příznačný vlastní portrét, a knihu Trkalo se tele s dubem. Solženicyn se v ní podrobně zmiňuje o neuskutečněném setkání největšího současného ruského spisovatele s člověkem, kterého on sám označil jako "největšího žijícího filozofa Francie a Evropy". Nechť mi čtenáři prominou, že doslovně ocituji poznámku, v níž je o celém incidentu řeč:

"Za půl roku přijel do Moskvy Jean-Paul Sartre, muž který vymohl Nobelovu cenu pro Šolochova a urazil tím ruskou literaturu, jak to nejvíc bylo možné. Prostřednictvím své tlumočnice projevil přání setkat se se mnou. S tlumočnicí jsem měl schůzku na Majakovského náměstí, ale ‘Sartrovi mě očekávali na večeři‘ v hotelu Peking. Na první pohled to byla pro mě velká příležitost: už za deset minut se octnu za stolem s největším žijícím filozofem Francie a Evropy, nezávislým spisovatelem světového jména a nic mi nemůže zabránit, abych mu nevypověděl vše, co se tu se mnou děje - a tento trubadúr humanismu pak zburcuje celou Evropu...

Jenže - to by nesměl být Sartre. Vždyť Sartre mě potřeboval trochu ze zvědavosti a trochu i proto, aby měl právo mluvit o našem setkání, případně mě i odsoudit - jenže jak a kde se potom budu mít možnost ospravedlnit já? Řekl jsem tlumočnici: "Jak může dopadnout setkání dvou spisovatelů, z nichž jeden má zacpaná ústa a ruce svázané za zády?" - "Vás tato schůzka nezajímá?" - "Je to pro mne hořký, nesnesitelný pocit. Já se jen tak tak držím nad hladinou. Ať Sartre nejdřív udělá něco pro to, aby nás tiskli."

Jako příklad jsem jí uvedl zmrzačenou postavu chlapce z Rakoviny. Takhle pokřivená je i ruská literatura, když na ni hledíte z Evropy. O potlačených možnostech rozvoje naší velké literatury jste se dosud nedověděli vůbec nic.

Jestlipak Sartre z mého odmítnutí schůzky vyčetl, jak hluboce s ním nesouhlasím?"

(Alexandr Solženicyn: Trkalo se tele s dubem. Překlad Ludmila Dušková, Praha, Academia 2001, s. 114.)

Odpověď na závěrečnou Solženicynovu otázku nalezneme lehce - stačí si otevřít poslední knihu Simone de Beauvoirové. Tlumočnice Lena "Sartrovy" vyrozuměla, že Solženicyn setkání odmítl. Jak je to možné? komentuje Beauvoirová. Solženicyn se podle všeho nevyjádřil jasně. A dodává: "Jeho reakce nás překvapila. Sartre ho znal bezpochyby lépe než on Sartra."

Kdo z těchto dvou víc neznal toho druhého? Sartre, který v Paříži ve studentském stylu přebíhal z jedné kavárny do druhé, procestoval neomezeně celý svět a všude byl uctívaný? Nebo po létech prožitých v lágru a ve vyhnanství policií štvaný Solženicyn? Prvnímu nechyběla žádná z informací, které obyvatelům Západu běžně poskytuje tisk a rozhlas. Druhý byl zcela odkázán na zahraniční vysílání BBC nebo Hlasu Ameriky. V Sartrovi, jemuž se v Moskvě dostalo přijetí ve svazu spisovatelů, Solženicyn spatřoval komplice lidí, kteří ho pronásledovali. Když se nakonec sám později objevil ve Švýcarsku, riskoval tím, že se témuž Sartrovi bude jevit jako spojenec jeho odpůrců, kteří mu nemohli přijít na jméno. Ve vzájemném neporozumění obou mužů vystupují protiklady dvou vzájemně si cizích světů, světa ruských disidentů a světa "evropské levice".



Pařížská lehkomyslnost

Než přejdeme k podstatným věcem - k dialogu obou světů - povšimněme si několika psychologických a životopisných rysů "Sartrových", které tento dialog zbavují tragické autenticity a vyprávění Simone de Beauvoirové vtiskují pečeť nechtěného komična.

Západní spisovatel přijímaný představiteli autoritářského nebo totalitního režimu se ocitá v nepříjemné situaci, již by měl při minimu soudnosti a sebekritiky dokázat nahlédnout. Sám jsem se do podobné tísnivé situace nedostal. V Moskvě jsem se jednou účastnil jakéhosi kongresu pořádaného UNESCO a při pracovních zasedáních jsem se několikrát chytil s místopředsedou tamní Akademie věd, starým stalinistou - k velkému gaudiu mladých sovětských účastníků. Ve Španělsku jsem odmítal přednášet, pokud po mně pořadatelé předem žádali obsah mého vystoupení. Krom toho jsem při diskusích se španělskými intelektuály nebo dokonce bankéři nejednou narazil na "vulgátu" marxismu - radikálnost těchto „disidentů“ byla přitom přímo úměrná důležitosti míst, jež zastávali v tamním systému. V Mexiku jsem diskutoval zejména s intelektuály sympatizujícími s Fidelem Castrem, kteří se přizpůsobili domácímu režimu. Když jsem podnikl cestu do Brazílie, bylo to ještě předtím, než prezidenta Goularta svrhla armáda. Na Kubu jsem se dostal jen jako novinář. Fidel Castro mne nepřijal, vedl jsem však dlouhý rozhovor s šéfem Komunistické strany Kuby Rafaelem Carlosem Rodríguezem, který mi marxistickou španělštinou vysvětloval, proč byla proletářská revoluce dílem maloburžoazie.

Sartre a Simone de Beauvoirová se těšili zcela jiným přízním. Vzhledem ke své slávě se mohli lehce překračovat hranice zemí, kde vládly pravicové vojenské junty. Na Kubě se sblížili s hrdinou dějin - Sartre se s ním spřátelil natolik, že pěl na castrismus samé chvalozpěvy a osud disidentů ho vůbec nezajímal. V kubánských žalářích jich přitom byly už tisíce, a to ve chvíli, kdy se začal bratřit s Fidelem, tj., v roce 1961. A přesně v týž den, kdy Sartre podepsal prohlášení na podporu uvězněného kubánského spisovatele, který byl ostatně, neklame-li mne paměť, propuštěn z vězení až poté, co provedl sebekritiku, nejvyšší šéf zahřímal cosi proti maloburžoazii a jejímu přehnaně úzkostlivému svědomí. Sartrovi se potom přestali o Kubu a Kubánce zajímat. Vyznačovali se skutečně typickou pařížskou lehkomyslností: spisovatele a spisovatelku zajímala jejich díla daleko více než samotní lidé. On, vzdor své genialitě, a ona, vzdor své kultuře a inteligenci, se někdy dokázali chovat tak, že vypadali jako hlupáci. Jak je možné, že Simone de Beauvoirová nepochopila Solženicynovo odmítnutí? Nedokázala si představit hněv nebo bouři smíchu, který u disidentů v Sovětském svazu vyvolá Sartrova formulace z Kritiky dialektického rozumu, podle níž je marxismus nepřekonatelná filozofie naší epochy? Něco takového jednoduše nešlo považovat za hloupost, byť to napsal i samotný Sartre. Evropan méně výstřední než on mohl nanejvýš prohlásit, že se marxismus stane středem filozofické reflexe, zatímco Solženicyn napsal rovnou: "Marxismus upadl v dnešní době tak nízko, že se jednoduše stal předmětem opovržení. Nikdo z těch, kdo se dnes v naší zemi těší vážnosti, dokonce i studenti na školách, nedokáže mluvit o marxismu, aniž se nesmál."



Ideologie

Solženicyn se nezatěžuje rozlišováním mezi marxismem a marxismem-leninismem, mezi marxismem vulgárním a marxismem subtilnějším: marxismus je podle něj prostě a jednoduše doktrína, v jejímž jménu se bolševici chopili moci, zlikvidovali politické strany, později rolnictvo, zřídili koncentrační tábory a vyhubili miliony a miliony prostých občanů. Marxismus coby ideologie leží navíc v Solženicynových očích u samotného kořene zla, je zdrojem lži, zločinným principem.

„Aby člověk páchal zlo, musí ho napřed chápat jako dobro nebo jako uvědomělé zákonné jednání. Povaha člověka je naštěstí taková, že musí pro své činy hledat ospravedlnění.

Macbethovo ospravedlnění bylo chabé - a proto mu svědomí nedalo pokoj. Ale i Jago je břídil. Fantazie a duševní síly Shakespearových hrdinů neunesly víc než desítky mrtvol. A to proto, že neměli ideologii. Ideologie! Ta dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni (časní i pozdní) v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení. Kvůli ideologii se dvacátému století dostalo příležitosti zakusit zločinnost v milionovém měřítku.“

Vybral jsem tento citát z prvního dílu Souostroví Gulag (český překlad OK Centrum, Praha 1990, s. 104) ze dvou důvodů: v prvé řadě míří přímo k jádru věci, jímž je ideologie, jediná schopná ospravedlnit zločin a jeho původcům tak zajistit klidné svědomí. Přináší výčet ještě jiných doktrín než marxismus, Hitlerovu ideologii, myšlení kolonizátorů, nacionalistů. Křesťan Solženicyn neopomíjí, že dokonce i křesťanství mohlo posloužit jako opěrný bod inkvizitorům. Ne-li marxismu, tak alespoň marxistům přiznává častěji výsadní místo - jako kdyby rozdíl v kvantitě přinášel změnu kvality (nechť mi odpustí tento odkaz na jeden z Hegelových a Engelsových zákonů dialektiky). V průběhu osmdesáti let, která předcházela revoluci v roce 1917, bylo ročně popraveno v průměru sedmnáct osob. Ve vrcholném období španělské inkvizice šlo o deset poprav měsíčně. Avšak během prvních dvou let vlády bolševiků to už bylo měsíčně tisíc lidí. A na samém vrcholu stalinského teroru počet obětí obnášel 40 000 osob za měsíc. Zločiny jdoucí do milionů vyžadují ideologii. A k tomu, aby byl teror přehlížen nebo schvalován, je také a především zapotřebí ideologie. Takže Sartrovi ve větší míře než ostatní západní spisovatelé ospravedlňovali zločinnost, protože ospravedlňovali její ospravedlňování. Nejsou marxisty - nechtějí nic odcizit ze své svobody - ale filozoficky ospravedlňují odcizení svobody jiných v totalitarismu a teroru. Sartre je filozof ideologického myšlení. Vybízí jiné, aby se podřídili nárokům ideologie, jíž se on sám nepodřizuje.



Sinistrismus

Nebudu zde sledovat Sartrův politicko-filozofický vývoj počínaje Nevolností, v níž zesměšňuje postavu humanisty, až po rozhovory s Bennym Levym. V období před rokem 1938 byl pacifistou a přivítal Mnichov. Po osvobození zaujímal vzájemně neslučitelné postoje. Ale ve všech jeho stanoviscích a postojích se však setkáme s postuláty a maximami, u nichž máme nutkání připsat jakémusi druhu zbloudilého praktického rozumu. Zde jsou ty základní: antikomunisté jsou prašiví psi, právo kritizovat komunismus mají výlučně ti, kdo jsou vnitřně spojeni s hnutím, nelze nebýt marxistou, neboť marxismus vtiskl naší době svou nevyhladitelnou pečeť. Z postulátů vyplývaly závěry, které Sartre striktně respektoval: v době, kdy západní intelektuálové diskutovali o existenci sovětských koncentračních táborů, se jeho hněv neobracel proti Sovětům, kteří je vybudovali, nebo proti komunistům, kteří v nich připravovali lidi o život, ale především proti antikomunistům nebo lidem z pravice, kteří byli levicí podezříváni, že z toho mají zlomyslnou radost.

Filozof svobody neměl nikdy tak blízko ke komunismu jako v době Mírového hnutí, tj. ve stalinské epoše. Byl neúnavný v obhajobě pronásledovaných, pokud se jejich kati nedovolávali Marxe nebo jediného správného učení: s vášnivým zaujetím se zasazoval za propuštění Henryho Martina (kdo si dnes na tohoto námořníka ještě vzpomene?) nebo proti popravě Rosenbergových, ale bez zjevných výčitek svědomí spolupracoval s komunisty a jejich souputníky v paralelních organizacích. Zkrátka poskytuje dokonalý příklad západního "sinistrismu", který Solženicyn několikrát ve své knize demaskuje. Sinistrismus, to je dvojí měření a dvojí vážení povýšené na pravidlo. Na tom, co říká člověk z pravice nezáleží ani v nejmenším: jeho výroky jsou předem diskvalifikovány. Pokud upozorňuje na sovětské koncentrační tábory, určitě tak nečiní proto, že by miloval svobodu a že se mu příčí utiskování člověka člověkem, ale z toho důvodu, že se neomluvitelně rozhodl pro tábor "pravice" (případně konservatismu, reakce, atd.) a hledá přijatelné zdůvodnění své nepřijatelné volby. Autoritářský pravicový režim, byť umírněný, bez oficiální ideologie a koncentračních táborů, zasluhuje přísnější odsouzení než režim sovětský, zodpovědný v průběhu půl století za několik desítek milionů mrtvých.



