Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Bojím se, tedy nejsem

Jan Bartoň

Za uplynulých dvacet let jsem absolvoval desítky, možná stovky různých politických schůzí. Velmi dobře tak mohu porovnávat, jak se lidé chovali na schůzích těsně po listopadu 1989, jak je ovlivnil rozpad OF, odštěpení US z ODS, i éru ODS po Klausovi. Po letech nesvobody v bolševické totalitě si lidé těsně po listopadu 1989 až do poloviny devadesátých let užívali plnými doušky svobody. Normální bylo nebát se mluvit o všem. Když se pak volilo do funkcí, s převahou vítězili lidé schopní a obecně uznávaní.

Někdy v polovině devadesátých let došlo postupně ke změně. Na politiku se dávali lidé, kteří listopad 1989 nijak aktivně neprožili, nijak se neprofilovali. Politika je začala přitahovat tehdy, když zjistili, že se přes ni dají vydělat slušné peníze (samozřejmě mám na mysli jenom ty zcela legální). O korupci se tehdy ještě moc nevědělo, i když i ta v těchto raných dobách demokracie zcela jistě existovala. A přibližně v té době jsem začal vnímat podstatnou změnu, která do politiky přišla. Jakoby z ničeho se začaly vytvářet spolky lidí se stejnými ekonomickými zájmy, které se snažily měnit podmínky v místních politických stranách formou „černých duší“, domlouváním a kšeftováním s funkcemi. Tento vývoj proběhl ve všech stranách s podobnou dynamikou i výsledky. Do popředí se dostali lidé „amorfních“ názorů, kteří vlastně nikdy neřeknou, co si myslí, zato dobře vědí, s kým je dobré se spojit a kde vede byznys. Možná bychom mohli použít i dost nepěkné slovo: česká politika se znormalizovala. V tomto duchu ostatně hodnotí éru po listopadu 1989 i Václav Klaus ve své poslední knize. Moje polemika s některými závěry Klause byla i předmětem mé glosy na NP. Více méně polemizuji s Klausem vlastně jenom v tom, že ona byznys politika se zrodila už za jeho éry a zcela jistě nezačala až po jeho odchodu z čela ODS. To samé v oranžovém platí i o ČSSD a odchodu Miloše Zemana z čela této strany.

Nadpis mé úvahy je parafrází známé, až okřídlené věty René Descarta. Cogito ergo sum (Myslím, tedy jsem), zkráceně Cogito, je jádro Descartova pokusu o nové založení filosofické jistoty. I kdybych o všech jistotách, včetně smyslových vjemů mohl pochybovat, věta „myslím, tedy jsem“ je ve chvíli, kdy ji vyslovuji, nutně pravdivá. Parafráze Descarta je domnívám se poměrně přesným stavem naší české politiky či situace v politických stranách. Politická strana je řadou velmi ambiciózních lidí považována za skutečný výtah k moci. Jakmile se v politické straně rozhostí jakýsi všeobjímající strach „nerozzlobit“ předsedu, dělat mu „pomyšlení“, vnucovat se do jeho přízně apod., místo říkat si věci na rovinu, dostáváme se nutně na šikmou plochu ztráty osobní identity. Člověk, který se bojí, jako by nebyl, neexistuje. Podle dostupných informací, podotýkám z otevřených zdrojů, je tato situace typická nejen pro současnou ČSSD (strach z Paroubka a jeho kliky), ale i pro ostatní politické strany (kde se často nekritizovatelnost týká zejména místní či okresní, popřípadě krajské honorace). K překonání tohoto stavu musí člověk najít nejen odvahu. K tomu potřebuje být zejména nezávislý na libovůli toho, kdo je lidově řečeno „nahoře“.

Proto je levicová politika politické korupce úplatky na úkor státního rozpočtu tak důležitá pro ty, co se bojí mít svůj názor a spoléhají na „ochrannou ruku státu“. Proto je mi na druhou stranu sympatická pravicová politika, která usiluje o nezávislost jednotlivce posilováním jeho svobod. I o tom bude naše rozhodování v nadcházejících volbách.



Jan Bartoň
Ing. Jan Bartoň, CSc.,
 
  Přístupy: 32470 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA