Tři otázky, adresované Václavu Klausovi skupinou intelektuálů a umělců formou otevřeného dopisu, určitě poslouží k politickým přestřelkám (k jejich zahájení byly konec konců určeny), jejich obsah a forma jsou však příznačné pro složitější souvislosti sociologické, politologické i psychologické, o nichž bezděky velmi názorně vypovídají.

Na první pohled je nápadný ostrý, kategorický tón, vyjadřující všechno možné, jenom ne starostlivou zvědavost intelektuála, jehož hloubavé mysli se náhle zjevily znepokojivé, zraku obyčejného smrtelníka utajené otázky.

Ve věcné rovině je neméně nápadná intelektuální plytkost; nebo možná ještě přesněji: neskrývaný odpor k intelektualizaci veřejné rozpravy, která teprve zdánlivě nevýznamný jev promění v závažné a naléhavé téma, přinášející zobecnění. Jistě by to méně překvapovalo, kdyby pod textem nebyli podepsáni lidé pro mne tak intelektuálně kompetentní jako je prof. Bělohradský, či režisér J.Menzel.

Arogantní intonace, připomínající jednání vyšetřovacího výboru pro obecné blaho, je vpravena do formulací, které předem vylučují jakoukoli diskusi. Otázky jsou při bližším pohledu otázkami pouze formálně - ve skutečnosti v sobě, bez ohledu na vyjádření adresáta, nesou diskvalifikující odpověď.

Otázka první (Proč jste dosud nezveřejnil obsah mimosoudní dohody, kterou jste uzavřel s Vladimírem Železným v roce 1998?) čtenáři jasně napovídá, že existuje jakási "nezveřejněná" (tedy: doposud tajená) dohoda. V intencích této nápovědi je pak i následná reakce na Klausovu odpověď - ovšemže nemůže být uspokojivá! Již z toho, jak je otázka formulována se čtenář dozvěděl, že dohoda "je nezveřejněná", jinými slovy: "utajovaná". Pak už jen schází dodat, že Klaus zase "odmítl přiznat barvu".

Ani upřímným mravním pohoršením, láskou k vlasti a obavami o dobrou pověst Václava Klause nelze omluvit zarážející fakt, že v otázce druhé podepsaná skupina intelektuálů a umělců ani v nejmenším nectí jeden z pilířů právního systému: presumpci neviny. Napadá mě znepokojivá otázka, zda je tento poklesek reflexí výsledků manipulace veřejným míněním, jemuž se ani podepsaní intelektuálové a umělci nedokázali vyhnout; či zda je (v horším případě) naopak manipulativním návodem pro to, jak má veřejné mínění (a snad i orgány činné v trestním řízení) daný případ posuzovat a chápat.

Jsou intelektuálové a umělci, podepsaní pod dopisem V.Klausovi, v této věci nepodjatí? Neměli by si uložit zdrženlivost ve vyjadřování, aby předem vyloučili podezření, že si s Vl.Železným vyřizují účty? Dílem za jeho postoje v době televizní rebelie, dílem za to, že ve "své" televizi jen pramálo využil jejich tvůrčí invenci! Za to jak léta okázale dává najevo, že "jeho" televize je zdrojem úspěchu pro jím vyvolené - nikoli invence vyvolených zdrojem úspěchu "jeho" televize! A v neposlední řadě i za "zásluhy" o zhroucení mýtů o české kulturní výlučnosti!

Je třeba zmínit, že v době, kdy Vl.Železný "vyfoukl" CME televizi, se z intelektuálů a umělců neozval nikdo.

Třetí otázka otevřeného dopisu je neskrývanou politickou agitací. Povýtce agitací negativistickou - nenaznačuje čtenáři jaké hodnoty a politické strategie by měl v blížících se volbách podpořit. Zato velmi explicitně říká, kdo že občanům tahá penízky z kapes prohranou arbitráží. Ani v nejmenším se věcně nepokouší zdůvodnit předpoklad, proč by pouze ODS měla v rámci volební kampaně vysvětlovat, zda občané budou, či nebudou prostřednictvím státního rozpočtu platit důsledky arbitráže mezi CME a českým státem. Jsou intelektuálové a umělci, podepsaní pod otevřeným dopisem, natolik bezelstně neznalí? Když už zkoumat politickou odpovědnost, neměla by být otázka adresována spíše předsedkyni Unie svobody - DEU, H.Marvanové, nebo místopředsedkyni sněmovny za ČSSD, P.Buzkové, které se zasloužily o novelu mediálního zákona? Novelu, která umožnila revidovat právní poměry a umožnila vývoj, vedoucí k předmětné arbitráži? Jde ze strany intelektuálů a umělců, podepsaných pod otevřeným dopisem, o neznalost? Nebo o agitační zanícenost, která má ve službě dobré věci omluvit polopravdy i zjevné manipulace?

Václav Havel před časem uvedl do české politologie a sociální psychologie pojem "blbá nálada" (vedle "robotů" a "tunelování" přínos českého jazyka do mezinárodního povědomí). Vystihl tak poměrně přesně nepojmenovatelnou, nezdůvodnitelnou tenzi; popudlivost; nervozitu; frustraci - jevy, s nimiž se téměř denně setkáváme. V jazykové rovině pak vystihl trivialitu, jakousi pivní "upatlanost", která je ve věcném jádru těchto pocitů (na rozdíl od: neštěstí, hoře, lítosti, vzteku, zanícení atp.). Nevím, zda otevřený dopis skupiny intelektuálů a umělců, adresovaný spíše veřejnému mínění, než Václavu Klausovi, přispěl racionalizaci věcně složitě uchopitelných problémů, z nichž vyvěrá "blbá nálada". Osobně si myslím, že naopak spíše zesílil příliv mlhy skrývaného politického klientelismu, neférovosti, nejasných nápovědí, pokrytectví a pokleslého vyřizování osobních účtů.

Jiří Svoboda je filmový režisér. Z jeho tvorby uvádím například známý film Skalpel prosím.(JD)

Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky