Evropská rada: opravdu jsme získali „výjimku?“

Michal Petřík

Jako reprezentace vzpurné provincie si musela připadat česká delegace na zasedání Evropské rady 19. a 20. června v Bruselu. Komentáře zahraničních i českých médií shodně (a uznale) pokyvují hlavou: Češi si tvrdě vybojovali výjimku. Nebylo to prý jednoduché, ale nakonec jsme po těžkých jednáních prosadili do závěrů právě skončené Rady výjimku pro Českou republiku. Ta tkví údajně v poznámce o tom, že nemusíme pokračovat v ratifikaci Lisabonské smlouvy a smíme vyčkat až na verdikt Ústavního soudu: „Evropská rada vzala na vědomí, že ratifikační proces v ČR nemůže být dokončen, dokud Ústavní soud nevydá své pozitivní stanovisko o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem.“

Počkat, my jsme skutečně něco vyjednali? Je formulace týkající se ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice našim vítězstvím, jakousi těžce vyjednanou, usmlouvanou, či přímo vybojovanou výjimkou?

Takovéto vnímání změn primárního práva EU, o které zde jde, je přinejmenším velmi nešťastné; lze jej označit dokonce za zcela nesprávné či dokonce za svévolnou dezinterpretaci.

Česká republika se totiž zástupců dalších evropských států v Radě vůbec ptát nemusela, o žádnou „výjimku“ jsme žádat či bojovat nemuseli. Ratifikace v jednotlivých státech jsou totiž zcela a plně věcí jednotlivých signatářských států této mezinárodní smlouvy, a to především podle principů mezinárodního práva. Navíc, příslušné ustanovení primárního práva EU, které se zabývá změnami zakládajících smluv, hovoří zcela jasně a žádný prostor pro vstup orgánů Evropské unie do ratifikačního procesu v národním státu neponechává. Příslušné pravidlo hovoří jasně (čl. 48 SEU): „Změny vstupují v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“

Ani při sebevíce extenzivní interpretaci tak nelze říct, že změny (smluv) vstupují v platnost po ratifikaci, která probíhá podle předpisů EU, nebo dokonce, ještě o patro níže, po ratifikaci, která probíhá za koordinace některého z orgánů Unie.

Tedy jen pro pořádek a pro zabránění šíření (euro)mystifikací: o žádnou v klasickém slova smyslu „výjimku“ jsme nikoho, ani Evropskou radu žádat nemuseli. Ratifikaci Lisabonské smlouvy provádíme od prvního do posledního okamžiku výlučně podle našich vnitrostátních ústavních předpisů. A budiž zde Unii přečteno k dobru, že si ve svém vlastním primárním právu žádné zásahy do těchto národních ratifikací ani neumožňuje.

Navíc, pod pojmem „výjimka“ se v EU rozumí výjimka z nějakého pravidla, které je podle primárního nebo sekundárního práva pro všechny členské státy závazné. (Skutečnou „výjimku“ si například z aplikace unijní Listiny práv a svobod v Lisabonské smlouvě vyjednali Britové a Poláci.)

Toto vše (možná vám „povolíme“ výjimku, pokud nebudete chtít přijmout námi navržené formulace a závazky) pak patří do arzenálu psychologického nátlaku, se kterým je nutno počítat a kterému neradno podléhat.

Je ale velmi tristní vidět, že toto česká společnost a zejména média -zdá se- ještě nepochopila: to, co se děje v politice, včetně té unijní, se děje obvykle nikoliv proto, že to aktérům povinně předepisuje nějaký předpis. A na to, abychom se udiveně pozastavovali nad někdy i zcela zásadní odlišností zájmů jednotlivých zemí, žijeme v demokracii už přece jen poněkud dlouho.