Jak v Uffingu zatýkali Hitlera

Ota Filip

V úterý 11. listopadu podzimní počasí přálo, slunce tu a tam povylezlo z mraků nad alpskými hřbety a pozlatilo padlé listí i duby v aleji u Staffelského jezera, které svůj podzimní háv ztratí až zjara. Vyjel jsem si na kole na výlet do Uffingu, vesničky u jezera.

Teplý vítr, který se k nám alpskými údolími protlačil až z Itálie - říkáme mu föhn - mě na cestě z Murnau podél jezera poháněl k cíli výletu, na pivo a obadzu (velmi ostře kořeněný bavorský sýr) do úctyhodné, už pět století staré hospody Hopf přímo u cesty vedoucí z Verony do Augsburku, kterou někdy v roce 120 našeho letopočtu postavila IV. římská legie.

Ve všední den -- v úterý odpoledne -- byla hospoda prázdná, sedl jsem si ke stolu s výhledem na jezero a objednal jsem si pivo a porci obadzdy s preclíkem.

Výročí, co se neslaví

U výčepu bavorský pantáta „zazdíval“ pivo tuplovaným obstlerem. S druhým pivem a s druhým tuplovaným obstlerem si pantáta přisedl ke mně, pozdravil, jak se v Bavorsku sluší a patří Grüß Gott - pozdrav Pán Bůh -- povzdechl si a zeptal se mě, vodkaď jsem. Odpověděl jsem, že z Murnau, a pantáta se ušklíbl: „Vodhadoval bych tě ale na Prajzáka!“. Což musím vysvětlit: když si k vám, k cizímu, v bavorské hospodě místní občan přisedne, odpovídá to bavorské tradici, protože ve venkovských hospodách je neslušné sedět u stolu sám. A nesmíte se divit, že vám Bavorák tyká, je upovídaný a že si před vámi „vylije“ srdce. A když vás Bavorák má za Prajzáka, tedy za Prušáka, tak to jen vyjadřuje prastarou bavorskou - mírně řečeno -- nelásku k severní polovině protestantského Německa, pro Bavoráka, katolíka, jedním šmahem Prusko - a basta!

„Doufám, že jsi nepřijel oslavovat nebo si připomínat výročí, za které v Uffingu nemůžeme,“ řekl pantáta a vrazil do sebe na jeden zátah tumplovaného obstlera.

„Jaké výročí?“ divil jsem se.

„Copak nečteš noviny? Jedenáctého listopadu, dnes před osmdesáti pěti lety tady, v Uffingu zatkli policisté Adolfa Hitlera.“

„Co vyvedl?... Co tady dělal?“ vyhrkl jsem.

„Copak nevíš, že osmého listopadu dvacet tři se Hitler se svými nohsledy pokusil v Mnichově o puč? Bavorská policie tehdy zastřelila čtrnáct nácků, ale do Adolfa se netrefila, takže utek´ k nám do Uffingu. Tři dny se u nás schovával před policií, která po něm šla, ve vile svýho kamaráda, mnichovskýho nacistickýho nakladatele Hanfstaenglera, ale v Uffingu mu říkali Putzi.“ Pantáta se napil piva a pokračoval, že Hitler byl tak drzý, že si zašel dvakrát na pivo a na grilovanou prasečí nožičku sem do hospody a že seděl u stejného stolu a na stejné židli, na které sedím já.

„To nemůžete vědět! V roce třiadvacet jste ještě nežil!“ odpověděl jsem mu.

„Já ne, ale můj táta, kronikář obce, to všechno tehdy zapsal. Ešče dnes za mnou jezdí novináři i vědátoři a čtou si v tátově kronice, kde je všechno zapsáno,“ odvětil pantáta, dopil pivo, objednal si třetí půllitr a třetího tuplovaného obstlera.

Hitlerova „odměna“

Třetí obstler mu rozvázal jazyk a rozpovídal se o tom, co všechno se 11. listopadu 1923 v Uffingu semlelo. Toho dne odpoledne přijelo z okresního města Weilheimu dvacet policistů pod komandem poručíka Rudolfa Bellevilla a šli najisto k Hanfsteanglově vile, kde vytáhli Hitlera v pyžamu z postele a přečetli mu jako organizátorovi nevydařeného puče dne 8. listopadu v Mnichově zatykač.

