Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


V případě rozhodnutí Ústavního soudu nejde o nějaké "vzájemné klepání si přes prsty"

Tomáš Haas

Demokratické ústavní systémy jsou založeny na vzájemné vyváženosti a kontrole třech pilířů státní moci - výkonné, legislativní a soudní. U nás je systém "checks and balances" ústavou vzájemně určen. Parlament, legislativní pilíř, má navíc jakousi "vnitřní" kontrolu sněmovny senátem. Parlament jako celek je "kontrolován" presidentem a president i parlament Ústavním soudem. V praxi je kontrola sněmovny a parlamentu nepříliš funkční, více méně teoretická, protože senátní i presidentovo veto může být sněmovnou příliš lehce přehlasováno. To je důsledek toho, že si sněmovna v počátcích státu (1992-1993) ursupovala nezdravě mnoho váhy na úkor senátu a presidenta. Tady je systém v nerovnováze. Dva pilíře státní moci jsou, dalo by se říci, nestejně silné. Ale systém vzájemné kontroly, i když neperfektně a skřípavě, jakž takž funguje.

Pokud ale jde o třetí pilíř, soudní moc, nedá se o nějaké vzájemné vyváženosti a kontrole, nějakém systému "checks and balances" vůbec mluvit. Rozhodnutí Ústavního soudu dnes smetlo jedinou možnou kontrolu nad Ústavním soudem - omezení jeho pravomocí na kontrolu ústavnosti podústavních zákonů a jeho povinnost se ústavními zákony ve svých rozhodnutích řídit. Ústavní soud se tím postavil nad parlament, vládu i presidenta v roli nadřízeného, absolutního, nekontrolovatelného a ničím neomezeného suveréna - klepnout přes prsty jej nelze. V dnešním rozhodnutí můžeme číst zcela novou teorii - o tom co má být ústavním rámcem státu napříště nemá rozhodovat ústavodárce ale vykladač ústavy. Ten právě rozhodl - a zaznělo to v dnešním odůvodnění zcela explicitně - že u nás nechce "vládu zákona". Jak zaznělo v odůvodnění rozhodnutí : "České právo není založeno na svrchovanosti zákona". České právo podle Ústavního soudu není založeno na tom, co ústavodárce vložil do základního zákona země, ale na jakémsi nedefinovatelném mlhavém pojmu nadřazeného "materiálního jádra", které dělí ústavu a její ustanovení a ústavní zákony na ty, které v tom či onom řízení Ústavní soud ad hoc uzná za hodné ochrany a které ne.

Nedávno jsme se dozvěděli, že presidentova ústavní pravomoc se může, tam kde to soud uzná za vhodné, vyložit jednou jako jeho povinnost, jindy jako pouhá formální deklarace, která vlastně pravomocí není. Později jsme se dozvěděli, že předávání suverenity do rukou našim občanům neodpovědným nadnárodním institucím mimo jejich kontrolu, sice může navenek vypadat jako popření základního ústavního principu, že "veškerá moc vychází z lidu", ale právě projednávaný konkrétní masový přenos pravomocí dosud náležících našimi občany pro jejich výkon voleným orgánům, se podle výkladu soudu nedotýká "materiálního jádra" ústavy, a není s ní proto v rozporu. (Dnešní rozhodnutí a jeho odůvodnění sice citovalo řadu příkladů judikátů Ústavního soudu Spolkové republiky, ale na to, že německý soud rozhodl v tomto případě přesně opačně, si asi nikdo ze soudců nevzpomněl).

Soudu vadí "právní positivismus". Vadí mu i "mimoústavní" postup schvalování ústavního zákona o předčasných volbách. Vůbec se ale nezdráhá stejně - a daleko více flagrantně - deklarovat zcela mimoústavní princip nadřazenosti nepsaného "ducha zákona" ve svém pojetí "materiálního jádra" ústavy.

Václav Klaus již dlouho poukazuje na pomalý posun od demokracie k "soudcokracii". Podle mne nejen má pravdu, ale jde o daleko víc nebezpečnou tendenci než si většina z nás dovede představit. Někteří z nás se radují nad tím, že Topolánek a Paroubek "dostali přes prsty". Co kdyby se ti dva nějak dohodli a změnili si zákony tak, aby jim vyhovovaly, třeba zrušili volnou politickou soutěž? Dá se na to odpovědět tak, že v tom případě by měl zasáhnout Ústavní soud - od toho zde konec konců je - a nemusel by se přitom vůbec odvolávat na jakési nadústavní "materiální jádro" - ústava má dostatek explicitně stanovených zábran. Co kdyby ale nezešílel jen Paroubek a Topolánek, nebo president, ale kterýkoliv z nich nebo jejich nástupců, spolu s většinou ústavních soudců? "Materiální jádro" je natolik flexibilní a nehmatatelný pojem, že by pro ně nebyl problém, pokud by měli dost následovníků a získali většinu v parlamentu a v ústavním soudu, schválit a za "materiálnímu jádru ústavy neodporující", prohlásit cokoliv by považovali za vhodné. Z historie známe takový příklad. Ústava by již nebyla překážkou, nezáleželo by totiž na vůli ústavodárce vyjádřenou v jejím textu, záleželo by na tom, co z ní právě považuje soud za podstatné a co z ní podle něj není hodno ochrany. Odvolávat se na její text by nepomohlo, to by byl překonaný "právní positivismus" a bylo by to vlastně protiústavní, bylo by to proti jejímu "duchu", který je ovšem závislý na tom, co v daném případě určí ústavní soud.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský dnes řekl, že Ústavní soud nemůže právo tvořit, může jen působit "negativně", tím že kterýkoliv zákon, včetně ústavních zákonů, prohlásí za neústavní. Pokud ale odmítá princip vlády zákona a nahrazuje jej principem vlády nadřazeného, i když nehmatatelného, "materiálního jádra" zákona, pak právo tvoří. Právem se potom stává názor Ústavního soudu. Základní zákon země se stává jen jakýmsi pozadím pro jeho výklad.

Skoro by se dalo říci, že ten náš náš "lid" svou Ústavu. která mu dává suverenitu, vlastně nepotřebuje, potřebuje jen nějakou Radu moudrých, ztělesněnou nejlépe ústavními soudci, která mu řekne, co smí a co ne.

Bohužel se zdá, že jediný kdo o těchto věcech uvažuje a je jimi znepokojen, je Václav Klaus. My ostatní se radujeme, že "Topolánek a Paroubek dostali přes prsty".

Že nám právě Ústavní soud řekl. že české právo již není založeno na svrchovanosti zákona, ale na svrchovanosti soudců, nám v tomto kontextu nevadí. Přehlédli jsme, že už nejde o Paroubka, Topolánka či presidenta, jde o daleko víc.

Asi si nic lepšího nezasloužíme.



Tomáš Haas
 
  Přístupy: 44590 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA