Daň z deficitu

Michael Hajdovský Potapovič

Jedním z nejdiskutovanějších témat dnešní doby, a to nejen v naší zemi, jsou otázky týkající se stavu veřejných financí. Největším problémem snad ani není samotná výše zadlužení, ale hrozivý trend vedoucí k jeho dramatickému navyšování. Je nám předkládáno mnoho různých receptů na léčení tohoto neduhu. Všechny jsou však spojené s určitou větší či menší dávkou politického populismu, který je činí více či méně nerealistické. Smutné však je, že občané - daňoví poplatníci mají rádi pohádky a tak často podlehnou vábení nezodpovědného nerealistického a populistického řešení. Neuvědomujeme si, že nakonec jsme to právě my, z jejichž peněženek jsou a budou ony dluhy a úroky z nich hrazeny. Ono totiž platí, že stát není někdo cizí, který si ty dluhy zaplatí. Realita je taková, že stát jsme my všichni. Funguje to podobně jako v akciové společnosti. My všichni jsme „vlastníci- akcionáři“ našeho státu a neseme plné důsledky za jeho hospodaření. Politici jsou námi zvolení zástupci pro řízení - takové představenstvo a dozorčí rada. V akciové společnosti platí, že pokud vedení (vláda, parlament, senát) neplní řádně své úkoly a společnost (stát) neprosperuje, je odvoláno a nahrazeno na valné hromadě (volby) novým vedením. Samozřejmě stát (na rozdíl od obchodní společnosti) zde není proto, aby dosahoval zisku, ale aby zajišťoval fungování občanské společnosti a s tím souvisejících služeb. Přesto ale platí, že by neměl svým hospodařením vytvářet dluhy. Tvorba dluhu znamená, že námi pověření hospodáři nenastavili dobře parametry pro příjmy a výdaje státu. Tento dluh je deficitem hospodaření a není ničím jiným než odloženou daní.

Desetimilionový stát, který „vytvoří“ stomiliardový schodek, se tím stem miliard zadlužil. Toto velmi neosobní sdělení však lze popsat daleko adresněji. Vláda s parlamentem rozdali o sto miliard korun více, než dokázali získat. Vytvořili v nás přitom dojem, že hospodařili dobře, když se nám občanům nevedlo zle. V podstatě ale přidělili za ten rok každému z nás po deseti tisících korun, na které si stát předtím nevydělal. Průměrná čtyřčlenná rodina za rok dostala čtyřicet tisíc korun, nekrytých příjmy státu. Tím si pochopitelně volení i nevolení představitelé státu mimo jiné neprávem koupili naši občanskou přízeň.

Ideální by tedy bylo, abychom my občané byli uvědomělí, vnímali realitu takovou, jaká je, a nutili naše politiky, aby činili reálné kroky vedoucí k prosperitě naší země. To je krásná myšlenka, která však velmi pravděpodobně sama o sobě realizovatelná není. Je třeba najít nějaký instrument, který obě strany k takovémuto chování donutí. I když i nalezení takovéhoto instrumentu se může zdát být jen málo pravděpodobné, přesto zde určitá naděje na jeho nalezení existuje. Může to být daň z deficitu. Jak by to mohlo fungovat?

Odpověď zní jednoduše. Stejně jako v obchodní společnosti se rozděluje zisk a ztráta, měli bychom si zisk nebo ztrátu státu rozdělit my jeho občané mezi sebe. Pokud by stát hospodařil s přebytkem, měli bychom být alespoň částí tohoto přebytku odměněni za svou občanskou uvážlivost a zodpovědnost. Ale platí i opačně: pokud by stát hospodařil deficitně je nutné, abychom tento dluh státu alespoň částečně pokryli. Jednalo by se tedy o dávku, kterou zinkasujeme od státu nebo o daň, kterou státu zase odvedeme. Klíčem pro výpočet takovéto dávky či daně by mohla být například vyjádřen poměrem k velikosti příspěvku, který poskytujeme ve formě daní státu na jeho hospodaření nebo rozpočítání na hlavu, popřípadě nějaká variace mezi těmito modely. Klíčů pro rozpočítávání takovéto dávky a daně by se našlo mnoho ať už více spravedlivých či více solidárních.

Zavedení takovéto „dodatečné“ dávky a daně by mělo řadu efektů. Za nejdůležitější by se daly považoval dva z nich:

Za prvé by si každý při placení podílu na deficitu nebo inkasu z přebytku uvědomil přímou souvislost stavu hospodaření státu se stavem vlastní peněženky. Tím by se zvýšil tlak na reálnost politických kroků při nastavování parametrů hospodaření státu. A tím by mohlo, alespoň v oblasti hospodaření státu, ubýt populismu v politice. A politika by se stala v této oblasti reálnější.

Za druhé by se významným způsobem zlepšila atmosféra proti zadlužování státu. Jinými slovy by vznikl silný tlak na to, aby se stát dále nezadlužoval a neplatil další úroky z nových dluhů.

Celkově lze říci, že politici by rychle a účinně začali doplácet na pohádky o holubech, co sami létají do pusy. Cítili bychom větší sounáležitost a zodpovědnost ke státu. A přestali bychom sebe i budoucí generace zadlužovat. Na druhé straně je možné, že by se některým politickým stranám zcela rozpadl program…

Toto zamyšlení není možné chápat jako návod na fungování takovéto daně. To by vyžadovalo o mnoho hlubší analýzu. A mělo by být záležitostí skutečných odborníků. Pro případné zavedení by samozřejmě byla třeba i politická vůle… Je však možné se s úspěchem domnívat, že by mezi voliči pro zavedení takovéto daně mohlo panovat větší porozumění než pro zvyšování či zavádění daní jiných. Zvlášť, když při rozumnějším nastavení pravidel fungování státu a zodpovědném hospodaření by se časem mohla případná dnešní daň z deficitu přeměnit v budoucnu na dávku z přebytku…