Václav Klaus: Rozhovor Václava Klause pro časopis "Žena a život"

Rozhovor Václava Klause pro časopis "Žena a život"

Václav Klaus

Čas je pro předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky mimořádně vzácnou veličinou. Přesto našemu časopisu poskytl dvojnásobek původně dohodnuté doby.

Pane předsedo, z čeho si myslíte, že mohou mít lidé poslední dobou největší radost?

Lidé by mohli a měli mít radost z toho, že žijí ve svobodné zemi, kde je jejich úspěch, radost a štěstí v drtivé většině důsledkem jejich vlastní aktivity. Kde je minimum omezení, zákazů a bláznivých příkazů a kde si mohou za většinu věcí sami. To je, myslím, největší výdobytek uplynulého desetiletí.

Co je podle vás nejvíc štve?

To přesně nevím, zřejmě vzniká podivná mezera mezi jejich očekáváními a realitou, kterou kolem sebe vidí. Člověk vždycky všechno hodnotí tímto způsobem a těmahle očima. Když si dá nízkou laťku, je velmi spokojen, že ji zvládl. Když si dá laťku vysokou, bývá nespokojen, že ji nepřeskočil. Očekávání nemalého počtu z nás byla zřejmě vytvořena poněkud iracionálně. Lidé mysleli, že konec komunismu je automatickou vstupenkou do ráje, což není. Konec komunismu je začátek, nikoli konec cesty. Mnozí očekávali, že jim automaticky budou lítat oni pečení holubi do..., protože jste slušný žurnál, musím říct do úst. Domnívali se také, že to měli za ně jakýmsi záhadným způsobem zařídit politikové. Byl to však úkol pro nás pro všechny a někdo to zvládl lépe, někdo hůře.

Hodně lidí má pocit, že ti, kteří to zvládli lépe, ke svému úspěchu nedošli čistou cestou.

Toto bych jako základní hodnocení naší doby nepřijímal. Nejsem analytikem toho, jak který člověk ke svému štěstí či bohatství přišel, ale řekl bych, že nečistá cesta je výjimkou. Spíš by se dalo říci, že k tomu leckdo přišel způsobem zdánlivě snadnějším. Ne tím, že odpracoval fyzicky čtrnáct hodin denně, ale chytrým rozhodnutím, investicí, tím, že předběhl jiného, a tudíž vydělal. Takto někteří získali větší majetky a jiní menší. Zužovat to na nepoctivé, nefér, nečisté jednání je velmi zavádějící a lidé si tím ulehčují argumentaci. Jsou zřejmě zaskočeni okolností, že najednou někdo vydělává jinak než lopotnou prací.

Ostatně bez bohatých by chybělo víc peněz na vyplácení důchodů, stavby silnic, vybavení nemocnic.

Já se bohatých lidí nechci ani zastávat, ani je kritizovat - ostatně sám se za bohatého nepovažuji, ani tak nežiji. Máme normální byt a auto škodovku, nikoli mercedes... Lidé prostě mají ve svém životě nestejnoměrný úspěch. A o tom, jak se mají podílet na krytí celospolečenských nákladů, vypovídá naše daňová soustava a takzvaná progresivní stupnice daňových sazeb. Bohatší platí větší daně.

Jsou platby daní dostatečně pod kontrolou?

Odpověděl bych citátem ze svého příspěvku do sborníku Centra pro ekonomiku a politiku CEP ze září 2000: "Základním problémem, který je třeba řešit, není nepřirozené, nemorální, špatné chování lidí, jak se to snaží líčit někteří z nás. Lidé přirozeně chtějí platit státu co nejmenší daně, v tom není nic nelogického. Jde o to, jak tomu bránit. Většina daňových úniků je využíváním nekonzistence, nepřehlednosti, nejednoznačnosti a obrovské složitosti našeho daňového systému. A proto, abychom se zbavili všech existujících šedých zón, dnes navrhuji nesmírně zjednodušit daňovou soustavu, vymazat z toho všechny odchylky, úlevy, výjimky, připočitatelné položky, odečitatelné položky, které vytvářejí neuvěřitelný zmatek a zavést něco, čemu se teď módně říká rovná daň." Opravdu si nemyslím, že odvěká snaha člověka platit státu co nejnižší daně je vždycky zločinné, trestné jednání. Daleko častější příčinou problémů s daňovými příjmy než evidentní trestný čin je složitost a komplikovanost daňového systému.

Chovají se podle vás občané ke státu dostatečně loajálně?

Nevím, to nedovedu říci. Když se občas na mých setkáních s občany někdo začne velmi halasně stavět do pozice jediného spravedlivého, říkám: "Až půjdete z tohoto mítinku domů, přemýšlejte, zda jste nikdy neudělal daňový únik vy sám. Zda jste nikdy nepomohl sousedovi opravit auto, nedostal od něho dva tisíce korun a nestrčil je do kapsy, místo abyste je přihlásil na daňovém úřadu. Nebo opačně: Jestli jste vy nezaplatil sousedovi za to, že vám pomohl s omítkou na chalupě. Dobře víte, že jste to také nikam nenahlásili jako příjem." Moc bych prosil všechny, kteří mají silácké řeči, aby se nad tímhle trošku zamysleli. Já vím, že se snadno řekne: "Ale nám nejde o ty tisíce, jde nám o miliony!" Ale chceme-li být důslední, přiznejme, že je to přesně totéž, že v tom žádný rozdíl není.

Mezi lidmi je poměrně dost hořkosti. Pramení z pocitu, že privatizace proběhla způsobem, který umožnil dravcům bezohledně získat velké majetky a nechat za sebou spoušť, že v bankách se odehrály jakési záhadné machinace, na které v závěru doplatili daňoví poplatníci.

Podle mě tento pocit není správný. Je vyhnaný umělou mediální hrou kolem těchto věcí a neodráží naši realitu. O tom, že privatizace desetitisíců podniků musela způsobit celou řadu neúspěchů a problémových věcí, o tom nebylo nikdy ani vteřinku pochyb. Navíc si myslím, že drtivá většina neúspěšných privatizací byla spíš špatným fungováním těchto firem po privatizaci, tj. v momentu, kdy stát už to v žádném případě nemohl bezprostředně nijak ovlivnit. A je velmi sporné, kdy šlo o skutečně záměrné činy (nechat podnik oslabit a padnout) a kdy o obchodní neúspěchy - chybu managementu, třeba i nezaviněný odliv poptávky, geniální produkt konkurence - jejichž výsledkem byl krach firmy. Je strašně módní říkat, že za to mohou politici a ještě spíše Klaus.

Věta "Může za to Klaus" jako by byla poslední dobou protiváhou kolektivní viny. Když jsme u "módních" výroků, často je slyšet ještě dva názory: První, že politici jsou odtrženi od života, a druhý, že Klaus je arogantní.

Každý jsme nějaký. Někdo má větší sklon být ironický a někdo menší, někdo umí zvýšit hlas, někdo se pořád usmívá. A já jsem dalek jakékoliv dokonalosti, takže připouštím, že některé mé výroky mohou leckoho popuzovat. Spousta kritiků si však ulehčuje argumentaci tím, že plácne toto slovo a zbaví se povinnosti věcně diskutovat. A odtrženost? Jaké máte poskytnout důkazy, že nejste odtržen od života? Žijete v nějaké rodině. Máte ženu. Máte dva syny, kteří mají manželky. Poznáte tedy i jejich rodiče, příbuzné. Pak jedete na chalupu, kde máte třicet let za plotem stejné sousedy. To všechno jsou naprosto normální lidé, se kterými hovoříte o běžných problémech obyvatel téhle země.

Chodíte s nimi někdy do hospody?

Ta naše víska je tak malinká, že dokonce ani hospodu nemáme. Ale občas si skleničku dáme u nás nebo u nich. Včera jsem si při výletě na běžkách v Peci pod Sněžkou sedl v hospůdce s chatařem z Jeleních luk a s pěti dalšími lidmi a povídali jsme si i o politice. Takových příkladů můžu uvést nekonečně mnoho. Dostávám kromě toho také balíky dopisů. Zarputile bych trval na tom, že není pravda, že politik žije v jakési netušené věži ze slonoviny. Není pravda, že člověk je totálně mimo tento svět.

Dovolte před závěrečnou "politickou" otázkou alespoň malé nahlédnutí do soukromí: Jste otcem dvou dospělých synů. Čím by podle vás měli rodiče vybavit své děti?

Měli by v nich vzbudit zájem o svět. Vštípit jim představu, že člověk má o něco usilovat. Že se nemá flákat. Ztrácet hodiny, dny, měsíce a roky nicneděláním. A myslím, že právě tohle se nám s manželkou podařilo našim synům dát.

Čeho si nejvíce ceníte na svojí ženě?

Že je rozhodná, rozumná, praktická, stojí oběma nohama na zemi. To jsou velmi cenné vlastnosti. Ale nevím, jestli jsem zrovna nezapomněl na něco jiného, ještě důležitějšího.

Co vám dělá radost?

Snažím se být v maximálním pohybu, snažím se neproflákat ani chviličku. Snažím se, aby den byl maximálně různorodý, abych měl dostatek času na práci i na sport. Když se mi tohleto daří, tak jsem ve svém živlu a jsem spokojen.

Chodíte si ještě někdy zahrát basket?

Nechodím. Ne proto, že bych nechtěl, ale na basket potřebujete deset lidí a je to organizačně strašně komplikovaná věc. Proto si politik s mým vytížením může dovolit spíš sporty, kde potřebujete jednoho partnera, jako je tenis. Ten hraju velmi často.

"Pustí" vám v tenise občas někdo zápas proto, že jste Václav Klaus, anebo vás soupeři nešetří?

No tak, hraji-li s naším bývalým daviscupovým reprezentantem Pavlem Huťkou, který je nikoli o deset let starší, ale téměř o deset let mladší než já, tak je jasné, že mě porazí v kteroukoli chvíli dne i noci a já se mohu radovat z uhrání jednotlivých fiftýnů a naprosto výjimečně z uhrání jednoho bodu. Samozřejmě hraje volnějším způsobem, než by hrál s někým stejné úrovně.

Na závěr zmíněná poslední "politická" otázka:Čeká nás vstup do Evropské unie. Dokážeme při něm být dostatečně sebevědomí?

Nemyslím. Na nesebevědomé, a teď nechci arogantně říci téměř lokajské, způsoby hledání kohosi silného, mocného, zleva, zprava, shora, zdola, který by nás ochránil, zaštítil, už jsme si v dějinách natolik zvykli, že mám pocit, že přimykání se k EU je pořád ze stejného soudku. Lidé zkrátka čekají jakousi spásu, průlom a také hromadu peněz. To je naprostá mystifikace. Sny o tom, že sem z Evropské unie potečou masivní finance, jsou nesmyslné. Dívejme se na to racionálně a pragmaticky. Moc bych si přál, abychom usilovali o maximální obhajobu svých národních zájmů a ne o jakési falešné, prázdné panevropanství.

Žena a život, 06/2001, str. 4, Vendula Presserová