Hra o Klémovi, co měl za čepicí, ale také v kalhotách
Josef Mlejnek
Divadlo La fabrika se nachází v areálu někdejší slévárny hliníku v Přístavní ulici v Praze Holešovicích. Tvůrci cyklu Perzekuce ovšem nepřišli do „fabriky“ za lidmi ze závodů, za pracujícími, ale proto, že zdejší syrové prostředí tvoří docela příhodný klimatický obal příběhů nebo evokací spojených s temnými stránkami našich nejnovějších dějin. Pátou část projektu Perzekuce tvoří inscenace dramatické koláže Karla Steigerwalda Horáková X Gottwald (Zabijeme ženskou, leknou se. Zvyknou si) inspirovaná jednou z nejodpornějších politických vražd z padesátých let. Steigerwald se pokusil vyrovnat s komunismem už před časem hrou Nobel (1994), ale to byla moralita, účtování v malém, v „malých“ dějinách běžných smrtelníků. Hra Horáková X Gottwald představuje pokus o vyrovnání se s komunismem jako krutým a zvrhlým společenským hnutím a historickou silou. V tovární hale je scéna prodloužená téměř do nekonečna – inu, člověk, zahrada širá. (V jednu chvíli odjíždí do tohoto velkého prostoru manžel Milady Horákové do emigrace, v něm se odehraje také její poprava.) V úvodu vepředu vpravo Milada Horáková s manželem popíjejí čaj u rozhlasového přijímače ze čtyřicátých či padesátých let. Ještě protektorát nebo již po vítězném únoru? Ono to je vlastně jedno: občas oba přichází káravě upozornit na protistátní naslouchání cizině mužíček s knírem, v němž poznáváme E. F. Buriana, který po válce prý dobrovolně a rád nosil vojenskou uniformu – a ta mu podle pamětníků opravdu padla jak cosi na hrnec – odtud oficírské rajtky. Vlevo posedává u stolku Klement Gottwald se svými kumpány, poskoky. Vodka teče proudem, z poskoků jsou chvílemi poradci, nejspíš ti sovětští, chvílemi vyšetřovatelé, nejspíš ti naši i ti sovětští dohromady. Slyšet zpěv Suliky, oblíbeného songu „Gruzínce – mužikobijce“, který za tuto posměšnost, jíž se domákli jeho nohsledi, pomalinku zašlapal do bahna Gulagu Osipa Mandělštama. Vychutnal si ho. Mimochodem, za normalizace se v Čs. rozhlase ozývala Sulika pravidelně 5. března, v den maršalissimových úmrtin, až do roku 1989… Je otázka, jak správně zpívat písně z padesátých let – jsou obludné a přece: přežene-li se zbytečně jejich patos, má to zvláštní efekt, jako kdyby se jejich současní interpreti posmívali mrzákům z doby před víc než půlstoletím. Kléma vypráví veselou historku z popravování, které se, chudák, už sám nedožil, Osíkův případ. Osvald Závodský měl sice být popraven jako Slánský - alias Salzmann, psalo se tehdy s gustem v tisku – ale vloudila se chybička: zapomnělo se říct včas Zápotockému, že Závodského už ne, a pak bylo už pozdě. I Vladislav Clementis byl popraven s trochou zpoždění až v roce 1954: mimochodem zálusk na porculánový servis jeho manželky měla choť prezidenta Novotného, nikoli Marta Gottwaldová na čísi jiný servis. Jiří Štrébl se v krátké době již potřetí skvěle vyrovnal s další eklhaftní rolí - po osvětimském dozorci Schrekingerovi v Taboriho Kanibalech a exemplárním fašistickém nadsamci Gabrielu D´Annunziovi v Jelinekové Kláře S. Opilecké důvěrnosti, strach a agresivita, to vše nejen vyváženě, ale i provázaně. Režisérka Viktorie Čermáková možná zdůrazňuje zlotřilost a zchátralost Gottwaldovu až příliš. Myslím především na svetr oblečený jako kalhoty a z otvoru pro hlavu visící kozlovské či beraní koule. Méně by bylo více.
Emil František Burian působí v podání Luboše Veselého trochu jako smutný chaplinovský klaun – však také zpívá o milé dívce, jež je sama v Panama, a mohl ovšem také zazpívat Chlupatý kaktus. V padesátých letech napsal také hru Pařeniště o velezrádných piklech Milady Horákové a Záviše Kalandry, odkud je v představení patrně hojně citováno. Nejspíš jeden z citátů je příznačně zpracován jako typický burianovský voice band. Napsal Burian tento paskvil ze strachu, že mu přijdou na trockistické máslo na hlavě z doby před válkou, nebo z pokročilého rozdvojení osobnosti? Pravdou může být obojí.
Eva Salzmannová je typově bohužel příliš od Milady Horákové odlišná, i když dokázala se svou heroinou vnitřně souznít, porozumět jejímu uvažování, její logice. Je ovšem otázka, zdali lze v konfrontaci s bolševickou zběsilostí vystačit občanskými moudrostmi Čapkovského formátu. Slušností, korektností. Tím nezpochybňuji statečnost a nezlomenost historické Milady Horákové, ale fialový šat s mučednickou čelenkou působí jako heroizace poněkud vnějšková až dekorativní.
U Steigerwaldovy divadelní polemiky s komunismem, a to se zčásti týká i jeho publicistické tvorby, mám pocit, že spíše apelativně lomí rukama nad hrůzami komunismu již aplikovaného, než by poukazoval na jeho myšlenkový rodovod. V čem je komunistická ideologie upíří, genocidní? A co se nevyhnutelně muselo stát přenesením atributů sekularizovaného mesianismu na proletariát, onoho Rousseauova „dobrého člověka“ v množném čísle, „dobrého“ kategoricky, tj. mimo dobro a zlo? Představení vyúsťuje apelem přímo předvolebním: lidé, to máte tak krátkou paměť? A skutečně si přejete to, co tu už bylo - do všech odpudivých anatomických detailů – jednou v tvrdé podobě padesátých let, podruhé v soft verzi zvané normalizace? Ale není to pouze jediná z jeho zásluh.
---------------------------------------------------------------
Divadlo La fabrika – Karel Steigerwald: Horáková X Gottwald (Zabijeme ženskou, leknou se. Zvyknou si). Premiéra 19. března 2006. Režie: Viktorie Čermáková. Dobové songy a hudební instalace Vratislav Šrámek.
Psáno pro 51PRO.
Josef Mlejnek
