Neplánujme atmosféru – příroda si pomůže

Marek Loužek

MF Dnes, 19.02.2007

Zpráva, že Evropská rada na summitu v Bruselu závazně zvýšila do roku 2020 podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie na 20 %, nevěští nic dobrého. Nejen proto, že globální změna klimatu o pár desetin stupně je pro normálního smrtelníka sotva postřehnutelná, ale i proto, že dělení zdrojů na obnovitelné a neobnovitelné stojí na vodě.

Když roste počet obyvatel, nikdo se nebojí, že se sníží nabídka hraček, tužek, stomatologické péče, radií nebo nových hudebních nahrávek. Nemáme strach, že se nabídka těchto věcí sníží, protože víme, že jich výrobci vyrobí víc. Hrozícího nedostatku mědi, ropy, plynu, potravin a jiných přírodních zdrojů se ale lidé bojí. Přitom jde v podstatě o totéž.

Teorie neobnovitelných zdrojů je v rozporu s jednou pozoruhodnou věcí: v celé historii až dodnes jsou neobnovitelné zdroje vzácné stále méně, nikoli více, jak by vyplývalo z teorie vyčerpávání. Měď, železo, ropa a další suroviny opisují stejný trend jako boty, radia a jiné spotřební zboží. Jejich cena relativně k příjmům klesá.

Víra, že přírodní zdroje jsou omezené, není úplně pravdivá. Jejich zásoby nejsou pevně dané, rozšiřují se lidskou vynalézavostí. V budoucnosti nebudou tyto primární zdroje vzácnější než nyní. Náklady na jejich výrobu stále klesají, protože se zdokonaluje technologie, z nichž se vyrábějí.

Předpoklad, že na Zemi existuje určité omezené množství nerostných surovin, neobstojí. Objevují se nové zdroje vně obvyklých hranic našeho systému. Tak se v minulých staletích dostávaly do Evropy zdroje z jiných kontinentů a tak se v budoucnu budou získávat zdroje z moře a jiných planet. Zdroje se nacházejí, pouze když je jich třeba.

U všech tzv. neobnovitelných zdrojů jsou známé či oprávněně předpokládané světové zásoby tisíckrát větší než roční světová spotřeba. Za těch pár, které jsou dostupné v relativně menším množství, jako např. ropa, existují náhrady. Nic nenasvědčuje tomu, že by v celosvětovém měřítku hrozilo vyčerpání kterékoli z důležitých surovin.

Lidstvo po tisíce let spalovalo dřevo, než dospělo k uhlí. Asi tři sta let spalovalo uhlí, než začalo využívat ropu a přibližně sedmdesát let spalovalo ropu, než objevilo jaderné štěpení. Je rozumné předpokládat, že během dalších staletí lidstvo objeví levnější, čistší a pro prostředí příznivější náhražku jaderné energie.

Populární klišé "je levnější energii ušetřit, než ji vyrobit" je zavádějící. Je to stejně smysluplné jako tvrdit, že nejlevnějším způsobem, jak mít dostatek potravin, je přestat jíst. Jestliže se někdo rozhodne používat zářivky místo žárovek, je to jeho volba. Ale nařizovat to z pozice Evropské komise znamená omezovat lidskou svobodu.

Záminka globálního oteplování se centrálním plánovačům energetických zdrojů náramně hodí. Jenže Evropa se podílí na produkci oxidu uhličitého jen jednou šestinou. Navíc oxid uhličitý není jedovatý plyn. Je to životadárná látka, kterou vstřebávají rostliny. Čím více oxidu uhličitého, tím více rostlin na Zemi a tím více potravy pro živočichy. Nesnažme se centrálně plánovat atmosféru. Příroda si pomůže sama.

Touha po zvýšení obnovitelných zdrojů energie je spojena s přesvědčením, že neobnovitelné zdroje je třeba chránit pro budoucí generace. Jenže chtít po nás, abychom tyto zdroje nespotřebovávali a zachovali je pro budoucí generace, je jako chtít po chudých, aby obdarovávali bohaté.

Nařizování podílu obnovitelných zdrojů nikam nevede. Stanovování kvót na výrobu energie nevyústí do ničeho jiného než do vyšších cen pro spotřebitele. Za rozhodnutí Evropské rady všichni tvrdě zaplatíme.