David Hanák: Česká zkušenost a EU

Česká zkušenost a EU

David Hanák

Pan prof. Slouka ve svém článku v LN ze 5.2. nazývá euroskeptiky (či eurorealisty) eurofoby. Tedy lidmi, kteří neprojevují skepsi, ale strach. Je to zajímavé, jak různý pohled pozorovatele mění označení. Tak se pro prof. Slouku stala ze skepse fobie. Jeho článek je vůbec zvláštní. Na začátku článku tvrdí, že stanovisko eurofilů je dnes směšné a nikdo již přece nestraší tím, že pokud nebudeme součástí evropské federace podobné USA… zůstaneme trčet v Evropě s osudem Lužických Srbů…aby v polovině článku tvrdil…Odmítneme-li ústavu EU…můžeme (se) dostat i na jakousi periferii Evropské unie…

Jinými slovy pan profesor vyhrožuje stejně jako jím jmenovaní předchozí „eurofilové“. Přesto pan profesor ve své filii položil jednu zásadní a palčivou otázku, kterou je třeba objasnit. Jestliže totiž tvrdíme, že ústava EU je nevýhodná především pro malé a střední státy Evropy, jakože to nikdo kromě české pravice ve středních a malých státech EU nevidí ? K tomuto je třeba jít zpět do české historie, abychom pochopili motivy české pravice proti ústavní smlouvě EU.

Příklad první: Staročeši

Psal se rok 1871, Palacký, Rieger a za českou zemskou šlechtu Clam Martinic zformulovali tzv. „Fundamentální články“. Rakouský kancléř a konzervativec Hohenwart vypsal zemské volby v tzv. Předlitavsku, tedy v Rakousku bez Uherska a většina nových sněmů české fundamentální články přijala. Reforma k federaci Rakouska byla zdánlivě otevřena. Reforma, která na základě tzv. historických zemí měla změnit Předlitavsko ve federaci, ve které by měli Češi více práv a méně povinností než vyplývá ze současné smlouvy EU, nikdy nebyla uskutečněna. Proč ? Protože, krátce řečeno Bismarck a uherský předseda vlády Andrássy byli proti. Palacký z toho vyvodil jediný možný závěr: Byli jsme před Rakouskem byli jsme i po něm

Češi (na rozdíl od Poláků), upřímně věřili v možnost reformy Rakouska ve více národnostní federaci, austroslavismus byl jejich programem. Ale jak Palacký konstatuje ve své závěti, udělal jednu chybu, věřil ve spravedlnost Němců a Maďarů, věřil, že svobodu, kterou chtějí pro sebe budou přát i ostatním. Nestalo se tak.

Příklad druhý: Agrárníci

Centrem moci v praktické politice Československa nebyl ani Hrad ani ministerstvo zahraničí, ale úřad premiéra. Ten pak dlouhodobě drželi agrárníci. Nejprve Švehla, pak Udržal, Malypetr a po něm Slovák Hodža. Byli to tito muži, kteří se museli vyrovnávat se sudetsko německými, slovenským a maďarským iredentismem. Musíme si uvědomit, že Masarykova koncepce Československého národa byla v praxi neudržitelná. Agrárníci nebyli nikdy vyhraněnými nacionalisty. Naopak byl to Hodža, kterému se povedlo domluvit tzv. Panskou koalici, tedy koalici pravicových stran českých, slovenských, německých a dokonce maďarských. Historie agrárníků je historií trvalého vyjednávání, kompromisů a ústupků jen, aby byla zachována parlamentní většina. Agrárníci často šli, až na samu mez možností jen, aby udrželi ostatní „ve hře“ a nikoliv v protistátní opozici. Přesto se jim nedařilo udržet politický systém pohromadě. Nejprve sudetští Němci a po nich komunisté (když před tím ostatní zničili jejich jedinou protiváhu, agrárníky) ČSR zlikvidovali.

ČSR měla mezi válkami jednu z nejuznávanějších menšinových politik a přesto byla toto politika pro menšiny málo.

Příklad třetí: Československo nebo Česko – Slovensko ?

Jen co v 60. letech zmírnila komunistická totalita svůj vliv byla zde otázka politického soužití Čechů a Slováků znova. Výsledným „řešením“ se pak měla stát ústava federace roku 1968. Komunismus po době normalizace v roce 1989 padl, ukázalo se je jak je tato ústava nefunkční a neodpovídající skutečnosti. Češi a Slováci se však nedohodli na nové lepší, ale jejich politické elity (Klaus – Mečiar) se dohodli na klidném rozdělení. A to přesto, že v případě další federativní existence by v rámci rozpočtu na tom Slovensko nepochybně vydělalo.

České elity se od roku 1848 až po rok 1989, nacházeli v různý více národnostních rámcích, postupně se pokoušeli o všechny možné taktiky jak tyto politické rámce udržet „pohromadě“ a zároveň v nich uplatnit svůj vliv.

Staročeši (Palacký a Rieger) se pokoušeli vytvořit federativní Rakousko, agrárníci (Švehla, Hodža) v unifikovaném Československu pozvat menšiny do vlády na základě obdobné pravicové politiky a tím že, zachovají spravedlivou menšinovou politiku.

Václav Klaus, pak uplatnil možnost „ber nebo nech být“, a Mečiar „nechal být“. Česká pravicová netotalitní zkušenost je tedy tato: Národní rámce nelze demokratickou politikou překlenout, nepomáhá ani přerozdělování peněz, ani federace, ani unifikace, menšinová politika a podíl na vládě. Jediným skutečným řešením národnostní politiky je změna rámce buď demokratickými prostředky jako je rozdělení nebo nedemokratickými prostředky jako je odsun či vyhlazení.

Jestliže se prof. Slouka ptá proč ostatní malé země těm velkým lezou nevědomky do chomoutu, pak je odpovědí právě v jejich nevědomosti a nezkušenosti s více národnostními federacemi v demokratické politickém rámci. Či lépe řečeno v nezkušenosti (či neexistence paměti ?) jejich vlastních politických elit. Ano, více národnostní federace může existovat „poměrně hladce“ v totalitarizujícím režimu, který přirozené rozdíly národů načas umrtví (SSSR, Jugoslávie), nemůže však fungovat v podmínkách parlamentní demokracie. Kdo se chce přesvědčit, ať začne studovat dějiny říšské rady či českého zemského parlamentu v Rakousku do roku 1918.

Jsme to (bohužel) jedině my Češi, kteří mají tuto neblahou politickou zkušenost. Naši nejlepší političtí vůdci se jako praktičtí lidé pokusili o všechny možnosti jak vícenárodní realitu „napasovat“ do jednoho demokratického rámce. Jejich odpovědí je, že to nejde. Musíte změnit rámec, jak sklesle v závěti konstatuje Palacký.

Nebo pak lze změnit režim demokratický na totalitní jak dokázal Henlain a po něm Gottwald., dodal bych já.

Ústavní smlouva EU však mění suverenitu a tím národní rámec na více národnostní, a proto je zde pouze druhá možnost, překlenout národnostní rozdíly novodobou gnostickou ideologií: europeismem. Za změnu rámce (z Česka na euro federaci) zaplatíme změnou režimu (z demokracii na technokracii).

Je si však ona 63% procentní většina Čechů, která je pro přijetí ústavy EU, zmíněná prof. Sloukou vědomá, že je to “něco za něco“. Jsem hrdý na představitele ODS, že i přes riziko ztráty vlastního politického kreditu jí to připomínají.

Autor je redaktorem eurokritického serveru http://eu.eportal.cz

20. února 2005