Konec jedné éry?

David Vodrážka

Mnozí si jistě pamatují devadesátá léta a podobu naší politické scény. Souboje předsedů Klause a Zemana měly charakter ostrých střetů, nepostrádaly však obsah. Věřili tomu, co prosazují, respektovali jeden druhého a drželi dohody, které uzavřeli. Při svém vystupování měli přirozenou eleganci, byť v případě pana Zemana poněkud osobitého charakteru. Oba však cosi symbolizovali.

Doba se vyvíjela. Ve volbách 2006 se naše hlavní politické strany střetly ve velkém stylu, kampaň byla nesmírně ostrá a vyhrocená. Podobně tomu bylo i letos při kampani, kdy jsme si zkusili volby "nanečisto". Pokud tato dvě období porovnám a s odstupem se podívám na podobu české politiky, vidím veliký posun.

Mediální doba

Posledních 20 let na mě působí především jako éra vizuálních dojmů a představ. Ve svobodné společnosti Západu se rodil tento trend postupně, u nás zanedbaná a vyprahlá mediální kultura překotně doháněla přirozený vývoj. Nyní žijeme ve zcela mediálním věku, v době, kdy média vytvářejí či zásadně ovlivňují události, kterým se věnují.

Navzdory tvrdým střetům mezi námi panuje určitý konsensus na fungování státu a jeho institucí, takže se v několika oblastech mohou přístupy k řešení konkrétních problémů podobat. Rozdíly mezi námi, jakkoliv existují, tak nepředstavují 100% našich programů. Důsledkem toho je situace, kdy roste úloha formy nad obsahem, kdy osobní střet lídrů nahrazuje souboj idejí a programů. V souboji slov a obrazů vítězí obrazy, protože rozhodčí tohoto zápasu - média - stojí na jejich straně.

Nechci být jednostranný, politická nabídka není tvořena pouze programem; její stejně důležitou součástí je i samotný nositel. Pokud strana nemá dostatečnou veřejnou podporu a politickou sílu, nemůže ho prosadit A když nemá dostatečnou pevnost vlastních názorů, ráda program obětuje v povolebním vyjednávání. To potkává zejména strany malé a taktéž i ty, kteří chtějí moc za každou cenu.

Umělci umělosti a obyčejní lidé

Každý politik je v této éře nucen formulovat svá sdělení tak, aby je mediální svět přijal. Například svou práci na radnici a všechny její výsledky musím shrnout do hesla o čtyřech slovech, své snahy o kvalitu života v Praze mám vtělit do patnáctivteřinového vstupu. Přistupuji k tomu realisticky a snažím se využívat i jiné, modernější komunikační kanály, ty stávající mi nezbývá než respektovat. Nadvláda "mainstreamu" není alternativními postupy zatím nijak zásadně ohrožena.

Mě osobně tolik nevadí doba sama, ale spíše ti, kteří na daný systém hřeší. Politici, kteří toto estrádní pojetí komunikace milují a svými kroky ho posilují. Vychutnávají si osobní střety, v televizi argumentují ze zásady proti lidem a ne proti programům či myšlenkám a nejsou schopni na svém protivníkovi nalézt nic dobrého. Hledají konspirace, obviňují bez důkazů a zamořují veřejnou debatu vulgaritou činů i slov. V mých očích se jedná o něco nepřirozeného, umělého. Mě, občasnému příznivci přírodopisných seriálů, přístup některých politiků připomíná tvorbu temného mokřadu, v němž jiní lidé tonou, ale oni sami se přitom blaženě rochní. A je mi líto, že dnes tito "umělci umělosti" nejenom způsobují postupný pokles politické kultury, ale oslabují taky důvěru lidí v politiku jako takovou.

Symbolem umělého přístupu je užívané spojení "obyčejní lidé" - přiznám se, že já žádného obyčejného člověka neznám. Snad to tak vypadá z okna limuzíny, nevím. Nejsem sám, spousta lidí mi jistě dá za pravdu, že žádný člověk není "jen" obyčejný, vždy je na něm něco jedinečného a zajímavého. Kategorie "obyčejného člověka" je produktem "umělce umělosti", který si tím vytváří svého konzumenta a příznivce.

Optimismus k demokracii

Demokracie stojí na optimismu. Na víře v to, že lidé budou ve své většině nakonec podporovat správné věci a prostřednictvím své volby umožní společnosti se rozvíjet. Přiznám se, že tento optimismus sdílím. Chci, aby lidé postupně pochopili, že smyslem politiky není na sebe v debatě křičet a pak jít společně na pivo. Že se nelze navzájem donekonečna obviňovat z neprokázaných afér a perfidních úmyslů. A že cílem politické debaty není protivníka zničit, pošpinit a zadupat do země, ale přesvědčit ostatní o správnosti vlastního přístupu.

Usiluji o to, aby se politika změnila sama zevnitř, aby se na kandidátkách již neobjevovali celebrity a neznámí lidé s neznámou minulostí, ale spíše někdo, kdo svou předchozí kariérou prokázal bezúhonnost a schopnosti vykonávat službu veřejnosti. Nesouhlasím s politickou praxí, kdy se rozhodnutí vytvářejí v okruhu "poradců", "přátel" tajných či veřejných agentur a jejich průzkumů.

Politika vydatně vyplňuje veřejný prostor. Ti, kdo extrémní přítomnost politického dění v životě lidí podporují, se mohou zaštítit tím, že člověk již byl dávno označen jako Zoon Politikon. Rád bych připomněl, že to znamená "tvor společenský", ne "tvor politický". Lidé žijí ve společnosti, ale otázkou je, jakou roli zde má hrát politika. Přál bych si, aby díky liberální demokracii a moderním technologiím politika postupně zmenšovala svou velikost a roli, svou moc a svůj dosah. Aby umenšila svůj podíl na veřejném prostoru, což může udělat ne tak, že se skryje, ale tak, že se sama výrazně zmenší.

K tomu samotný optimismus nestačí. Aby se přístup některých vrcholných politiků ke své práci změnil, musí pro něco takového být poptávka. A tu lze vytvořit pouze nabídkou věrohodné alternativy. Teprve pak můžeme porovnat různé přístupy a dojít k názoru, že současná éra má svůj začátek a bude mít i svůj konec.