„Fýrer, tehdy čtyřiatřicetiletý Hitler,“ pokračoval pantáta, „nekladl odpor, jen chvíli zíral do policajtovy tváře a potom prohlásil, pane poručíku, jsem vám k dispozici.“

To zatýkání prý bylo moc podivné, zaznamenal pantátův otec, kronikář obce Uffing. Poručík Belleville vykonal rozkaz zatknout Hitlera s velkou nechutí, protože byl údajně kamarádem Rudolfa Hesse, pozdějšího Hitlerova zástupce. Takže po zatčení dovolil Hitlerovi napsat několik dopisů, příkazy a rozkazy svým „soukmenovcům“. Hitler mohl v klidu vypít odpolední kávu a zakousnout si k ní bienenstich (sladký bavorský zákusek), sbalit své prádlo i svršky a přišpendlit si na levou klopu svého zimníku železný kříž první třídy, který si vysloužil na frontě ve Francii. Než v doprovodu policistů opustil budoucí fýrer Hanfstaenglovu vilu, požádal poručíka Bellevilla o ochranu před davem vesničanů, kteří se před domem mnichovského nakladatele a nacisty sběhli, nadávali Hitlerovi, ba dokonce už hledali kameny, aby zatčeného, až jej policisté vyvedou z domu, ukamenovali.

„Skoro ve všech okolních obcích zvolili o deset let později Hitlera za čestnýho občana, jen u nás, v Uffingu, návrh neprošel. A víte, jak se Hitler poručíkovi Bellevillovi odvděčil? Když se v roce 1933 chopili nacisti v Berlíně moci, tak Hitler poručil Bellevilla zatknout a poslal ho do koncentráku v Dachau, kde jeho stopa mizí... Ale ve veřejnosti nechal fýrer kolovat, že Belleville slouží v mančaftu, kterej ho hlídá. Takovej to byl hajzl!“ odplivl si bavorský pantáta, napil se piva a rozvykládal se, že hned po nevydařeném puči osmého listopadu se Hitler chtěl zastřelit, sehrál paní Hanfstaenglové v jejím bytě sebevražednou scénu, přiložil si revolver ke spánku a řval prý, že se od těch demokratickejch sviní nenechá zatknout, to se radši zastřelí! Ale vzápětí si to rozmyslel, nechal se paní Hanfstaeglovou přemluvit k životu a v noci zavézt autem -- celou cestu z Mnichova do Uffinu, asi 80 km, prospal - do úkrytu v nakladatelově vile.

Lakomec jeden

„A konec toho případu, kterej se odehrál tady v Uffingu, pasuje k Hitlerovi. V roce 1939 chtěl Hitler od Hanfstaenglů, Ernst Hanfstaengel byl tehdy Hitlerovým tiskovým mluvčím pro zahraničí, jejich vilu u nás v Uffingu jakoby odkoupit, ale očekával, že Hanfstaenglovi ji svému fýrerovi darují zadarmo, což nakladatel odmítl, i když už v druhé polovině dvacátých let vydělal na vydání Hitlerova „Mein Kampfu“ ohromné jmění. Fýrer byl lakomý až hrůza a Hanfstaengl jakbysmet... Když Hitler tady v hospodě platil, tak nedal číšníci ani fenik trinkgeldu. A po roce 1933, už jako kancléř, o sobě nechal rozšiřovat, že je abstinent a vegetarián, ale u nás chlastal pivo a dal si dvakrát grilovanou prasečí nožičku. Takovej to byl hajzl.“

Pantáta dorazil třetího obstlera, otřel si hřbetem pravé ruky knír a naklonil se ke mně: „Hanfstaenglova vila s výhledem na jezero, na Alpy a s velkou zahradou je už několik let prázdná a je na prodej. Lacino. Kdybys měl zájem, tak bych ti ji dohodil...“

Pohled z hospodského okna, z něhož prý před osmdesáti pěti lety i Adolf Hitler pozoroval rozčeřenou hladinu Staffelského jezera a hřebeny Alp, mě znepokojil: nad jezerem se hromadila těžká mračna, teplý vítr z Itálie zesílil a přinášel závoje deště.

Zaplatil jsem jedno pivo, porci obadzdy, rozloučil jsem se s pantátou, pokrčil rameny a řekl, že o Hanfstaenlovu vilu bych neměl zájem, ani kdybych byl milionářem a ani kdyby byla zadarmo.

Cestou domů, osm kilometrů z Uffingu do Murnau, jsem musel šlapat proti silnému větru a promokl jsem na kost.