Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Zvláštnosti české povahy

Tomáš Krystlík

Pro nebývalý ohlas svého posledního přípisu mezi českými nacionalisty předkládám podrobnější rozbor české povahy.

Češi mají obzvláštní kritéria pro posouzení, kdo je Čech. Obvykle dotyčný musí splňovat základní tři podmínky: narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče. Obdobně jako Němci za nacionálního socialismu se Češi ještě dnes domnívají, že Cikáni, Židé, Vietnamci narození v českých zemích nejsou, ba nemohou být Češi. „Někdo, kdo mluví česky, nemusí být nutně Čech, česky hovořící Cikán není Čech, Romové a Židé se nemohou stát nikdy Čechy, protože mají odlišné zvyky nebo jsou rasově odlišní“, tak zněly výpovědi respondentů v průzkumu Ladislava Holého. Že se někdo může stát Čechem volbou, se vymyká chápání naprosté většiny Čechů. Vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, ba rodiče byli cizáci! Dále jsou přesvědčeni, že narodil-li se někdo v Česku českým rodičům, zůstane navždy Čech, i když žije v cizině a má cizí občanství.

Pro Čechy je jejich země vlastí, mateřskou zemí. Už slovní spojení „mateřská země“ nebo „matka vlast“, termíny pocházejí a přežívající dodnes z doby obrozenecké, navozují přináležitost k národu jako k vlastní rodině. Každý Čech má tedy dvě přináležitosti: k rodině a k národu jako k fiktivnímu rodiči, což značně odporuje západnímu univerzalistickému pojetí oceňujícímu individualismus a osobní autonomii. Tato dvojí česká příslušnost navodila po roce 1989 nevraživost vůči emigrantům (exulantům), kteří se buď nehodlali do vlasti vrátit, či poměry v ní kritizovali. Od emigrantů domorodci očekávají nejvyšší loajalitu vůči českému národu, jsou, pokud na Západě uspěli, součástí jejich národní hrdosti („Podívejte se, jak jsme to my, Češi, ve světě dotáhli!“, klasické chlubení se cizím peřím), ale s velkou nelibostí přijímají jejich srovnávání poměrů v nové zemi pobytu a v Česku, protože to často bývá doprovázeno kritikou českých praktik, jež pokládají za naprosto samozřejmé, ba téměř geniální. Kdo z emigrantů příliš kritizuje, dočká se brzy pochyb o svém češství.

Za odrodilce národa se považuje každý emigrant, který veřejně neprojevuje, jak se od něj očekává, neutuchající věrnost českému národu. Tvrdší kritici místních poměrů – a to nemusejí být jen emigranti - se mohou stát lehce zrádci národa. Všem těmto jevům není co se divit , Čech je neochvějně oddán národu, ostatní povinnosti a závazky jsou tomu podřízeny. V češtině se dá vyjádřit, že rodná země má lůno, člověk z něj pochází, v něm nakonec žije a může se do něj vrátit. Kdo se do něho vrátit odmítne, nebo kálí do rodného hnízda, je zatracován.

Češi vyznávají rovnostářství, jehož základem je víra, že všichni jsou v podstatě stejní. Tuto představu jim podsunuli již národní buditelé a česká oddanost národu, který kmenovou příslušnost staví nad individualitu jednotlivců, tento étos jen zesiluje. Je společensky přijatelné připisovat neúspěch jednotlivce nedostatku jeho snahy nebo pracovitosti, ale ne nedostatku inteligence nebo schopností, protože by to popíralo český axiom o rovnosti. Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý český člověk, který je zosobněním průměrnosti a tzv. zdravého selského rozumu. Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Malý český člověk má „zlaté české ručičky“, které zvládnou cokoliv, Čech je talentovaný, zručný a vynalézavý. Hloupost je jako hlavní znak vyhrazena pro konstrukci toho druhého, pro představy o nečeších.

S předchozím souvisí i otázka: Byl dobrý voják Švejk blb, nebo inteligentní člověk? Češi se kloní k výkladu, že byl inteligentní a svou hloupost jen předstíral. Ono to jinak ani být nemůže – Švejk je Čech, a proto musí být inteligentní. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro ostatní národy nebo etnika, například stereotyp Slováka jako tupého bači, Američanů jako hloupých kovbojů v čele s Ronaldem Reaganem nebo Georgem W. Bushem.

Pověst o českých zlatých ručičkách je mýtus, což potvrzují i statistiky z první republiky: na české výrobky, vynikající nižší technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na produkty z Německa či Francie a Británie. Slovní spojení „zlaté české ruce“, v originálu „die böhmischen goldenen Hände“, se vyskytovalo již za Rakouska-Uherska. Adjektivum böhmisch znamená český, ale ve smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat: „český ve smyslu všech obyvatelů Čech“. Do Vídně a Rakouska přicházeli řemeslníci z Čech převážně však německého původu. Jejich zručnost místní Němce alpských zemí (dnešní Rakušany) fascinovala. Úsloví se automaticky vztahovalo i na Čechy v jazykovém smyslu. Václav Černý píše, že slovo „zmetek“ se začalo používat pro vadné výrobky teprve v prvních letech po druhé světové válce, kdy cizina šmahem vracela ČSR vadné výrobky. Češi bez vyhnaných Sudetoněmců nebyli schopni dodržet kvalitu.

Typickým rysem Čechů je nespokojenost s čímkoli. Patří to k národnímu bontonu. Dá se to vysvětlit svárem pocitu malosti popřípadě průměrnosti s touhou se těmto poměrům vymanit. Čech podle národních buditelů vyšel z chudinkých poměrů z malé chaloupky. Důsledkem je, že Češi mají na vše vysoké nároky (kdyby je neměli, nebyli by nespokojeni). Ke svornosti obyvatelstva to nepřispívá. Vyznávané rovnostářství se dávno zvrhlo do závisti, autority Češi nesnášejí (jen někdy jsou ochotni někoho ne uznávat, nýbrž rovnou zbožňovat, viz kult osobnosti TGM, Havla), odpovědnost, ani vlastní, neuznávají a vše rozleptávají pomluvami a pochybnostmi. Ivan Vágner to popsal takto: „Tak jsem tuhle poslouchal diskusní klub Netopýr: O fenoménu zvaném česká národní povaha. O tom, o čem již uvažovali Čapek, Černý, Šalda, Peroutka a další. On našem národním podučitelství, o té stísněnosti regionální i myšlenkové, o velkolepě omlouvané průměrnosti, vtipem obcházené morální konfekci a ztrátě nadhledu, o tom všem, co z nás - slovy HaDivadla - činilo a dosud nepřiznaně činí - skansen blbů v srdci Evropy“.

České egalitářství nepřipouští, aby vzorovou roli zastával výjimečně úspěšný nebo výjimečně nadaný jedinec. Vzorem může být jen člověk, jehož výsledky jsou dosažitelné všemi. Protože národní majorita neudrží krok s úspěšnou menšinou, musejí být úspěšní a výjimeční jedinci staženi na průměrnou úroveň většiny, aby se udrželo zdání rovnosti mezi členy českého národa. Karel Kryl to tuto tendenci opisoval slovy: „Jak je něco čisté, tak to co nejvíc pošpinit... Nikoliv jít s někým nahoru, ale stáhnout ho s sebou dolů“.

V praxi se to též projevuje závistí. Typický Čech si nepřeje se mít stejně dobře jako movitější soused, nýbrž chce souseda stáhnout na svou, nižší úroveň („soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne!“). To se dá uskutečnit všelijak, nejsnadnější cestou je souseda vhodně udat. Bez obrovského množství udání od českého obyvatelstva by za protektorátu gestapo nebylo zdaleka tak úspěšné. Bratr udával bratra pro kus majetku, nebo kvůli hezké švagrové, a tak Češi byli ze států okupovaných nacionálně socialistickým Německem na prvním místě v počtu udání k celkovému počtu obyvatelstva (některé zdroje uvádějí, že byli druzí, za Francouzi). To byl také jeden z důvodů, proč jediní Češi si v relativně svobodných poválečných volbách v roce 1946 zvolili komunisty, kteří jim slibovali rovnostářskou společnost. „Češi... jsou závistiví a nepřející až hanba, dokáží druhému závidět i čistý štít“, napsala senátorka Moserová.

Generalizace o národním charakteru nejsou již dnes předmětem zájmu badatelů, ale zůstaly součástí lidového diskursu. Češi, vedle přisuzování charakteristických vlastností cizím národům, by se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z předválečné německé typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé (k témuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989). Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost. Příslušnou rozvahu nechť si každý učiní sám. Němci přirovnávali Čechy k cyklistům: „směrem nahoru se hrbí a směrem dolů šlapou“. K zákazům, příkazům, k nadřazenosti úřednictva, policie, k ostentativnímu dávání najevo propůjčené moci mají Češi sklon dodnes. Zřejmě se takové vlastnosti vyvinuly již dříve, protože již Jan Neruda překládal v souvislosti s Čechy Shakespearovu sentenci „every inch a king“ jako „každým coulem posluha“. V této souvislosti píše Václav Černý, „Čech líbá ruku, nebo je hulvát“.

Podle průzkumu v roce 1992 z vlastností, které si Češi nejčastěji připisovali, bylo 76 % výrazně záporných – nejfrekventovanější byla závist (jako nejtypičtější vlastnost ji uvedlo 28 % respondentů), nepřiměřená konformita (15 %), vychytralost (15 %), sobectví (11 %), lenost (8 %). Z pozitivních vlastností uváděli respondenti nejčastěji pracovitost (17 %), zručnost a smysl pro humor (po 8 %). Respondenti na otázku, kdo je malý český člověk, odpovídali, že „99 % Čechů“ nebo alespoň „většina Čechů“. Ale současně se ani jeden z nich nedomníval, že by do této kategorie patřil. Jako shromaždiště pro všechny negativní národní vlastnosti si Češi vytvořili pojem čecháček, což je člověk malicherný, netolerantní k odlišným názorům, postojům, chování, závistivý, přesvědčený, co on činí, je to nejlepší možné, a ti, kteří tak nečiní, musejí být minimálně důrazně napomenuti.

Češi rádi vzpomínají na své národní tradice, čímž nemyslí, jak je běžné na Západě, postoje, rysy a sklony předávané z generace na generaci, nýbrž smyšlený obraz demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, na který jsou patřičně hrdi, a kterému v jeho rozletu zabránili vždy zlí cizáci. I v odborných pracích se toto české pojetí tradice přijímá jako objektivní skutečnost navzdory tomu, že se jedná o smyšlenku, o blud neodpovídající pravdě. Petr Příhoda ukázal, že 1. republika byla autokraticky řízena předáky politických stran a prezidentem a že ani česká společnost 19. století nebyla demokratická, nýbrž silně autokratická. Dalším všeobecně tradovaným mýtem je představa, že český národ byl veden vždy vzdělanci.

Vysoce pozitivní představa Čechů o vlastním národě zcela odporuje tomu, jak Češi sami sebe vidí – jako závistivé, otrávené, konformní, vychytralé, egoistické. Považují se za příslušníky demokratického národa již od doby husitské, v meziválečném období nejdemokratičtějšího v kontinentální Evropě, obdařeného zlatými českými ručičkami, holubičí povahou, nejhezčími děvčaty, nejlepším pivem, chlebem, uzeninami, hokejisty, atd. na světě, na což jsou přehnaně hrdi, byť vše z toho je nesmysl, blud. Že sebe vnímají jako jedince bez velkých cílů, velkého rozhledu a průměrné, jim vůbec nevadí. Svoji kulturnost a vzdělanost jako národ považují za vyšší než u většiny okolních národů. Jejich národní hrdost přerůstá často v nekritické nadšení, ve velké iluze, které se při překážkách a nezdarech rychle mění v pasivitu, skepsi a naříkání a lkaní nad ranami osudu. Češi žijí v pocitu, že jim nikdo nesahá po kotníky, jenž se snoubí s obrovským národním komplexem méněcennosti, že na to či ono nemají. Jejich příspěvkem k psychiatrické kazuistice je, že to u nich nevyvolává, jak by se dalo očekávat, potřebu hospitalizace v nejbližším psychiatrickém ústavu.

