Kůň s malou zátěží je rychlejší…
rozhovor s Vlastimilem Tlustým
Kdo je největším nepřítelem současné vlády? Ekonom. Komunisti nás vedli do pr.… 40 let, Špidla objevil zkratku. Těmito a mnoha dalšími vtipy unikají lidé realitě dnešních dnů. Realitě, kdy se denně přesvědčují o neschopností vlády, která nehorázně zadlužuje zemi, občanům diriguje všechny oblasti života a stále hlouběji sahá do kapes. Realitě, která předčila i ty nejhorší očekávání. V rozhovoru se stínovým ministrem financí Vlastimilem Tlustým jsem se zajímala, zda z této dluhové pasti existuje ještě nějaká cesta návratu. V mnoha dopisech jste se zajímali o rovnou daň, rovnou dávku. Chtěli jste srozumitelně a jednoduše vysvětlit, co je negativní daň. Domnívám se, že tento rozhovor vám alespoň z části přináší odpověď na vaše otázky.
Poznámka: Rozhovor se uskutečnil na půdě poslanecké sněmovny a vzhledem k tomu, že Ing. Tlustý zastává funkci předsedy poslaneckého klubu ODS, zvolila jsem pro svůj rozhovor i toto oslovení.
Pane předsedo, pokud bude současná vláda u moci až do konce volebního období, bude v roce 2006 deficit veřejných financí 1 bilion korun….
Dokonce pouze možná, že nejméně jeden bilion. Protože samotná vláda při zdůvodňování tzv. reformy veřejných financí uváděla, že v případě kdyby neprovedla reformy žádné, tak udělá dluh 1,4 bilionů. Což by fakticky znamenalo, že za čtyři roky Špidlovy vlády by každý rok byl dluh zvýšen o 250 miliard. Narostl by z těch výchozích přibližně 400 miliard na 1,4 bilionů. Ten bilion, o kterém mluvíte, tak ten ministr Sobotka uvádí v případě prosazení právě oné tzv. reformy veřejných financí. Protože je zřejmé, že ta je prosazována pouze částečně, tak já si myslím, že určitě dříve nebo později přijde Sobotka a vláda s upřesněním ze kterého vyplyne, že to bude mnohem horší než jeden bilion.
Pane předsedo, představme si zcela hypoteticky, že ODS v roce 2006 vyhraje volby, získá 51 % a bude mít možnost uskutečnit svůj program bez toho, aby musela přistupovat na kompromisy. Mnoho občanů se obává, že kroky, které činí Špidlova vláda jsou nevratné. Bylo by vůbec možné ozdravit veřejné finance a zastavit socializující tendence?
Vývoj v zemích, které prošly dramatickým otřesem, ekonomickým krachem je zřejmé, že vždycky existuje nějaké další řešení a jenom jeho míra revolučností závisí na situaci ve které se to řešení musí uplatnit. Prováděné reformy jsou vždy zásadnější a citlivější, když situace dospěje až k určitému krizovému bodu. Já vždy používám jednoduché a srozumitelné přirovnání. S hospodařením státu je to stejné jako s hospodařením v rodině. Jestliže se ukáže, že manželka hospodařila špatně a přivedla domácnost do zadlužení, tak ty důsledky reformy, neboli zmiňovaného hospodaření, pocítí rodina samozřejmě mnohem hlouběji než když včas zaregistruje, že je potřeba udělat korekce. Ta korekce v čase má velký význam.
Já jsem začal používat termín „noc dlouhých reforem“, a ten pojem tady říkám proto, že ODS by v roce 2006 musela být připravena na co nejrychlejší schválení a zavedení velmi rozsáhlých reforem, které by byly pravděpodobně nejen rozsáhlé, ale musely by být zavedeny v jednom okamžiku jako celek. To znamená, že pokud by ODS v červnu usedla do vlády, do koce roku 2006 by musela schválit a zavést rozsáhlé reformy.
Na které reformy jste připraveni v této chvíli ?
ODS je má připravené z velké části a již dnes jsme připraveni uskutečnit zásadní reformy v mnoha oblastech.
Ve sféře daňové je to zavedení rovné daně , jedna sazba DPH , jedna sazba daně z příjmů pro všechny druhy příjmů , ať již z podnikání nebo zaměstnanecké činnosti. Navrhovali jsme ji s 15% sazbou, ale musím říct, že jestli bude ještě dlouho pokračovat tohle špatné Sobotkovo hospodaření, tak budeme muset uvažovat o jiné sazbě. To je konkrétní příklad toho, co jsem obecně říkal před chvíli. Jestli to dovedou tam, kde to prozatím směřuje, tak možná 15% sazba bude muset být posunuta směrem vzhůru. Nicméně, v těchto chvílích stále ještě platí náš návrh na jednotnou 15% daň z příjmů a DPH.
Velkým břemenem pro veřejné rozpočty jsou sociální výdaje.
Ve sféře sociálních výdajů - opět zásadní reforma a zavedení jediné dávky místo dnešního složitého systému. Máme dvě varianty. Jednu více a druhou méně odvážnou. Ta více odvážná je poměrně známý návrh rovné sociální dávky, ta méně odvážná – ale i tak poměrně revoluční projekt - je negativní daň. Na Slovensku, což je možná název příhodnější, tomu říkají sjednocená sociální dávka, která by kompenzovala nízké příjmy lidí, kteří si vydělají méně než je odpočitatelná položka od rovné daně, což je 6000,- Kč. To znamená, že při příjmu mezi 0 a 6 000,- Kč by byl příjemce dotován jedinou částkou. Aby to bylo srozumitelné uvedu konkrétní příklady:
Takže, kdo by si vydělal 0 dostal by negativní daň 4000,- Kč. Kdo by si vlastní píli vydělal 3000, - Kč, ten by je nezdaňoval a stát by mu poukázal negativní daň 2000,- Kč. To znamená, že by tento občan měl 3000,- z vlastní činnosti a 2000,- od státu, což je 5000,- Kč. Ten který by si vydělal 5 999,- Kč by od státu dostal 99 haléřů, čili by se přiblížil šesti tisícům. Kdo by vydělal 6 000,- Kč by od státu nedostal nic, ale také by neplatil daň. Kdo by vydělal třeba 8 000,- , odečetl by si částku 6000,- Kč a z částky 2000,- Kč by odvedl rovnou daň 15% , to je 300,- Kč. Zbylo by mu 7700,-Kč a dál si to už každý umí dopočítat sám.
Takto je to jednoduché. Opravdu takhle jednoduché by to bylo, a tímto návrhem by se odboural složitý systém sociálních dávek a zdanění příjmů. Zrušil by se složitý systém ve kterém se dnes jen málokdo vyzná, a současně by to znamenalo i velkou úsporu pracovních sil a úředníků, které by nebylo potřeba zaměstnávat ke správě.
Současná vláda si evidentně neví rady s důchodovou reformou. Co nabízí občanům ODS?
Ve sféře důchodové máme opět dvě varianty. Buďto onu rovnou sociální dávku, nebo v případě, že bychom šli cestou negativní daně, tak pro důchody máme i projekt podobného důchodu.
Jinými slovy - zachování průběžného systému financování jako základního, ovšem s tím, že by v něm byla maximální solidarita a nebyla by v něm zásluhovost.
Ten rovný důchod by znamenal, že všichni mladí lidé do určitého věku by věděli, že ve stáři se z tohoto průběžného systému od státu dočkají právě tohoto rovného důchodu. Veškerou zásluhovost jsme ponechali na dobrovolném připojištění. Zatím by se připojišťovali v rozsahu dle vlastní úvahy a co je hodně důležité, snížili bychom výši sociálního pojištění právě na to, aby lidé úsporou sociálního pojištění získali peníze, které by mohli umísťovat tam, kam by sami uznali za vhodné. Někdo by investoval, někdo by spořil, někdo by se pojistil, někdo by uzavřel třeba nějaký zvláštní typ podnikového pojištění, atd. To vše by bylo na občanech. Samozřejmě, ti kteří by se nechtěli pojistit, tak by se nepojistili, neinvestovali.. atd. Nicméně pak by museli vzít na vědomí, že v době penze se dočkají jen toho rovného starobního důchodu.
Nespokojení pracovníci ve školství, nízké mzdy, nemožnost optimalizovat síť školských zařízení. Problémy na kterých si vylámal zuby nejeden ministr. Víte jak reformovat tento resort?
V této chvíli máme hotovou zásadní reformu ve školství. Opět velice srozumitelnou reformu založenou na tom, že ředitel školy by byl hospodářem ve své škole. Získával by od státu příspěvky na žáka, dále by mu do rozpočtu přispíval starosta obce, která je zřizovatelem. Ředitel by zaměstnával libovolný počet učitelů za libovolný plat, a bylo by na něm kolika lidem rozdělí balík peněz. Já předpokládám, že na školách by zůstali kvalitní učitelé a bylo by jich méně. Nicméně problém výše platů by byl takřka okamžitě vyřešen, protože kvalitní učitelé by si rozdělili platy těch, kteří by ředitelem zaměstnání nebyli. Garancí dobrého hospodaření by byl starosta s kompetencí odvolat či neodvolat ředitele školy, který už dnes společně s ředitelem školy nese odpovědnost za fungování školy. Stát by pouze vykonával inspekci nad dodržováním výuky a její úrovni.
To je myslím ukázka klasického, jednoduchého a funkčního pojetí reformy, která míří na podstatu problému a která řeší všechny mouchy dnešního systému najednou.Zvyšuje platy, zavádí soutěž jednotlivých škol o získání žáků, a vyřeší i problém nadbytečných kapacit.
Pracujeme na reformě zdravotnictví a už teď mohu říct, že podle obrysu má rovněž dosti zásadní charakter. Vychází z principu rozdělení zdravotního pojištění na složku, které bychom mohli říkat „povinné ručení“ a která by sloužila na nepředvídané, těžké zdravotní stavy. Ty jsou náhodné a není schopen je nikdo předvídat, proto by byly plně hrazené ze zdravotní pojistky. Na toto „povinné ručení“ by se vynakládala jenom část současného zdravotního pojištění, druhou část současné platby by mohl pojištěnec používat na tu druhou složku, případně si připlácet, což by bylo ovšem na něm a pojišťovně v závislostí na rozsahu pojištění. Bylo by to komerční zdravotní pojištění, ovšem hrazené z té dnešní částky, takže by se nezvyšovala jeho výše.To by bylo na smluvním základě mezi pacientem a pojišťovnou. Znamenalo by to opět vznik konkurence a zpětné vazby. Řeknu jednu zajímavou charakteristiku: Peníze ukládané pacientem do druhé složky by byly majetkem toho člověka a jeho rodiny. V případě, že by málo čerpal, získal by pojišťovací bonus, v případě, že by zemřel, část peněz tohoto osobního účtu by zdědili jeho rodinní příslušníci. Prostě on sám by byl přímo zainteresován na svém zdraví a určoval by míru čerpání v té banální sféře, čímž mám na mysli např. chřipku, zvrtnutý kotník a podobná onemocnění. V těchto případech by bylo pouze na jeho rozhodnutí, zda má využít lékařskou péči, zda má marodit dlouze nebo krátce. V těchto případech je smysluplné člověka zainteresovat aby sám hledal způsoby, které nejsou nákladné.
To jsou takové hlavní pilíře našich návrhů. Daně, sociální výdaje, důchody, školství, zdravotnictví. ODS by musela tyto reformy přijmout v poslanecké sněmovně v průběhu jedné schůze. Za ideální bych považoval, kdyby v červnu byla sestavená vláda a tak někdy koncem záři - během jednoho jednání - byly aplikovány všechny reformy. Důvod je jasný - a já se raduji, že už to začínají reflektovat i česká média – ve světě vzniká nová situace, vznešeně se tomu říká globalizace, ale jednoduše pojmenováno to znamená, že si konkurují a soutěží mezi sebou jednotlivé státy prostředím, které vytvářejí svým občanům a svým podnikům. Jinými slovy, každý stát nakládá svým podnikům a občanům do ruksaku zátěž daňovou,pojišťovací, regulační, administrativní. A ve světové konkurenci vyhrávají ty země, které své občany zatěžují málo.
Je to jednoduchý princip. Kůň s malou zátěží je rychlejší než kůň s velkou zátěží a státy mají ve svých rukách, jak tuto zátěž koncipují.
V tuto chvíli vládnou v České republice lidé, kteří to nechápou. Absolutně to nepochopili. Na Slovensku naopak vládnou lidé, kteří pochopili. Není náhodou, že ministr financí Slovenské republiky dostal cenu za zavedení rovné daně. Já z toho mám trochu smíšené pocity. Já se raduji, že rovná daň vítězí, na druhou stranu, protože vím, že má úspěch s rovnou daní, kterou jsem sám před dvěma roky připravoval, tak mi to připadá trochu smutné, že v České republice se tyhle věci nechápou. Bohužel prostě proto, že tady vládnou lidé, kteří nepochopili princip, který se ve světě rodí : Soutěž systému, kde všechno, co zavedete pro vlastní zemi se vždycky přes ten okolní svět dá obejít. A proto ta základní koncepce sociální demokracie – zpřísňovat, regulovat, rozdělovat – je směšná. Všichni utečou do okolních zemí a ty věci, které dnes dělají, udělají stejně. Třeba složitějšími prostředky, ale Sobotkovi peníze nedají. To se může spolehnout, že to obejdou, a není na to metoda budování ostnatých drátů a plotů. Je na to metoda zainteresovanosti, motivace a ukázaní lidem, že snažit se má smysl. A to je ústřední heslo všech těch našich reforem.
Já bych se krátce vrátila k negativní dani a zajímá mě jak si představujete technické provedení. To znamená, kdo bude provádět správu a v jakém časovém rozmezí budou občané provádět dorovnání příjmů.
I to je spojeno s institucionální reformou. My tomu říkáme negativní daň byť víme, že je to stále pro hodně lidí nesrozumitelné. Negativní proto, že místo toho aby občan platil státu, stát platí občanovi. Podle naši představy by tuto negativní daň zpravovaly finanční úřady . V místě, kde by občan dával daňové přiznání by buď platil daň, nebo by naopak dostával kompenzaci za nízký příjem. Negativní daň by byla vyplácená měsíčně. Samozřejmě by připadal v úvahu i jiný časový harmonogram, ale v zásadě by informace podával občan při změně příjmu, tzn. při jeho zvýšení nebo snížení. Dokud by měl jednou příjem nahlášen, tak by z něho stále platil daň nebo naopak dostával negativní daň. Jakmile by došlo ke změně - ať už směrem dolů nebo nahoru, musel by změnu nahlásit na finančním úřadě a ten by mu stanovil novou částku. K vyrovnání by docházelo jednou ročně, tak jako je tomu dnes při podání přiznání daně z příjmů. Velmi jednoduchý princip. Jednoduchý formulář. Zrušili bychom dnešní dvoukolejnost, kdy systém daní spravuje jedna síť a systém sociálních dávek další síť úřadů. Určitě, a tím jsem asi měl začít, by to vedlo k redukci úředníků.
Znamená to, že by daňové přiznání samostatně podávali i lidé, za něž to dnes dělá zaměstnavatel?
Samozřejmě, že zaměstnanec by to mohl dělat stejně jako dnes, tedy prostřednictvím svého zaměstnavatele, nicméně občan, který je nezaměstnaný a jehož příjem je nulový, by se obracel přímo na finanční úřad.
Nepočítáte tedy s tím, že zbavíte této administrativního zátěže podnikatele a občan si, podobně jako např. ve Španělsku, bude podávat přiznání sám.
Já se domnívám, že směřovat k tomu je určitě správné, ale řekněme si upřímně: Jaká je schopnost průměrného občana se v tomhle světě byrokracie orientovat? My bychom sice ten svět byrokracie výrazně zjednodušili, nicméně si umím představit, že skoková povinnost, že by každý komunikoval přímo s úřadem, by pro řadu lidí byla vnímaná jako komplikace a mohlo by to ohrozit přijatelnost celého systému. Takže já bych určitě šel cestou, že radši ta věcná změna doprovázená prostřednictvím zaměstnavatele, a teprve později - kdy by se ukázalo, že ten systém je funkční a lidé se s ním dostatečně sžili - tak případně uskutečnit přechod na přímou komunikaci. To také samozřejmě přinese doba a já předpokládám, že mladší generace bude mnohem více směřovat k individualismu a kolektivismus, projevující se i v tomhle, bude postupně vytlačován.
Zůstanou v novém systému odvody na zdravotní a sociální pojištění ve stejné výši?
Já už jsem v tom povídání říkal, že tam jsou v zásadě dvě varianty. V případě aplikace rovné dávky není součástí koncepce změna výše sociálního a zdravotního pojištění. Součástí koncepce je změna daně z příjmů na 15% a je správné podívat se na tu druhou obrovskou složku. A to je dohromady 47,5 % placeného zaměstnancem a zaměstnavatelem dohromady, právě na zdravotní a sociální pojištění. Ten projekt rovné dávky je velmi ambiciózní ve změně systému distribuce takto vybíraných peněz, a není doprovázen z důvodů zachování bilance, změnou sazeb. Ten efekt nastává jinde. Já nenavrhují snížení sazeb, protože když těm lidem posílám peníze zpět formou rovné dávky a říkám jim - dělejte si s nimi co chcete, tak kompenzaci nákladů provádím volností.
V té druhé variantě – negativní dani, tam je součástí projektu snížení sazby o několik procentních bodů, protože tam se ten prostor pro svobodné rozhodování vytváří, ne jako u rovné dávky zpětným posíláním peněz, ale snížením sazby, aby tomu občanovi peníze zbyly. Ty dvě varianty se liší pouze formou. V jednom vám část peněz přijde zpět, ve druhém je snížením sazeb vůbec nemusíte odvést. Efekt pro vaši peněženku je stejný a každopádně vám, jako občanovi, zůstává větší prostor k rozhodování jak s penězi naložit.
Pane předsedo, před časem jste byl tvrdě odmítnut poslaneckou sněmovnou se svým návrhem zviditelnit na výplatní pásce odvody, které platí zaměstnavatel za zaměstnance. Počítá koncepce se změnou?
To je naprostá samozřejmost. Součástí našeho konceptu je, že by se tato platba zviditelnila na výplatní pásce a občan by konečně uviděl to, co je už dávno pravda - to znamená skutečnou výši toho pojištění. Většina obyvatel si dnes myslí, že sociální pojištění je 8% a zdravotní 4,5%. Skoro nikdo netuší, že 26 % sociálního a 9% zdravotního pojištění platí ještě zaměstnavatel. Podniky mají tuto částku jako náklad na zaměstnance, takže když se potom zeptáte nějakého zaměstnavatele kolik ho stojí jeden zaměstnanec fakticky, vždy vám k tomu připočte i tuto částku. My chceme tuto část nákladů ukázat. Na svých přednáškách jsem zjistil jak lidi šokuje, když jim ve velké zkratce řeknete, že člověk, který má dnes patnáct nebo šestnáct tisíc, ve skutečností stojí zaměstnavatele o 5 až 6 000 více. Každý zaměstnanec, bez toho aby o tom věděl, pobírá ve skutečnosti ke svému platu o 1/3 více, kterou jeho podnik posílá přímo státu a zdravotní pojišťovně.
Myslíte si, že bude stačit toto zviditelnění, nebo navrhujete aby současné odvody byly součástí hrubé mzdy?
My jsme měli dvě varianty. Ta odvážnější byla založená na tom, aby tento odvod byl součástí hrubé mzdy. To znamená, že ten kdo má dnes 15 000 by najednou dostal více o 35 %, to znamená více o částku, kterou odvádí podnik. Jeho hrubá mzda by poskočila na nějakých 21 000,- Kč, ale z toho by povinně zaplatil ty plné částky zdravotního a sociálního pojištění, takže nakonec ve výplatním pytlíčku nebo na účtu by viděl stejné peníze jako vidí dnes. Jenom by si byl nucen uvědomit, kolik ho to zdravotní a sociální pojištění opravdu stojí. My jsme od tohoto konceptu ustoupili právě po tom, co nám bylo sděleno, že sabotéři - podniky a případně odborové organizace, které by se nám chtěly pomstít, by z těch kroků udělaly jenom ten jeden. To znamená, že by uplatnili plnou výši sociálního a zdravotního pojištění, ale neprovedli by skokovou změnu v navýšení hrubé mzdy. A my bychom soukromému sektoru mohli jen velmi těžko nařizovat, aby zvýšil platy o tuto částku. To by bezesporu mohlo být zneužito k znevážení a k útoku proti téhle myšlence. Z bezpečnostních důvodů jsme pro naši koncepci zvolili tu mírnější metodu, tzn. nenutit podniky ke změně hrubé mzdy, ale na výplatní pásce pouze poznamenat, že podnik zaplatil 26% na sociální a 9% na zdravotní účet svého zaměstnance. Kromě toho, že by občan viděl kolik skutečně platí na zdravotní a sociální pojištění, by to mělo i další efekt, a to, že by zaměstnanec sám viděl jestli podnik skutečně platí. Poznámka, že byla provedena platba by zároveň ukazovala , že podnik skutečně platbu uhradil a nevyhýbá se jí, tak jako se v minulostí často stávalo.
Proto jsme zvolili tuto variantu, kterou jsem označil jako deklaratorní, ale její efekt je stejný.
Mimochodem musím říct, že po té, co mi můj návrh byl docela paradoxně zamítnut (paradoxně proto, že sociální demokracie sama říká, že má být větší zásluhovost mezi pojištěním a důchodem například), tak po zamítnutí mého návrhu jsem z řady podniků dostal zprávu, že oni sami od sebe začali tento návrh praktikovat a uvádí, že výchovný efekt této informace je neuvěřitelný. Lidé doslova žasnou, co vše člověk státu odvádí. Ono to v zásadě mění takovou tu, já bych to nazval, příjmovou relativitu. Zatímco dnes má člověk pocit, že z 15ti tisícové hrubé mzdy mu větší část jde do kapsy, tak po provedení této změny se relativita změní na to, že z 20ti tisíc dostává 10 tisíc, což už je poněkud jiný poměr. A teprve v této chvíli si člověk uvědomuje, že státu odvádí polovinu výdělku. A to je ještě třeba dodat, že tím daňový systém nekončí, protože potom ještě stát od občanů kasíruje DPH, spotřební daně, poplatky atd.
V některé studií byl uváděn údaj, že občan celkově státu odvede asi 70 haléřů z jedné vydělané koruny.
Ano, máte správný údaj. Já jsem vypočítal, že ze tří korun, které si občan vydělá v zaměstnání, on ke své spotřebě fakticky použije jednu korunu a dvě koruny spotřebuje stát.
Domníváte se, že rovná daň nebo rovná dávka bude pro lidi motivačním stimulem?
Já bych odvážně řekl, že nekonečně a jsem rád, že se na to ptáte, protože to je smysl toho snažení. Ve všech našich reformách naleznete jeden motiv: motivovat lidi k práci, podnikání , ke snaze něco vytvářet. Protože čím více se ten člověk v našem systému snaží, tím více je odměňován. Čím více přemýšlí o sobě a o svém životě, tím více je motivován. A tyto prvky motivace v péči o svůj vlastní osud jsou dovedeny až do nejpokročilejšího stádia právě v projektu rovné dávky. Protože, když se nad tím zamyslíte, co to vlastně člověku říká?
Říká mu to: K penězům které si vyděláš, ti stát záměrně přidá částku, kterou si doposud ponechával aby „pečoval“ o občana. V uvozovkách „pečoval“ proto, že pečoval ztrátově. 0bčan mnohdy ani netuší, kde se rozkutálejí jeho peníze. V rovné dávce vracíme každému mladému člověku peníze do peněženky s dodatkem: „ A nalož s nimi jak chceš. Jsi-li hodně prozíravý, všechny si je ulož, jsi-li podnikavý, tak je investuj, máš-li důvěru v důchodové fondy, vlož je tam. Absolutně svobodně se rozhodni a rovnou dodávám, nebudeš-li v budoucnu nic víc potřebovat, klidně je projez. Celý život ti bude přicházet rovná dávka až do tvé smrti.“
Jedním z bludů, které musím často vyvracet je, že se lidé ptají: „A co až budeme staří, nemocní?“
A já říkám: „Tak budete mít právě ty čtyři tisíce. Jenom k tomu nebudete mít nic navíc a jestli vám to stačí, tak je klidně projezte, klidně to hned použijte. Jenom vezměte na vědomí, že na sebe berete zodpovědnost, že pak vystačíte s těmi čtyřmi tisíci. Samozřejmě indexovanými, protože za dvacet let to budou jiné peníze ovlivněné inflací."
To je taková výzva ke snaze a taková výzva k odpovědnosti, že já si lepší neumím představit. To by přece stálo za to starat se a přemýšlet. Když k tomu přidáte motivaci v podobě rovné daně, kdy občanovi říkáme „z každé vydělané koruny nad odpočitatelnou položku, dej státu 15 haléřů a zbytek si nech“, tak to je ve sféře motivace další obrovský pokrok, protože to tomu člověkovi říká, že to stojí za to. Ale to stojí za to nejen tuzemcům, ale i zahraničním investorům. Velkým problémem této země je vývoz zisků a domnívám se, že dramaticky naroste po tom, co Slovensko zavedlo rovnou daň. Všichni mají nějakého kamaráda nebo příbuzného na Slovensku, takže zaregistrují své firmy na Slovensku a budou odvádět daně tam.
Pane předsedo, v současné době dramaticky stoupá nezaměstnanost. Podle statistik se hrozivě blíží jedenácti procentům.
Řekl bych, že dramaticky nárůst nezaměstnaností nás dokonce ještě čeká. Firmy, aby snížily své zvyšující se náklady, které způsobila právě chaotická reforma, začnou propouštět. Setkal jsem se nezávisle na sobě se dvěma podnikateli, kteří provozují restaurace. Jeden má levnější restauraci s cenově dostupným stravováním a druhý má v centru Prahy luxusní podnik. Oba nezávisle na sobě říkali: Mám několik možností jak řešit tuto situaci, kdy mě Sobotka se Špidlou chtějí stáhnout z kůže. Buď skončím s podnikáním, což nechci, protože jsem podnik vybudoval z ničeho a je to moje forma seberealizace, nebo přejdu do šedé ekonomiky, na což rozhodně nemám žaludek, nebo upravím provozní dobu a propustím část zaměstnanců. Pro toto východisko se nezávisle na sobě rozhodli oba podnikatelé. Upravit provozní dobu a propustit jednu třetinu zaměstnanců. Sobotka se Špidlou, nedostanou nic.
Před nedávnem ministr hospodářství Urban prostřednictvím televize vzkazoval podnikatelům ve ztrátě ať přestanou podnikat a odeberou se na pracovní úřad. Kde by se podle vás měl odebrat management státu, tzn.vláda, která hospodaří se ztrátou několik stovek miliard?
Myšlení pana ministra je zcela poplatné této vládě. Vůbec si totiž neuvědomuje, že i podnikatel v účetní ztrátě, který neplatí zrovna daň, je součástí ekonomického koloběhu a je větším přínosem pro ekonomiku, než když se situace obrátí a stát bude muset platit jemu. Posílat tyto lidi na pracovní úřad je nehoráznost. Podle tohoto jejich receptu by vláda, která denně prokazuje, že je tím nejhorším podnikatelem v dějinách této země, už dávno měla složit funkce a odebrat se do politického důchodu. Jak vidíte, vůbec se k tomu nechystá a svou neschopností dále prohlubuje ekonomickou krizi této země na úkor svých občanů.
Za čtenáře Virtually děkuje Jana Dědečková
Ing. Vlastimil Tlustý, CSc. se narodil 19. 9. 1955 ve Slaném, kde žije dodnes. Vystudoval Fakultu mechanizační Vysoké školy zemědělské v Praze a v letech 1980 – 1983 absolvoval řádnou aspiranturu ve Výzkumném ústavu
zemědělské techniky v Praze. Poté nastoupil do zaměstnání jako vědecký pracovník, později pracoval jako odborný asistent na VŠZ.
V letech 1991 – 1992 působil jako náměstek ministra zemědělství ČR. Od roku 1992 je poslancem Parlamentu ČR, kde byl v letech 1998 – 2002 předsedou a od roku 2002 je místopředsedou Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Je předsedou poslaneckého klubu ODS. Jako stínový ministr financí působil i v letech 1998 – 2002.
Jana DědečkováBývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů
