Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Odvrácená tvář Schengenu

Tomáš Břicháček

AGORA, prosinec 2007

Před Vánoci Česká republika vstoupí do schengenského prostoru. Stane se tak za téměř jednomyslného souhlasu naší politické reprezentace a za většinové podpory veřejnosti. Mnozí mají dokonce za to, že teprve Schengen znamená naše plnohodnotné členství v EU. Pokud se na naší veřejné scéně proti něčemu zvyšoval hlas, bylo to spíše pozdržování tohoto kroku. Na rozdíl od tématu amerického radaru, o kterém se vede široká celonárodní diskuse, ve které mnozí vyjadřují obavy o naši suverenitu, v případě Schengenu k ničemu podobnému nedošlo. Veřejná debata o kladech a záporech se nesla v natolik povrchním duchu, až lze v podstatě stěží o nějaké debatě mluvit. Ne, že by nyní mohla něco změnit na samotném vstupu, protože naše účast byla sjednána už v přístupové smlouvě. Pomohla by ovšem celkové reflexi Evropské unie a našeho členství v ní.

Většina z nás se těší na to, až budeme projíždět hranice, aniž bychom museli ukázat pas nebo občanský průkaz a ztráceli čas. Málokdo si klade otázku, čím za toto pohodlí platíme. Existují-li v širší míře nějaké obavy, pak ze vzrůstu kriminality s ohledem na to, že Schengen znamená otevřené hranice i pro zločince. Politici tyto obavy uklidňují tím, že je lze řešit, a to zejména společnými opatřeními na úrovni EU. A tady se konečně dostáváme k jádru problému, jehož hlubší pochopení u nás (zatím) citelně chybí - právě tato společná evropská opatření představují náklady za pohodlí Schengenu.

V době, kdy se schengenská spolupráce rozvíjela mimo evropské integrační struktury, se pro ně používalo skromné označení „kompenzační opatření”. Poté, co bylo schengenské acquis Amsterodamskou smlouvou integrováno do smluvního rámce EU, našly svoje vyjádření v tzv. „Prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti”. Tento pompézní titul je zároveň cílem, politickou koncepcí i novým názvem pro spolupráci v oblasti vnitra a justice a některé související agendy.

„Svobodou” či „prostorem svobody” se zde rozumí v první řadě právě zajištění volného pohybu osob v rámci Unie na základě schengenského acquis. Druhé dvě složky, „bezpečnost” a „spravedlnost”, jak napovídá několik programových dokumentů, jsou vlastně vyjádřením oněch „kompenzačních opatření”. Od počátku je zdůrazňována vzájemná těsná propojenost a podmíněnost těchto tří složek, a to, že nelze dosáhnout naplnění jedné bez obou ostatních. Např. akční plán k Amsterodamské smlouvě obsahuje tvrzení: „Svoboda ztrácí mnoho ze svého smyslu, pokud nemůže být využívána v prostředí bezpečnosti s plným zázemím justičního systému, kde mohou mít občané a ostatní obyvatelé států Unie důvěru.“

Spolupráce v oblasti vnitra a justice na úrovni evropských integračních struktur má sice svůj původ již před zahájením schengenského projektu v podobě volné mezivládní spolupráce. Opravdový rozvoj však tato oblast zažívá nikoli náhodou právě od doby, kdy se většina členských států zapojila do Schengenu, a ještě více po jeho začlenění pod ES/EU.

Nekontrolovaný pohyb osob mezi členskými státy přináší problémy, jejichž řešení buď opravdu přímo vyžaduje přesun pravomocí na úroveň ES/EU, nebo - a to ve stále větší míře - slouží jako záminka eurocentralistům pro vyžadování takového přesunu. Všimněme si, že každá revize smluv po Maastrichtu přenáší nové a nové pravomoci z vnitra a justice na evropské instituce a rozšiřuje oblasti s většinovým hlasováním na úkor jednomyslnosti. Instituce toho plně využívají a chrlí jeden předpis za druhým. Nárůst moci institucí ES/EU nad oblastí vnitra a justice je tak v posledních několika letech raketový. Dalším milníkem, plně potvrzujícím tento trend, bude resuscitovaná euroústava alias Lisabonská smlouva, pokud vstoupí v platnost.

Konkrétně s Schengenem souvisí zejména tlak na vytvoření společné vízové, přistěhovalecké, azylové politiky a na harmonizaci mnoha aspektů trestního práva. Jednotlivé členské státy tak postupně ztrácí možnost samostatně rozhodovat o tom, s kterými zeměmi si přejí či nepřejí udržovat bezvízový styk, o tom, komu udělí či neudělí azyl, o tom, jak nakládat s přistěhovalci. V těchto oblastech dnes již s drobnými výjimkami (které odstraní Lisabonská smlouva) dominuje většinové hlasování. Do budoucna se můžeme nadát toho, že západoevropské země, které v minulosti v imigrační politice zcela selhaly, budou chtít řešit své problémy na úkor jiných zemí a zavést přerozdělování imigrantů mezi členskými státy. V oblasti trestního práva, kde se zatím rozhoduje jednomyslně, jsou již nyní přijímána radikální opatření typu eurozatykače; projednávány jsou četné harmonizační projekty týkající se procesních práv či skutkových podstat mnoha kategorií trestných činů. Na základě Lisabonské smlouvy bude i do této oblasti široce expandovat většinové hlasování. Smlouva navíc např. dláždí cestu k vytvoření evropské prokuratury a rozšiřuje pravomoci Evropského soudního dvora v této oblasti.

Schengen je tedy důvodem i záminkou těžkého kalibru pro přesun klíčových pravomocí z oblasti vnitra a justice z úrovně členských států do bruselského centra. Přitom právě vnitro a justice jsou dvě jádrové sféry státní moci, a jejich ovládání představuje základní atribut nezávislého státu. Výše uvedený vývoj znamená, že nezávislost členských států je soustavně omezována a jejich státnost vyprazdňována.

Je smutné, že tyto náklady si naši politici ani občané zatím plně neuvědomují a že vnímání Schengenu kraluje pozlátko odstranění hraničních kontrol, jehož reálná přidaná hodnota je mizivá. Ztrátu pár minut ve frontě na hraničním přechodu lze stěží poměřovat s újmou na státní svrchovanosti.

Podtrženo a sečteno, Schengen je vítězstvím pohodlnosti nad racionalitou a zodpovědností. Zastánce zachování nezávislého státu mu v žádném ohledu nemůže aplaudovat.



Tomáš Břicháček
Autor je redaktorem časopisu euPortál (www.euportal.cz)
Osobní stránky
 
  Přístupy: 5240 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA