Vážená paní Dědečková, dozvěděl jsem se to v autě cestou domů z redakce. Je to zadostiučinení pro profesora Klause, po všech těch podrazech a dezinformačních kampaních.

Je v tom určité zadostiučinení i pro tu naši malou skupinu lidí, které spojila ona zvláštní životní zkušenost prosince a ledna přede dvěma roky, protože se tehdy lžemi a plivanci, které jsme utírali se svých tváří, mířilo i na něho. Z podpory, kterou jeho zvolení posléze dostalo v parlamentu, ale kterou především mělo mezi občany, se dá tušit, že lidem v Česku leccos došlo.

Tady venku BBC už dávno odstranila ze své internetové stránky nepravdivá tvrzení poté, co jsem se obrátil na jejího generálního ředitele. Velice se mi omluvili. Zkreslená interpretace tehdejších událostí se objevila i na webové stránce britského ministerstva vnitra v rámci hodnocení vnitropolitické situace v České republice. Obrátil jsem se na ministra vnitra Blunketta a vložil se do toho můj poslanec parlamentu (toho nad Temží, samozřejmě). Opět se mi dostalo velkých omluv a britské ministerstvo vnitra ze své stránky vyhodilo celou pasáž o české televizní krizi. Je možné nemilovat tu starou, dobrou Anglii?

Jeden Váš článek z průběhu prezidentské volební kampaně mě nutil, abych Vám napsal už dřív, ale neudělal jsem to tehdy, protože by se to zřejmě vykládalo jako ,cizákovo‘ (jak si jistě vzpomenete, to byl tenkrát ještě nejslušnější výraz) vměšování, nejspíš předem dohodnuté, zase by se to nějakou logickou přesmyčkou interpretovalo nějak, a asi proti komu.

Když jsem si přečetl ten Váš článek, vzal jsem z regálu jednu knihu.

Mám knihy s osobním věnováním od různých českých politiků, a v téhle se říká: „Panu Jiřímu Hodačovi, kterého jsem poslouchal léta a poslouchám i teď, přátelsky...“ Podepsán Petr Pithart.

Už jistě víte, proč to píši. Jen vysvětlím pozadí.

Bylo to v době mého působení v BBC, a tehdy v Oxfordu jsem pana Pitharta, tenkrát předsedu české vlády, vezl ve svém autě, byl jsem s ním na jedné koleji i u vicekancléře Oxfordské univerzity, kde se zrodil nápad na onu kuriozní konferenci špičkové české a slovenské politické reprezentace, ke které pak opravdu došlo na Magdalen College v Oxfordu a kterou jsem celou pokrýval svým zpravodajstvím pro BBC.

Když se později v Čechách volilo (a pan Pithart se svou vládou ty volby prohrál), dělal jsem jako zpravodaj BBC v budově české vlády mouchu na zdi, tichého pozorovatele i tam, kam se jinak novináři nedostali, a dokonce jsem v budově české vlády i bydlel, mimochodem v bytě pana Karla Kühnla (ano, toho pana Kühnla), a když jsem se večer vracíval domů, vodil mě prázdnými chodbami ke dveřím bytu uniformovaný policajt. Tahle technika objektivního informování zevnitř, jen na základě vlastního bezprostředního pozorování, je v anglosaské rozhlasové a televizní žurnalistice velmi dobře propracovaná, a zřejmě to bylo vůbec poprvé, kdy se něco takového použilo během českých parlamentních voleb. Byla to zpráva zevnitř o tom, jak se hroutí vláda. Pochopitelně jsem to vysílal až po skončení voleb, aby to nemělo na jejich průběh ani ten nejmenší vliv.

Tehdy, po drtivé porážce Pithartovy vlády, jsem se pana ex-premiéra zeptal, proč nepustil zoufalé a beznadějné OH k vodě, dokud byl ještě čas. Řekl mi na to: „Víte, pane Hodači, když já jsem tak staromódně loajální!“ Mně se ta věta, jako přihlášení se k vyššímu mravnímu principu, tenkrát líbila, byť jsem nebyl přesvědčen, že šlo o loajalitu k něčemu, co mělo smysl.

Tak asi tohle mi prošlo před očima, když jste před několika týdny na své webové stránce psala, že se mne na přelomu let 2000 a 2001 pan Pithart mohl zastat, ale že to neudělal.

Jak vidíte, pan Pithart mne skutečně osobně znal, a jak je doloženo jeho věnováním v knize, znal i moji práci a profesní filozofii velmi dobře, a to celá léta. Tedy především moje přesvědčení, že novinář musí každý den zaparkovat svůj osobní politický názor na chodníku před redakcí a nedovolit mu projít dveřmi. Tak jsem to dělal denně celé ty dlouhé roky v BBC, tak jsem to začal prosazovat k hrůze mnohých v České televizi, a tak to dělám nyní dál jako britský novinář.

Napsala jste, že pan Pithart mohl tehdy, byť jen několika slovy, přispět k tomu, aby skončilo, nebo aspoň negradovalo, to neuvěřitelné a absurdní dění, tak nedůstojné země s nezanedbatelnou duchovní a kulturní tradicí. Já mám na to svůj názor a doufám, že názor na to má nyní už i on. Netajím, že jsem si tehdy, před dvěma roky, několikrát vzpomněl právě na něho, že jsem snad i něco čekal. Právě pro onu větu o staromódní loajálnosti, která mi utkvěla v paměti, protože i já jsem člověk ve své podstatě staromódně loajální, což nemá nic co dělat s nějakým konkrétním politickým názorem, ale jako věřící křesťan to chápu jako nadřazení vyšších hodnot momentálnímu osobnímu či skupinovému prospěchu, nadřazení lidské slušnosti nad pohodlnou či takzvaně výhodnou neslušností. Přednost hodnot trvalých před hodnotami pomíjivými, což je jeden z nádherných principů konzervativního pojetí světa. V anglosaské mravní tradici je to krédo anglického gentlemana.

Ve světě existují příklady politiků, kteří se dokázali tak zachovat, byť za to třeba i zaplatili cenu. Já si jich za to vážím - jako lidí, a člověk jako člověk je přece vyšší kvalitou než politik - i když někteří z nich třeba jinak zastávají názory, které vnitřně nesdílím.

Nu, sama jste odpověděla na otázku, jestli jsem se tehdy něčeho dočkal od pana Pitharta.

Těch, kteří tehdy mohli říci „moment, vždyť ho přece roky a roky známe“, ovšem bylo v české politice víc, ve všech politických stranách. Ano, byli politici, kteří něco takového řekli, ale vesměs patřili k těm, na něž se také útočilo, a kteří nemohli mnoho ovlivnit. Ale i ti, kteří mohli vše zastavit, mě znali velmi dobře, i když se často tvářili, jako by o mně slyšeli poprvé. Jsou věci, které si každý, až ta chvíle přijde - a ona u každého přijde, v tom je osud spravedlivý - musí vyrovnat se svým svědomím. Já jako křesťan jen mohu doufat, že Bůh bude mít pro lidskou slabost pochopení, za což se snažím přimluvit.

K té české volbě.

Pak profesor Klaus je gentleman. V onom staromódním smyslu, to je nesporná kvalita. Navíc, odmyšleno od politických souvislostí, pan Klaus a pan Havel jsou zatím jedinými dvěma českými politiky, kteří ve světě mají nějaké jméno. Kteří, když někam přijedou, tak tam někdo přijede. To bylo a je důležité, a ještě víc v době, kdy Česká republika se chystá k zásadním zahraničněpolitickým krokům, vyžadujícím osobnost, o níž partneři něco vědí, aniž musejí nenápadně luštit jmenovku na klopě. Nebude to vždy jednoduché. Malý stát bude muset umět říci, co říci potřebuje. Říci ano, když chce říci ano, a říci ne, když chce říci ne. I ve světle toho, co jsem řekl výše, si myslím, že rozhodnutí českého parlamentu je pozitivním signálem, protože vyšší národní a státní zájem byl nadřazen přísně politickému prospěchu.

Pro svět je to velkým překvapením. Oni se teď nejspíš budou tvářit, že tak úplně překvapení nejsou, protože jim nic nezbývá. Ale překvapení jsou, to mi věřte.

Ještě před několika dny málokdo věřil, že je to možné. Britský konzervativní poslanec, s nímž jsem nedávno večeřel, považoval Václava Klause za vyřízenou záležitost, a to na základě svých zdrojů z Prahy. Řekl mi, na základě jakých zdrojů, to by po minulém pátku v České republice asi ne každý rád slyšel, ale řekl mi to důvěrně, tak si to nechám pro sebe.

Experti na postkomunistické země měli jiné scénaře dalšího vývoje, v nichž znovu figurovala jiná jména, a když jsem ve čtvrtek večer tvrdil, že je reálná šance, že to nakonec přese všechno bude Václav Klaus, tak mysleli, že ztrácím představu o realitě postkomunistického světa.

Přeji hezký týden.

Váš

Jiří Hodač

Jiří Hodač