Jak moc je (bez)mocný Evropský parlament?
Petra Kuchyňková
Revue Politika
Za přínos Lisabonské smlouvy bývá, podobně jako v případě někdejší smlouvy ústavní, považováno posilování úlohy Evropského parlamentu. Jde o jedinou přímo volenou instituci EU, zmírňuje se tím prý proto tolik kritizovaný demokratický deficit.
Připomeňme jen, že Lisabonská smlouva Evropský parlament zrovnoprávňuje s Radou ministrů v rozpočtové proceduře, rozšiřuje opět (podobně jako amsterodamská a nicejská revize) spolurozhodovací proceduru. Pozice Evropského parlamentu posiluje také v někdejším pilíři justice a vnitra, respektive v jeho pozůstatcích, které ještě nebyly komunitarizovány (justiční spolupráce v oblasti trestního a s určitými výjimkami i občanského práva).
Odpůrci tohoto vývoje často poukazují na nízkou volební účast, na to, že ve volbách do Evropského parlamentu příliš nehrají roli „evropská“ témata, ale profil kandidujících stran známý z národního kolbiště. Nezřídka se vznáší i otazník nad tím, do jaké míry jsou zástupci lidu schopni posoudit stovky legislativních i nelegislativních návrhů z nejrůznějších oblastí, kvótami na tuňáky počínaje a mírem na Blízkém východě konče, jež plénum nezřídka hlasuje jako na běžícím pásu. Nehledě na to, že hlas lidu a jeho zástupců nemusí být vždy „hlasem božím“.
Navzdory tomu všemu je Evropský parlament ambiciózní institucí. Díky vidině zrovnoprávnění s Radou při přijímání rozpočtu se snažil maximálně hovořit například do hledání nového příjmového zdroje na pokrytí narůstajících výdajů EU či mít stejné slovo jako Rada a Komise při revizi finanční perspektivy EU, která se měla uskutečnit v průběhu loňska a letoška, v důsledku nových starostí typu ekonomické krize se o ní však dnes prakticky nemluví. Podobně u dílčí reformy zemědělství, která byla projednávána loni, podal Evropský parlament přes tisíc pozměňovacích návrhů, přestože je v dané oblasti podle platné Smlouvy z Nice pouze konzultován.
Akce a reakce
Na první pohled reformy primárního práva pravomoci Evropského parlamentu stále rozšiřují. Praxe legislativního procesu je ale poněkud odlišná. Funguje zde nejen exaktní litera práva, ale také zákon akce a reakce: na narůstající možnost parlamentu „vměšovat se“ do legislativního procesu reagují Komise a Rada častějšími snahami zdlouhavou a komplikující spolurozhodovací proceduru obejít. Když se na půdě parlamentu v prosinci projednával klimaticko-energetický balíček, klíčový soubor návrhů norem s dopady nejen na oblast energetiky a životního prostředí, ale také na oblast průmyslu, plénum jej přijalo bezprecedentním způsobem prakticky bez pozměňovacích návrhů a v jednom čtení. Však si také řada europoslanců stěžovala, že v případě těchto významných textů v podstatě všechno rozhodly hlavy států a vlád na Evropské radě; za europarlament měli možnost do výsledného kompromisu zasáhnout fakticky jen zpravodajové z odpovědných výborů. Předseda frakce zelených Daniel Cohn-Bendit dokonce prohlásil, že parlament byl degradován do role „viagry pro národní vlády“.
Setkat se lze i s další praktickou modifikací spolurozhodovací procedury. Spolurozhodování umožňuje, aby byl v případě neshod Evropského parlamentu a Rady ve věci nějakého legislativního návrhu svolán tzv. dohodovací výbor. V praxi se ovšem k tomuto kroku přistupuje jen zřídka. Stále častější je úzus, podle něhož se v případě odlišných pozic před druhým čtením návrhu a hlasováním pléna neformálně scházejí zástupci Komise, Rady a Evropského parlamentu (opět především poslanci z odpovědných výborů), kteří konsensus dopředu připraví. Tak se to stalo například při schvalování legislativy týkající se prodeje a používání pesticidů (první návrh byl natolik sporný, že jej Komise kvůli parlamentu a tlaku lobby předkládala dokonce na druhý pokus).
Jiná role
Nelze říci, že by role europarlamentu ve skutečnosti, navzdory posunům v primárním právu, upadala. Je jen trochu jiná, než jak ji explicitně popisují právní definice a jak ji někdy zjednodušeně předkládají média zacílená na plenární Štrasburk namísto Bruselu, kde „v klidu“ pracují výbory. Jejich význam stoupá – stejně jako roste význam zpravodajů, klíčových představitelů jednotlivých frakcí a lobby. Hlasování pléna je jen „třešničkou na dortu“.
To, jakým způsobem by mohla vypadat úloha Evropského parlamentu po lisabonské revizi, závisí nejen na tom, co píše Lisabonská smlouva, ale také na tom, jak se bude v praxi vyvíjet politicko-legislativní proces v EU.
