Lesk a bida teorie elity

Marek Loužek

51PRO

Před sto padesáti lety se narodil italský právník a sociolog Gitano Mosca, který svým dílem výrazně ovlivnil společenské vědy ve 20. Století. Co dnes zbylo z jeho odkazu?

Gaetano Mosca byl významný italský politický vědec, žurnalista, politik a vládní úředník. Spolu s Vilfredem Paretem a Robertem Michelsem se zasloužil o rozvoj teorie elity. Je tato teorie dodnes nosná? Je demokracie jako vláda lidu skutečnost, nebo iluze? Je náklonnost většiny teoretiků elity k fašismu pouhá náhoda, nebo má hlubší příčiny?

POLITICKÁ FORMULE
Gateano Mosca věnoval své celoživotní dílo analýze rozporů mezi klasickou demokratickou teorií a společenskou skutečností. Pro předcivilizační fázi platí jako hlavní zákon společnosti boj o existenci (boj o život), zatímco pro civilizační fázi je příznačný boj o vyniknutí. Iluzornost demokratické teorie viděl Mosca v Rousseauovi.
Přirozená nerovnost lidí je konstantou společenského života. Společnost je arénou, kde se střetávají nerovní, různým psychickým a fyzickým fondem vybavení lidé. Ve společnosti, která se vyznačuje bojem o vyniknutí, se projevují touha po luxusu, po krvi a ženách, ambice k poroučení a tyranizování. Mosca přichází s pojmem politická formule, jejímž úkolem je uspokojovat potřebu iluzí, bez nichž se lidský život neobejde. U politické formule nejde o pravdivost. Politická formule může mít v sobě prvek vědecké pravdy, není to však podstatné. Všechna náboženství jsou falešná, ale mohou sloužit jako nástroj k ideologickému ovládání mas. Např. marxistický program je realizovatelný ve smyslu uchopení moci a likvidace soukromého vlastnictví, nikoli však v tom smyslu, co socialisté a komunisté lidem slibují.

Aby mohla politická formule dosáhnout úspěchu, musí být přizpůsobena určitému historickému momentu, musí uspokojovat co největší počet lidských vášní, citů a náklonností a musí existovat dobře organizované „řídící jádro“. Politická formule ztrácí po určité době svou působivost, proto musí být nahrazena jiným systémem iluzí. Proces deziluze je zároveň procesem úpadku vládnoucí třídy. Mosca byl odpůrcem socialismu, neboť byl přesvědčen, že vlastní-li majetek stát, potom ti, kdo o něm rozhodují, získávají monopol na moc a vymaňují se z dosahu kontroly. Pro stabilitu společnosti je však podle něj lepší zamezit přílišným majetkovým rozdílům. Mosca upřednostňoval parlamentní demokracii, která přes všechny vady udržuje určitou rovnováhu mezi mocenskou elitou a ovládanými.

FAŠISTICKÉ VYÚSTĚNÍ
Již dříve najdeme u různých klasiků postřehy, z nichž pozdější teorie elity vyrůstala. Platon, Aristoteles, scholastikové a reformační ideologové, renesance, Kant i Hegel – všichni znají fakt, ale nečiní z něj zákon. První myslitel, který učinil z otázky státní moci a vztahu mezi vládnoucími a ovládanými těžiště své nauky, byl Machiavelli. Ideologie u něj byla pouhým nástrojem pro vládnutí. U Gaetana Moscy, Vilfreda Pareta a Roberta Michelse vytváří existence vládnoucí skupiny úhelný kámen veškerého společenského dění. Teorie elity vznikla jako dějinně filozofická koncepce, podle níž se společnost dělí na ty, kdo vládnou, a na ty, jimž je vládnuto. Všechny společnosti jsou podle této teorie řízeny oligarchicky, bez ohledu na jejich ústavy.

Mosca demaskoval ideologii jako politickou formuli, která dodává zdání legitimity vládnoucí třídě. Nietzsche chápal morálku jako zbraň slabých a předkládá „nadčlověka“, který nespadá do oblasti „dobra“ a „zla“, nýbrž je hodnocen podle toho, jak přispívá elitě. Pareto demaskoval ideologii jako derivaci, která slouží k racionalizaci zájmů vyplývajících z reziduí. Každá společnost se člení na třídu vládnoucích a ovládaných. Teorie elity přivedla Pareta až k pochybnostem o správnosti liberální demokracie a k jeho příklonu k fašismu.

Rovněž Robert Michels ve studii „K sociologii stranictví v moderní demokracii“ (1911) teoreticky podporoval Moscův a Paretův názor, že většina společnosti si není schopna sama vládnout. Dějiny jsou sérií revolucí, při nichž je stará elita nahrazena novou. Michels se rozešel se socialistickým hnutí a stal příznivcem Mussoliniho, jehož režim obhajoval až do své smrti roku 1936.

DEMOKRATICKÁ KRITIKA
Teorie elity, kterou Gaetano Mosca pomáhal rozvíjet, vychází z machiavelistického poznatku, že menšina ovládá většinu -- bez ohledu na zdánlivé změny v charakteru společnosti a na proměny politické rétoriky. Proti osvícenské víře v pokrok, která stála u zrodu moderní demokracie, staví teorie elity předkřesťanskou vizi dějin jako cyklického pohybu a věčného návratu do původního stavu. Teorie elity, ačkoli vypadá na první pohled sympaticky a logicky, má i řadu odpůrců. Ti se rekrutují především z demokratických řad (David Riesman, Robert Dahl). Teorie elity byla výrazem deziluze z demokratických ideálů. Antropologické konstanty (vůle k moci u Nietzscheho, touha po vyniknutí u Moscy či rezidua u Pareta) tvoří podle kritiků uzavřený systém, což je podezřelé. Největší teoretickou slabinou teorie elity je její formálnost, která sklouzává po povrchu procesů a spokojuje se s pouhým popisem. Fakt, že ve všech společnostech existovaly elity jako zvláštní skupina lidí, kteří jsou faktickými držiteli moci, neříká nic o způsobu, jak tato moc vznikala, ani o společenské kvalitě či legitimitě takové moci. Elita v demokratickém či autoritářském režimu funguje přece jen poněkud odlišně. V každé společnosti existuje určitý počet lidí, kteří mají schopnosti, jež jsou připisovány elitě. Mnozí z nich se však nedostávají k moci a mohou se naopak stát předmětem moci. Tvorba elit podléhá ještě jiným zákonům, než které uvádějí elitisté. Teoretici elity podceňují mobilitu, která existuje mezi různými třídami a skupinami a jež umožňuje určitým lidem dostat se mezi elitu a jiným naopak elitu opustit.

SPIKLENECKÁ MYTOLOGIE
Koloběh elit je jednou jevovou stránkou společenských procesů. Sám fakt existence elit a jejich střídání tyto společenské procesy nijak nevysvětluje, protože je pouhým projevem, nikoli příčinou. Teorie elity nedovoluje plně vyložit pohyb a smysl historických změn, a je proto z hlediska konkrétního poznávání společenského vývoje jednostranná. Teprve vývoj idejí a poznání dává dějinám pohon. Francouzský sociolog a politolog Raymond Aron správně kritizoval teorii mocenské elity jako spikleneckou mytologii, která vytváří dojem, že v liberálních demokraciích vládnou jezuité, Židé, zednáři, naftové společnosti či vojenskoprůmyslový komplex nebo tahají za nitky kapitalističtí monopolisté. V západních ústavně pluralitních režimech je ve skutečnosti moc spíše rozptýlená a rozdělená než koncentrovaná.

Jistěže někteří jednotlivci (mediální hvězdy, politici) ovlivňují běžné názory více než jiní. Podstatné je, že žádná jednotlivá skupina nemonopolizuje diskusi pro sebe ani sama neurčuje názory, které budou všeobecně přijaty. Politický a mediální pluralismus zaručuje, že dochází ke konkurenci různých skupin při získávání vlivu a vůdců v boji o politickou moc. Pokusy zavést konformitu jsou proto odsouzeny k nezdaru.

Teorie elity je inspirativní, když zjišťuje, že ve všech společnostech vládne menšina. I v demokracii vládne menšina. Pojetí demokracie jako vlády lidu, lidem a pro lid je utopické. Byl to slavný ekonom a sociolog Josef Schumpeter, který zjistil, že demokracie není vláda lidu, nýbrž politické uspořádání, v němž lidé mají možnost přijmout či odmítnout ty, kdo jim budou vládnout. Tak lze existenci elity skloubit s demokratickou teorií.

PESTRÝ ŽIVOT
Gateano Mosca se narodil 1. dubna 1858 v Palermu. V roce 1881 dokončil studia práv na palermské univerzitě a působil jako editor publikací italské poslanecké sněmovny. Příležitostně přednášel v Palermu a Římě, až převzal katedru ústavního práva na univerzitě v Turíně. Zde sloužil až do roku 1924, kdy se přestěhoval do Říma, kde vedl katedru veřejného práva na římské univerzitě. V roce 1909 byl Gaetano Mosca zvolen do italské poslanecké sněmovny, kde sloužil mimo jiné ve výboru pro kolonie. Poslancem byl až do roku 1919. Ve stejném roce byl jmenován doživotním senátorem italského království (byl jím až do roku 1926). Během fašistické diktatury se nakonec Mosca navrátil k výuce a výzkumu. Zemřel 8. listopadu 1947 v Římě.

Mosca byl úspěšný i jako politický publicista. Od roku 1901 přispíval do Corriere della Sera, v letech 1911—21 do Tribuny. Nejvíce se však Gateano Mosca proslavil svou politickou teorií. Mezi jeho nejznámější díla patří „Teorie vlád a parlamentní vlády“ (1884), „Vládnoucí třída“ (1896) a „Dějiny politických doktrín“ (1936). Trvalým příspěvkem Moscy do politické vědy bylo zjištění, že všechny společnosti jsou ve skutečnosti řízeny menšinou.

Vládnoucí menšinu nazval Mosca politickou třídou. Moderní elity definoval pomocí organizačních schopností, které jsou zvláště užitečné při získávání politické moci. Elity nejsou podle něj dědičné a lidé ze všech tříd společnosti se mohou teoreticky stát elitou. Mosca se hlásil ke konceptu „koloběhu elit“, kdy jedna elita střídá druhou a existuje konkurence mezi těmi, kdo se snaží mezi elitu dostat.