Proč váhat mezi anarchismem a bolševismem?

Nikdo mi nemusí připomínat texty, v nichž se Sartre at long last vyrovnává se stalinismem. Jistě: po potlačení maďarské revoluce napsal Stalinův přízrak, aniž by zároveň projevil sebemenší lítost nad svými předešlými soudy a aktivitami. A už vůbec ani v nejmenším nezpochybňuje základy "sinistrismu", vždyť přece ona krví zbrocená zrůda, to byl pořád socialismus. Jinými slovy, od svého "sinistrismu", od svého spolčení s komunisty se nijak nedistancuje. V knize Socialismus, který přichází ze zimy, se ho neodříká ani v nejmenším: mezi řádky je zřejmé, že zodpovědnost za "nelidský socialismus" připisuje zvláštnostem ruského prostředí a nahodilým okolnostem. Československý socialismus s lidskou tváří cele příslušel levici a marxismu. Ideologie byla zachráněna.

Kritika dialektického rozumu je otevřená marxisticko-leninské interpretaci ve stejné míře jako výkladu krajně levicovému. Ultrabolševismus, což je výraz Maurice Merleau-Pontyho, se projevuje roztržkou, vzpourou, akcí, ale pochybnosti přetrvávají: je to strana, jež s neúprosnou disciplínou (bratrství teroru) bere na svá bedra úkol radikálně osvobodit lidi, kteří sedli na lep praktikované lhostejnosti? Nebo je to skupinová spontaneita, již symbolizuje dav z velkých revolučních dní, jakési téměř naplněné splynutí lidských myslí, které poskytuje model budoucí společnosti vytvořené z autenticky svobodných lidských vědomí, jež před sebou nemají co skrývat? Ať už by byla odpověď jakákoliv, sinistrismus nedotčen trvá dál, a, mohu-li se tak vyjádřit, ještě se vyostřuje: ultrabolševismus se dožaduje vzpoury nebo lépe řečeno kategorického imperativu násilí.

Po roce 1968 Sartre zjistil, že jeho myšlení nakonec vyústilo spíše v anarchii než v sovětismus. Ale proč váhat mezi jedním a druhým? Proč z hrůzy z jakékoliv moci ospravedlňovat nejtotalitnější a nejkrutější moc století? Marxismus samotný nevysvětluje nic.

Sartre sice četl Marxovy texty, ale po této četbě u něho nenalezneme ani památky. Učiní sice narážku na první díl Kapitálu a teorii nadhodnoty, ale to jenom proto, že tak zdánlivě docílí důkazu, že zaměstnavatel vykořisťuje zaměstnance a vlastník kapitálu pracujícího. A už vůbec nelze podezírat Sartra z toho, že by se někdy se zabýval vztahy Karla Marxe a Davida Ricarda, Marxovým místem v dějinách ekonomického myšlení. A pokud jde o nepřekonatelnou filozofii naší doby, jež se navíc v posledním půlstoletí stala zcela sterilní, Sartre ji formuluje výrazy natolik vágními, že v zásadě postrádají smysl: člověk tvoří své dějiny, ale na základě daných materiálních podmínek, atd. Jinými slovy, nebyl to marxismus, co tohoto bytostného anarchistu přivedlo k alianci se stalinistickým terorem, nikoli, bylo to zcela naopak: jeho sklon k anarchii ho přivedl k marxismu, jenž mu zůstal přitom cizí a z něhož převzal pouze negaci a utopii.



Moralismus jako kult

Sartrovu oscilaci mezi krajnostmi anarchie a totalitarismu způsobuje moralismus, který se proměnil v kult násilí, neoblomná tvrdost protestantského moralismu investovaná do popření společenského pořádku, jež z něj činí ani ne tak ideologa jako spíše filozofa ideologie. Zarážející na celém Sartrově filozofickém vývoji je morální odsuzování těch, kdo smýšlejí jinak než on. V době svého mládí si myslel, že je nesmrtelný, později se cítil být povolán za arbitra odlišujícího dobré od zlého - přitom zcela odmítá morálku nebo ji podřizuje politice. Co ho opravňovalo k tomu, aby se stavěl na trůn Jehovy nebo Jupitera a zkoumal srdce a ledví? Je-li člověk cele obsažen ve svých činech a jeho záměry postrádají jakýkoliv význam, jak potom zrovna on, Sartre, může vědět, které činy jsou hodny odsouzení a které nikoli?

A jak to vůbec vědět, jestliže ve světě neexistuje rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je dobré a tím, co je zločinné, pokud je třeba čekat na společnost bez vykořisťování a útlaku, abychom mohli napsat etiku? Stačí postulovat kategorický imperativ revolty (v mezích kategorického imperativu násilí) a věci se dávají do pohybu. Pryč s tím vším! Několik tisíc studentů rabuje Sorbonnu, hraje si na revoluci, přetvářejí univerzitu a svět, milují se, mluví, mluví a zase mluví…

Protože Sartrův marxismus ani existencialismus nemají určitý politický obsah, může přejít z Demokratického revolučního sdružení (poznámka redakce: Hnutí založené na konci čtyřicátých let Sartrem, Davidem Roussetem a Gérardem Rosenthalem.) ke spolku se stalinismem. Přiznává miliony vězňů v sovětských koncentračních táborech, tato skutečnost však pro něj nepředstavuje důvod k rozchodu s komunisty. Odsuzuje potlačení maďarské revoluce, ale vybočuje snad toto potlačení z celku, který Sartre schvaluje a pod který se znova podepisuje? Označí diktaturu proletariátu za protimluv, nadále se však bez uzardění prohlašuje za marxistu. Rozchází se s komunisty, poněvadž několik tisíc studentů prožilo kouzlo kolektivního sjednocení a sní si svůj sen o anarchii. Sympatie v něm vyvolali dokonce "levičáci" z Baaderovy skupiny a on, jemuž miliony v koncentračních táborech nebrání v klidném spánku, pořádá tiskové konference, aby upozornil na trýzeň samoty, jíž byl vystaven Baader a jeho společníci. (Nejspíš neví, že Ulrike Meinhofová přijímala zpočátku peníze od tajné služby východního Německa).

Cokoliv se při jeho putování, lhostejno či do Bělehradu, do Havany, do Moskvy nebo do Pekingu stalo, nijak se tím netrápil. Byl zodpovědný za všechny lidi, ale ne za své minulé činy. Je možné, že se cítí v lepší společnosti s "Viktorem" (Benny-Levy, pozn. franc. red.) než se Stalinem (jehož patrně nikdy neviděl), nebo dokonce s Fidelem Castrem (o jehož přátelských citech byl přesvědčen). Tím se však ještě nezřekl postojů, které zaujal předtím. Je pravice a je levice. Jsou koncentráky, které jsou neodpustitelné, a jsou koncentráky, které tolerujeme. Jsou zlí zločinci a jsou zločinci dobří. Marxismus zůstává nepřekonatelnou filozofií naší doby a ti, kdo se na ni odvolávají, jsou vždy na správné straně barikády, zatímco ti, kdo brání svobodu proti stoupencům této nepřekonatelné filozofie, stojí na té špatné.

V jistém smyslu měla Simone de Beauvoirová pravdu, když prohlásila, že Alexandr Solženicyn špatně Sartra zná (třebaže ho znal lépe, než Sartre znal Solženicyna). Nemýlila se přinejmenším v tom podstatném: kdyby tento zek (mukl) z Gulagu skutečně znal "největšího žijícího filozofa Francie a Evropy" lépe, musel by jím ještě více opovrhovat. Sartre jako osoba ztělesňoval všechno, z čeho měl Solženicyn hrůzu: popření morálních pravidel a odvěkého rozlišování dobra a zla, obětování lidí a ospravedlňování zločinů jménem neurčité a neomezené budoucnosti, zkrátka ohavnost zločinu vykonaného prostřednictvím zločinné ideologie, jež v Sartrově případě dosáhla čiré podoby. Navíc jde o zločinnost delegovanou, přenášenou, protože on sám nikoho nevraždí, on sám by neublížil ani kuřeti a na dějinách participuje výlučně svým perem. Jednou napůl schvaluje Stalina, jindy bezvýhradně podporuje Castra. Nikdy neodsuzuje jednání, jež Solženicyn považuje za zvlášť odporné: páchání zločinů jménem ideologie. "Největší žijící filozof" Západu napsal Solženicyn. Sartre však už nyní, ještě za svého života, patří spíše minulosti, zůstává ani ne tak "největším filozofem", ale nejreprezentativnějším myšlenkovým učitelem - byť ve zkarikované podobě - současné evropské inteligence, nebo, považuje-li to někdo za výstižnější, levicových intelektuálů. Není podstatné, že většina z nich dnes už nečte Bytí a Nicotu nebo Kritiku dialektického rozumu, že ho Foucault, Deleuze nebo Althusser vystrnadili, poněvadž nikdo jiný než on neučinil v takové míře hodným respektu, ne-li dokonce téměř závazným právě "sinistrismus". Žádný z autoritářských pravicových režimů, plukovnickou juntu v Řecku nebo Francův režim ve Španělsku, nepovažoval Solženicyn a ostatní disidenti za porovnatelný s tyranií, jež drtila národy Sovětského svazu. Nikdo se nedopustil tolika zločinů, nikdo nezotročil myšlení v tak obludné míře. „Sartrovi“ a všichni, kdo je následují, nám zakazují kritizovat Sovětský svaz, pokud nejprve nepřistoupíme na jejich sinistrismus a nestaneme se součástí socialistického hnutí.



Neužitečný dialog

Co by býval přinesl rozhovor mezi Solženicynem a Sartrem? Nic. Porovnávání příslušného počtu obětí od jedné despocie k druhé despocii by oba muži odmítli, byť každý ze zcela odlišných důvodů. Sartre proto, že přátelé agresorů usilují o osvobození lidí, zatímco ti druzí chtějí zachovat nespravedlnost a etablované nespravedlivé uspořádání. Solženicyn proto, že se mu nezávisle na počtu obětí sovětský režim jevil jako bytostně zvrácený, neboť lže a nutí ke lži. Řečtí plukovníci "zachránili" Řecko, Franco "zachránil" křesťanské Španělsko, nicméně jedni ani druzí nevytvořili svět povinné lži. Cenzura se ve Španělsku nazývá cenzurou, nikoli vedoucí úlohou strany. Na univerzitách a v ulicích hovoří každý svým vlastním jazykem, všechny nebo téměř všechny knihy jsou překládány a mohou vycházet. Tyto režimy nejsou demokratické ani liberální, ale nejsou ani totalitní a zločiny v nich nejsou posvěceny a sankcionovány ideologií.

Ve srovnání s Brežněvovým Sovětským svazem se Frankův režim jeví jako liberální. Správně smýšlející člověk z levice považuje takovéto tvrzení za skandální. Solženicyn je považuje za pravdivé a samozřejmé. Je třeba veškerého "sinistrismu" západní inteligence, aby se něco takového dalo zpochybnit.



Můj přítel Manes Sperber

Můj přítel Manes Sperber vstoupil po první světové válce ve Vídni do komunistické strany. Podlehl bych možná stejnému pokušení, kdybych podobně jako on prožíval zhroucení jednoho světa. Avšak ode dne, kdy jsem se s ním v roce 1936 setkal u André Malrauxe, nikdy nereagoval na dění posledních čtyřiceti let pod vlivem své zklamané víry. Ne vždycky jsme tu či onu událost posuzovali stejným způsobem, neboť nikdo z nás nebyl výsadním držitelem pravdy. Manes byl možná svázán s ekonomickými myšlenkami socialismu více než já. Možná si dělal větší iluze o plánování a etatismu. Ale na tom teď vůbec nesejde.

Jestliže se naše přátelství v posledních čtyřiceti letech obešlo bez mraků, bylo tomu tak proto, že se nejenom rozešel se zrazenou revolucí, s totalitním režimem, s ideologií, která nyní slouží k ospravedlňování neospravedlnitelného, ale že jeho reflexe tragédie marxismu v sobě zahrnovala můj instinktivní liberalismus a zároveň víru sovětských disidentů.

Solženicynovo poselství lze patrně shrnout do dvou zásadních vět: je něco ještě horšího než chudoba a útisk, a to lež. Naše století před námi odhaluje smrtící léčku ideologie, iluzi, že lze úděl lidí a uspořádání společností naráz změnit násilím.

Solženicyn nevyzývá ke křížové výpravě proti sovětskému totalitarismu, nedožaduje se pro svou zemi revoluce, která by znovu vyvolala chaos a prolila potoky krve. Největší spisovatel své země a patrně největší spisovatel naší doby naráží a bude narážet na spiknutí nenapravitelných ideologů, kteří na Západě ovládají tisk, rozhlas a televizi více než kdy předtím. Ale soustředí kolem sebe všechny ty, kdož nevidí jinou záchranu před deliriem fanatismu a jinou naději do budoucna než dodržování morálních zásad a vzepření se zločinnosti vyplývající z ideologie. Sartrovi a jemu podobným nemá co říci, v Manesi Sperberovi nalézá svého bratra.



Commentaire 64, zima 1993/1994, s. 687-692.

Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.

Josef Mlejnek