Hyperkorektnost a Včelí medvídci

Pavel Kopecký

Česko a Kanada jsou dvacet let od revoluce ve při, protože Ottawa proti Praze znovu zavedla víza. Důvodem má být nadobyčejný a trvalý přesun minoritních Středoevropanů do Nového světa. Nebude jen velmi trapnou náhodou, že země javorového listu vyčkala až do skončení půlročního, ačkoli málo povedeného českého předsedání Evropské unii. Pospolitosti, jež je obecně vnímána jako jeden z garantů ochrany lidských práv, včetně menšinových. Kanada v podstatě předvedla obhroublý kanadský žertík, jímž nás postavila na roveň zaostalému Mexiku.

Moderní Severní Amerika se svým bohatstvím vznikla kdysi paradoxně z úsilí přistěhovalců, mnohdy pochybných typů. Mnohonásobné míšení se přirozeně neobešlo bez nepřehlédnutelných zvláštností. Proto nám tamější obyvatelé s delší evropskou pobytovou zkušeností občas závidějí, z čeho všeho si dokážeme tropit legraci. Nepřímo tím kritizují doma všudypřítomnou hyperkorektnost. Její přímo obludné výstřelky zrodily v podstatě ad absurdum jdoucí omezování, autocenzuru ve veřejném styku. Například bez pojmu Afroameričan nedáte při řeči o Obamovi ani ránu, byť není známo, že by existoval nějaký Euroameričan…

Jedině snad jestvuje euroamerický kulturní okruh. Před zánikem jeho starému kontinentu nejpodobnější severoamerické civilizace varoval též nedávno zesnulý politolog Huntington. Obával se průniku přistěhovalců – z latinoamerického jihu. V reakci na jeho varovnou vizi hned samozřejmě zaznělo něco o podhoubí pro rasovou nerovnost…

Jestli vývoj USA půjde stezkami, jež naznačuje odkaz zesnulého teoretika Harvardu, zůstává hypotetické. Leč stoprocentním je, že do Evropy stále plnější přistěhovalců postupně proniká jev, který mění takzvané mentální mapy. Míním právě vystupňovanou korektnost: v některých podobách vyhlížející všelijak, jen ne solidně. Rekonstrukce bitvy u Trafalgaru potom nabývá tragikomické podoby boje „červených“ s „modrými“ namísto Britů s Francouzi a Španěly. Snad se my Češi, po údajném prověřování Včelích medvídků, nedočkáme toho, že bude skutečně odstraněna Máchova socha před litoměřickým kulturním domem, neboť kníže poezie stvořil román Cikáni.

Netvrdím vůbec, že by neměla být řeč kultivována, ošetřována zbytečně citlivá místa výraziva. Ale ne bezhlavě a jednostranně; paradoxně. Vždyť vlastně mnohá média, mocné komunikační vzory populace, zhusta propagují až fráze o slušném chování v multikulturním společenství, leč současně při tom užívají vysloveně špatnou, neotesanou češtinu.

Neostýchají se ani masírovat dětské mozky krvavými výjevy z politických věznic našich spojenců či z vietnamizovaných bojišť. A podmalbu dotvářejí štětcem přímých přenosů z pohřbu popové hvězdy s pompou hodnou panovníka orientální despocie. Na druhou stranu vehementně ostrakizují použití slova „hovno“ v jakémkoliv kontextu.

Nevidím žádný smysl v tom, když se planě oživuje strach z dávno překonaných rizik, protože hrozí přehlédnutí aktuálnějších. Jedním z možných je dvacet let od revoluce nová autocenzura. Dobrovolné usměrnění myslí. Další emigrace ke dvojímu vyjadřování.


Článek je obdobou textu, který zveřejnil ČRo – Rádio Česko