Rádi se vyjadřují exaltovaně, až se ztrácí spojitost s původním významem slova, například „koruna pokořila euro“, místo že se zvýšila její kurzovní hodnota, „čeští horolezci pokořili horu“, místo aby ji slezli, „české sportovní družstvo“ nad soupeřem nevyhrálo, nýbrž „soupeře pokořilo“, aby v opačném případě se v novinách objevil titulek: „Češi padli“ místo „byli poraženi“ ve sportovním utkání.
Jan Hýsek napsal: „Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe, že nejsme tím, čím... nutně být musíme: hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid.“ V časopisu Respekt 40/1990 se psalo: „Jsme mizerní, nespolehliví, nemorální, závistiví, podlí, chamtiví, neschopní, zakomplexovaní, nepřející a plní nánosu totality... Pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá. My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové“.

Speciální je pro Čechy vztah k Němcům. Nechme to zdůvodnit předválečného německého vyslance v Praze, Waltera Kocha, který měl za manželku Češku: „V očích Čechů nejsou celé jejich dějiny ničím jiným než neustálým bojem s Němci. Povědomí o úhlavním nepříteli dostává každý Čech takříkajíc vínkem do kolébky a veškerá školní výchova, literatura i politické postoje toto povědomí vydatně přiživují. Tak vzniká ona fundamentální hrůza Čechů z ,germanizace´, přímo úzkostná psychóza, jež už sama o sobě vysvětluje jejich základní politické postoje“.

Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků, mohou za ně dle situace katolíci, šlechta, Rakousko-Uhersko, Němci, komunisté, Rusové nebo Slováci. Prožité utrpení je u Čechů (stejně jako u Srbů), na rozdíl od ostatních národů, pozitivní hodnotou. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš demokratické a moderní. Běžně se sugeruje, že husitství neznamenalo ničit kulturní statky a vybíjet lidi ve velkém, nýbrž že představuje prototyp demokratické české společnosti. Význam českých dějin tak nespočívá v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bylo bývalo stalo, kdyby bývali byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené cesty českého národa, tzv. odčiněny. Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: po první světové válce (odčinění pobělohorské křivdy, doby temna) a bezprostředně po druhé světové válce s konfiskací majetku Němců a Maďarů (odčinění za odstoupení Sudet a jižního Slovenska). Jak z názvu vyplývá, byly odčiněním i poválečné retribuční zákony (z latinského retributio = odplata).

Češi ostře odlišují vlastenectví a nacionalismus, k vlastnímu nacionalismu se ale odmítají přiznat. Vlastenectví je pozitivní postoj, láska k zemi bez pocitu nepřátelství k jiným státům a národům, bez nadřazenosti nad ostatními národy. Jakmile se v něm vyskytnou pocity nepřátelství, nenávisti, nadřazenosti, pohrdání, vyvyšování se vůči národnostně a etnicky cizím, je to nacionalismus, který vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti vlastního národa a snižuje kvalitu ostatních. Kdo chce tvrdit, že Češi nejsou nacionalisté, nechť se zamyslí nad tím, jak Češi posuzují ostatní národy, zejména Vietnamce, Slováky, Rusy, Ukrajince, Poláky, Němce.

Další typicky českou vlastností je neúcta k vlastnímu státu a jeho institucím, což se nejčastěji projevuje v obcházení a porušování zákonů a předpisů. Téměř všichni Češi si to pokládají za čest. Poměry na českých silnicích vycházejí z téhož. Nešvar má své kořeny v rakouské monarchii. V roce 1863 na popud říšského poslance Františka Palackého se přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu (Říšské rady) a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Opozice vůči monarchii jako státnímu celku měla další nepříznivý účinek: neochotu Čechů přebírat odpovědnost za společný stát. Nebyli ochotni přebírat spoluodpovědnost za rakousko-uherskou říši, pokud nebylo českým přáním okamžitě vyhověno, ať už byla splnitelná nebo nikoliv. Státní reglement bojkotovali. Vypěstovali si neúctu ke svému státu, Rakousku-Uhersku, nezbavili se toho za první, druhé a třetí republiky, posílili ji za bolševické éry, aby přetrvávala dodnes. V souvislosti s přístupem k vlastnímu, byť bolševickému státu, k obecnímu, společnému, národnímu majetku se možná vynořilo typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jiní autoři však jeho vznik kladou již do prvních poválečných let, do doby velkolepého rozkrádání zanechaných sudetoněmeckých majetků.

Petr Příhoda napsal: „Česká demokratičnost, dodnes velmi vyzdvihovaná, jakoby přímo vyvěrající z podstaty českého národa, obsáhla jen obecní a spolkový obzor, státní organismus zůstával nevlídným erárem, s nímž si nebylo radno zadávat, i když všechno pozitivní, co odtud přicházelo, se bez skrupulí přijalo. Politická kultura osvojovaná pouze v obecním či spolkovém měřítku zajisté nemohla suplovat postoje a schopnosti, potřebné k tvorbě politiky v rozměrnějším, ale pevněji vymezeném rámci státním, a nemohla probouzet ani státnickou odpovědnost“. Tehdejší (rakouský) stát Češi nevnímali jako něco vlastního, jim svěřeného, ale jako cosi cizího, vůči nim macešského, tedy i jeho předpisy a zákony. To se táhlo silou zvyku v obdobné formě celou první republikou, tak to přetrvává dodnes s tím, že ze zvyku již přes století ignorují vlastní stát. Z toho se odvíjí pravidlo, že krást z erárního nebo společného není morálně zavrženíhodné.

Hybné síly českého nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu, od doby obrození hlavně Němcům, že Češi nejsou méněcenní a že se mu (jim) dokáží vyrovnat. Kdysi stála za tím potřeba obstát a prokázat schopnost samostatné existence, dnes už ne, byť fenomén z toho vyplývající stále přežívá: arbitrem českých činů je „cizina", „Evropa", „civilizovaný svět", „dějiny". Jako když se jedinec, který si dosud nevypracoval zralé vědomí, řídí tím, co „řeknou lidé", v národním případě „co tomu řekne cizina“. Tím se začal vyvíjet zcela mylný pocit, že celý svět události v českých zemích pozorně sleduje.
To se upevnilo zejména za 2. republiky a protektorátu. Tehdy se Češi pohroužili do sebe s pocitem, že Čechy všichni spojenci opustili, ale současně s vědomím národní výlučnosti, znamenitosti českého národa. To logicky vyvolalo mimořádnou pozornost k evropskému a světovému dění, usilovné hledání zahraničních reakcí k událostem v českých zemích – i takových, které se jen nejvyšším úsilím mohly za takové považovat – ale s tím, že události domácí byly vždy zásadně preferovány. Výsledkem bylo přesvědčení, rozvinuté za protektorátu, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti. A ona představa přetrvává dodnes. Všimněte si, kolikrát v novinových titulcích se uvádí adjektivum „český“, např. v Lidových novinách nebo v MfD: „Češi pomohli objasnit kosmickou katastrofu“, nebo „Čeští vědci objasňuje mužskou neplodnost“, Češi našli zub mamutího mláděte“, České ovoce hnije na stromech“, „Čech objevil Vivaldiho operu“, „Naše upravené zahrady berou cizincům dech“, nebo v textu: „Česká sportovkyně, příslušnice malého českého národa, porazila...“ Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že Česko je středobodem světa, k němuž vzhlížejí s obdivem ostatní národy. Tyto nešvary si uvědomují pouze cizinci a Češi se zahraniční zkušeností, z nich zdaleka ne všichni.

O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek, kam se koncentruje jakýsi archaický ideál představy národa o sobě samém. V českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně Hloupý Honza - líný, nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes spíše nazvali vyčůraností. Další národní hrdina je Josef Švejk, obchodník s kradenými psy, který každého podvede a každému lže, aniž se trápí jakýmikoliv výčitkami svědomí. V Česku je jeho příběh chápán jako satira na monarchii, zatímco v zahraničí za satiru na typického Čecha.

Pro typickou českou debatu o čemkoliv jsou jakkoliv podložené argumenty a fakta nedůležité, důležitý naopak je osobní názor mluvčího, jeho postoj k věci, zpravidla zcela odlehlý od doložitelných skutečností. Při konfrontaci s realitou se Čech uchyluje obvykle k tvrzení, že má možná chybný názor, ale je jeho a on si ho hodlá ponechat. V obecné psychiatrii se to nazývá bludem a míní se tím nevývratné mylné přesvědčení; ve filozofické rovině jde o nedostatky v logickém myšlení, kritickém myšlení a o absenci účinné skepse. V praktické rovině se to projevuje buď nekritickým přejímáním, nebo odmítáním vzorů, protiněmectvím a latentním protizápadnictvím.



Tomáš Krystlík
publicista
 
  Přístupy: 2744 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA