Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Moskva ztrácí zájem o Lukašenka

Jefim Fištejn

www.rozhlas.cz/cro6

Není vyloučeno, že se Moskvě nakonec podaří zahnat Bělorusko do kotce jedné ze svazových republik a uvázat ho tam pevně za nohu. Znamenalo by to přerušení slibného procesu jemného přibližování této země k Západu, jak jsme ho mohli pozorovat v posledních měsících. Minsk se nyní chystá na velkou privatizaci. V březnu byla zrušena instituce Zlaté akcie, jež umožňovala státu zasahovat do činnosti již dříve privatizovaných podniků.

Prezidentským výnosem budou do tří let zrušena veškerá omezení na odstátnění průmyslu. Veškeré pokusy ruského byznysu ovládnout běloruský chemický, zpracovatelský a strojírenský průmysl byly dovedně zmařeny. Zatímco Lukašenko pobízený diplomatickou pohrůžkou Moskvy byl donucen přiškrceným hlasem podpořit její dobyvačné tažení na Kavkaze, jeho země stále odolává nátlaku na uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie. Ve stejné době byl ministr zahraničí Sergej Martinov úředně pověřen zlepšením vztahů s Evropskou unií a Spojenými státy. Mezi tím byla splněna klíčová podmínka Západu pro obnovení dialogu, v srpnu byli na svobodu propuštěni političtí vězňové Kozulin, Parsjukevič a Kim. Vzápětí Minsk navštívil vysoký úředník Bílého domu David Merkel a setkal se jak s vládními činiteli, tak s vůdci opozice. Ať už je to důsledek rad čelního britského PR mága lorda Timothyho Bella, s nímž nedávno Bělorusko podepsalo smlouvu na vylepšení obrazu země v zahraničí, nebo dopad jiných vlivů, ale veřejná image prezidenta Alexandra Lukašenka se v poslední době nápadně změnila a přiblížila se standardnímu obrazu západního politika. Častěji se ukazuje v rodinném kruhu, volí jiný slovník. Zdá se, že tyto proměny nejsou dílem náhody.

Pro pošilhávání běloruské vládnoucí elity po Západu existuje mnoho pádných důvodů. Nomenklatura se již nechce spokojit s nuzným přídělem moci a blahobytu, který jí dříve mohl zaručit prezident. V mezidobí zbohatla a své majetky chce legitimizovat. Toho je schopen jedině Západ. Běloruští magnáti si nemohou v klidu užívat svého bohatství u vědomí, že kdykoli mohou být postiženi zákazem vstupu do západních zemí nebo podrobeni sankcím na vývoz produkce svých podniků. Kdyby se Lukašenko sám nepostavil do čela této přirozené obranné strategie, neměl by zaručenu loajalitu aparátu.

Za druhé, podnikající část soudobé běloruské věrchušky zoufale potřebuje západní technologie a investice. Dokud měli zajištěn přísun laciných ruských energií, nemuseli ani uvažovat o osamostatnění vůči ruskému ekonomickému prostranství. Při vysokých cenách ropy a plynu a s vidinou klesajících příjmů za jejich tranzit izolace před výrobním potenciálem Západu by se rovnala ekonomické sebevraždě.

Za třetí, jakási dohoda se Západem řeší statutární problém. Výměnou za zlomek moci současná nomenklatura dosáhne uznání jakožto elita nezávislého východoevropského státu.

Za čtvrté, Bělorusko názorněji než jiné postsovětské útvary poznalo, že Západ je vůči svým spojencům loajálnější než Rusko. Zápas za osvobození Alexandra Kozulina byl dlouhý a pro Bělorusko vyčerpávající, a přitom Kozulin nebyl ani radikálem, ani západníkem. Hlásil se k sociální demokracii, byl součástí vysoké nomenklatury, která instinktivně hledá oporu spíše v Moskvě než ve Washingtonu. Rusko však neudělalo nic pro ulehčení jeho osudu. Proto jeho věrohodnost jakožto garanta nepsaných dohod prudce poklesla. Zajisté celá tato logika může zkrachovat na jednoduché otázce, co s Alexandrem Lukašenkem? Bude nesnadné odpustit mu záhadné zmizení mnoha opozičních politiků, zřejmě zprovozených ze světa běloruským režimem. Diktátora zase budou strašit ve spaní osudy Miloševiče a Karadžiče. I zde jsou však různé možnosti. Bude-li kompromis s Lukašenkem zahrnovat další vnitropolitickou liberalizaci.

Železný taťka Alexandr Grigorievič by se mohl spokojit s tím, že na jeho trůn usedne nejstarší syn Viktor, jehož doprovází pověst liberála. Potřebného věku dosáhne již o volbách roku 2011. Úloha Běloruska vzhledem k ukrajinské nestabilitě a nové ruské dobyvačnosti začíná být klíčová. Rusko se jistě může pokusit koupit si znovu loajalitu Lukašenka levnou energií a neomezenými půjčkami. Leč jejich účinnost je sporná. Takový byl vlastně obsah dosavadní ruské politiky vůči Minsku a k ničemu to nevedlo. Setkání vůdců dvou zemí se stávala čím dál tím méně plodnými a summit prezidentů Medveděva a Lukašenka v Brestské pevnosti dvaadvacátého června letošního roku degeneroval v pouhý přípitek na zdraví válečných veteránů bez jakéhokoli závěrečného komuniké.

To jen dokreslilo skutečnost, že dnešní realita nedává mnoho důvodů mluvit o utužení rusko-běloruské jednoty. Problém je v tom, že za celá léta se Rusko nenaučilo vnímat Bělorusko jako nezávislý stát. Moskva nepotřebovala partnera, ale vazala, jehož postavení by pouze přiznávala statut Ruska jakožto systémového centra a středobodu vlastního vesmíru. V určitém okamžiku to Bělorusy přestalo bavit.



Jefim Fištejn
 
  Přístupy: 19680 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA