Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Já ty holínky raději zahraji, pane režisére…

Josef Mlejnek

Rozhovor s Václavem Postráneckým pro Týdeník Rozhlas


Současný prezident Herecké asociace Václav Postránecký (1943) s hraním a zpíváním začínal v Dismanově rozhlasovém dětském souboru a svěřili mu několik dětských rolí ve filmu i v divadle. Vyučil se zámečníkem, a začínal jako jevištní technik. Po hereckých peripetiích ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, v brněnském Státním divadle a Městských divadlech pražských zakotvil v roce 1979 v činohře Národního divadla v Praze. Za roli Podkolatova v Gogolově Ženitbě (Stavovské Divadlo 1994, režie Miroslav Krobot) získal Cenu Thálie 1995, byl také v nejužší nominaci na Cenu Alfréda Radoka. V současné době ho mohou návštěvníci vidět v Národním divadle jako Vrchního v Jiráskově Lucerně. Na konci loňského roku měla v Divadle Hybernia premiéru Postráneckého dramatizace Haškova Švejka, kterou také režíroval.


***



Ví se o vás, že jste byl ryzí talent od dětství. Jaké byly vaše herecké začátky?


Takové všelijaké. Začínal jsem jako dítě, které ještě neumělo číst a psát. Pro mne to nejprve byla hra, poději výtečná příležitost, jak se ulejt ze školní docházky. A herectví jsem nepovažoval za úctyhodné povolání.

Z jakého důvodu?


Měl jsem tehdy před očima příklad pana Marvana ve filmu Vzorný kinematograf Haška Jaroslava. Hrál jsem s ním v povídce s křečky. Bydleli jsme oba ve Strašnicích. Sváželi nás k filmování a dítě brali jako první. Když jsme přijeli dřív,k jeho vile, paní Marvanová mi vždycky dala čokoládu - ona tomu říkala čokoláda, ale bylo to kakao. Jaroslav Marvan byl velice přesný… Jak se mělo jet, Marvan vstal a šlo se. Přesně na minutu Znali jsme se hodně dlouho, také z rozhlasu. A mně ho jako dítěti bylo líto, že ho tak honěj. Tehdy jsem si umiňoval: nikdy nebudu hercem, je to tak ponižující! A že si najdu jiné povolání.

O jakém jiném povolání jste přemýšlel?


Chtěl jsem být samostatným umělcem. Malířem nebo sochařem. Že by mi nikdo do toho nekecal. Aspoň jsem si to takhle zpozdile představoval. Bohužel, i tito umělci jsou vydáni napospas všelijakým podržtažkům a jiným dobrákům.

Co nakonec rozhodlo?


Musel jsem rychle vypadnout z domova a jediné, čím jsem se mohl živit a dostávat za to peníze, bylo divadlo, protože v něm jsem byl sběhlý. Ani bych neříkal talentovaný. Osvojil jsem si jen řadu dovedností - ti kolem mne je neovládali jednoduše proto. že neměli takové příležitosti jako já.

Měl jste nějaké učitele?


Herectví jako umění jsem začal vnímat až díky Ivanovi Knotkovi, Romanovi Mecnarowskému a Lolkovi Hajdovi v Uherském Hradišti. Ti mi vyložili, jak co mám číst, jak mám na co koukat. Až tam jsem do hraní zapojil i hlavu, předtím to bylo jen takové komediantství.

A vzory?


Byl jsem dychtiv poznání a samozřejmě jsem spíš vyhledával lidi erudované, plné myšlenek. Ale získával jsem i praktické dovednosti. Vzpomínám si, že když jsme před čtyřiceti lety dělali v Brně první Pašije, kde jsem hrál svatého Jana…

To byly ony slavné, později zakázané Pašije?


Ano, režíroval je Evžen Sokolovský a Krista hrál Ladislav Lakomý. Posluchači druhého ročníku JAMU byli stejně staří jako já, ale já ve srovnání s nimi byl už hodně otřískaný člen souboru se mě ptali: Jak to děláš, ty bejku, že ti jakmile začne Pieta, snímání z Kříže, pokaždé vyhrknou slzy? Zasáhla Vlasta Fialová, která hrála Pannu Marii: „Jestli to někomu prozradíš, tak mi začneš vykat. Ona věděla, že to umím, a nejspíš se i domýšlela, že to umím od ní. V Brně bylo od koho se učit, dominoval tam Josef Karlík, Rudolf Jurda, to byli velehráči. Josef Husník, Jaroslav Dufek, Laďa lakomý, to pro mě byla zahrada, ze které jsem pilně česal. Se Zdeňkem Kaločem se tam tehdy omladily poměry…

Za chvíli se půjdete připravovat na představení Lucerny, v režii Vladimíra Morávka. Jak se vám hraje - pod Morávkem?


Nelíbí se mi všechno, co ho napadá, ale pracuje se mi s ním bobře. Řada lidí si myslela, že na sebe budeme nepřátelští, ale to je omyl. On dokázal říct, že jsem i přesto, že nesdílím jeho pohled na divadlo, pracoval velmi profesionálně a k jeho spokojenosti. Když jsem uviděl nakresleného toho Vrchního, měl mít holínky. Šel jsem za Morávkem a řekl mu: Pane režisére, já vám ty holínky zahraju. Obujte mi je, až když se mi to do generálek nepovede. A on na to přistoupil. Mám střevíce.

V Našich furiantech hrajete Marka, hostinského, pod režisérem Pitínským…


Ten se pro mě z kraje také příliš nenadchl.

On dostal nápad, že se to bude celé hrát na slámě. Nepovažuji za profesionální mlčet a nechat lidi vymáchat se v omylech. Řekl jsem mu: Nejde hrát na slámě, pane režisére, proto vám to žádná pojišťovna nepovolí. Na slámě trénují lyžaři, ale hrát se na ní nedá. A práší to. Poptali se a zjistili, že na slámě skutečně hrát nejde. Tak budou slamníky. Nemohou být slamníky, pane režisére, houpou, nedá se po nich chodit, a když by někdo mluvil, musejí se ostatní přestat pohybovat, protože jinak neuslyšíte ani slovo, jaký je to šum. Nakonec je tam nechal: nehraje se na nich, jenom tam jsou přítomné. Pokouším se pokaždé ve své postavě objevit důvod jejich existence v nákladných ocelových klecích. Stále bez výsledku. Pana režiséra Pitínského, považuji navzdory tomu za skvělého kumštýře.

Kdybyste měl bilancovat svých třicet let v Národním divadle v Praze, kdo by z nich vystoupil do popředí?


Macháček, Pleskot, Krobot.

Vraťme se ještě k těm holínkám. V rozhlase holínky vidět být nemohou, ale musejí tam asi být slyšet.


Rozhlas dokáže zachytit sebetenčí emoci, umí rozlišit širokou škálu jemných pocitů. Ucho je dokonalý indikátor. Vzpomínám si, že jsme kdysi natočili s Jiřím Horčičkou Tichý Don. Hrál jsem tam hlavního představitele a Růžena Merunková hlavní ženskou figuru. A byla tam fantastická scéna, jak se milujeme ve slunečnicovém poli. Nahrávali jsme v Karlíně, v plenéru. Nestálo to za nic. Byly tam televizní kamery, ale já jsem řekl, tohle musí pryč, jinak to nenatočíte. Ne proto, že bychom se dopouštěli nějakých nemravností, ale právě proto, abychom se osvobodili od pocitu, že jsme někým sledováni. Že jsme sami pod blankytným nebem, tak to byla podmínka. Stačilo vypnout tu kameru, a to, co režisér postrádal, tam najednou bylo.

Nekřivdíte Josefu Ladovi, když říkáte, že zdeformoval Švejka? Vždyť jeho postavu dělal spíš podle Haška - a Švejk aspoň zčásti je postava autobiografická.


Určitě mu nekřivdím. V tom je právě ten problém. To jsme našli bohužel doloženo argumenty a přímými písemnými odkazy. Lada přece ilustroval úplně první vydání Osudů, a tam ho namaloval mladého a štíhlého. Přesně odle Haškových instrukcí. Šlo přitom o jediné ztvárnění Švejka, které Hašek schválil. Ta následující už bohužel neviděl. Vzniklo volné pole působnosti pro Ladu, který tvrdil, že Švejka neustále zdokonaluje. No a nakonec z toho vzešla kobliha, kulatá hlava. Razítko, to už ani nebyla lidská tvář. Nic proti malířovi, má svaté právo, malovat si, co chce a jak chce - jen si myslím, že právě strhující Ladův výtvarný rukopis přispěl k tomu, že se Švejk nakonec stal v povědomí lidí někým jiným než postava, o které píše Hašek. Je zajímavé, že cizinci vidí Švejka úplně jinak. Lada je neokouzluje, nespojuje je s ním žádný sentiment. Mají různé pohledy, ale vesměs se neuchylují od poznání, že Švejk není pokrytec. Že neříká něco jiného, než si myslí.

Tím jsou ale ohroženy základy typicky českého švejkovského postoje.


Jsou takové postoje vůbec regulérní? Švejk není zákeřnej. Má jednu zvláštní vlastnost, která se Čechům líbí, a tou je, že se na nic neptá. Nemá výhrady. A v tom je celá tragedie. On má vysoké mínění o svých rozhodovacích schopnostech, a to je na celé věci půvabné, a to mě také převedlo ke srovnání s Forrestem Gumpem. Protože tam jde o založení jednou provždy je dané, nehybné. Nedá se s ním hýbat. A rozhodnutí splnit svou povinnost má jednou provždy danou Švejk. Má to ve své genetické výbavě a v tom jsou s Forrestem shodní.

Proč jste si Švejka nikdy v divadle sám nezahrál?


Ale my jsme měli Švejka připraveného hrát právě zde, v Národním divadle, v šesti lidech. Jenomže já tehdy nebyl zadobře s panem Lukešem a ustoupil jsem od toho.

Kdy to bylo?


To souviselo s kulatým Haškovským výročím. V roce osmdesát tři, kdy uplynulo sto let od Haškova narození. Švejka jsme tam měli hrát všichni. Ale v tu dobu poskakovalo v Praze po jevištích nejmíň osmaosmdesát Švejků.

Kdybyste měl možnost si
Švejka zahrát teď, v čem byste byl jiný než například Rudolf Hrušínský před padesáti lety?

O Švejkovi jsme s Rudolfem Hrušínským moc a moc mluvili. Myslím si, že jedním z nejšťastnějších rozhodnutí režiséra Steklého bylo, že Rudolfa obsadil v době, kdy čelní a stěžejní role nehrál ani ve filmech. Byla to velká odvaha. Švejk v jeho pojetí byl takový, jak si myslím, že by měl být. Ale kontext, který vytvořil režisér, třídní a antiklerikální pojetí, samozřejmě protihabsburské, se s Haškovým dílem míjelo. V celkovém součtu šlo o propagandistické dílo.

Na které se po letech místy nedá koukat…


Ale v přístupu toho Rudolfa je všechno ohromně poctivé.

V čem spočívala jeho poctivost?


Aby měl člověk pravdu, tak jí musí věřit. Z toho jsem čerpal sílu pro vzpouru začít se na věci dívat jinak. I jako na celek. Pak jsem Haškův román několikrát přečetl, a čím více jsem ho četl, pak už jsem ho snad ani nemohl číst, protože jsem v tom nacházel Kafku a já nevím, co všechno…

Ale to byly přece obzvlášť v šedesátých letech běžné interpretace - Hašek a Kafka, Švejk a Josef K.


Čím déle to čtete, tím temnější sluje lidské duše, lidské duše obecně, se vám odhalují. Ten Hašek to umí udělat, že člověk zůstane s otevřenou hubou. Byl to jeden z prvních lidí, kteří, aniž by o to patrně usilovali vědomě, ve svém pohledu na svět a na lidi, se snažil vnímat ten problém, kdo jsme, kde to jsme a proč se to všechno tady koná. Hašek vlastně všechno zpochybňuje. On je, abych to hodně zjednodušil, nasranej na všechny. Je to v tomhle: každý hlásá nějaké pravdy, a blbě. a ty člověče, který jim věříš, jsi největší vůl, protože na tobě oni stavějí, na lidech, kteří jsou schopni snadno a naplno uvěřit. Člověk musí být věřící, musí být oddán svaté věci atd. Hašek napsal o Švejkovi, vlastně v předobrazu Švejka, povídku, jak byl superarbitrován pro blbost. V románu už se k tomu nevrací, tam se to už jen konstatuje, a Švejk to opakuje a je na to pyšný. A to mi bylo divné, v tom románu, s jakou ochotou se k tomu hlásí, ale když jsem si přečetl povídku o tom, jak byl Švejk superarbitrován, tak jsem pochopil, že Hašek v podstatě, aniž by ji znova evokoval, s ní počítá jako se součástí Švejka. Švejk přece projevil fantastické hrdinství a nezlomnost, než se jim podařilo ho superarbitrovat. Dali ho k ledu, aby zmrznul, tak zázračně rozmrzl, a oni přitom zapomněli, že měl uniformu - Švejk se nechal zavřít jako voják a jako voják musel být i uvězněn. Zpátky, a znova. Jim se ho nakonec zželelo, že ho nakonec v armádě zatím nechávali. Byl na to patřičně hrdý. Byl jste zavřený? Ano, a to bylo něco! A jsem na to pyšný, to nikdo nedokázal. On se o svou příslušnost k armádě porval, byl to jeho sen. Švejka sledujeme v období, kdy je zpátky v civilu. Ale jakmile se objevuje válka, vidí, že je to jeho šance, že musí zpátky do armády. A všechno prožívá natolik hluboce, že dostane revmatickou horečku.

Asi je třeba mít Haška pod kůží, a nejde jen o citování, ale o analogické reakce v rozdílných situacích. A také o osvobozování se od vážnosti a tíhy světa?


Přečetl jsem si nedávno fantastickou knihu, která se jmenuje Věda a akašické pole, napsal ji pan Ervin Laszlo. Uznávaný vědec, který ve všech vědních oborech prošel celou zeměkouli. O svých posledních objevech ve věci Kdo jsme, Kde to jsme, a proč se to všechno děje - a došel k fantastickým závěrům. Jejich kořeny najdeme až ve starověké Indii. Znamená to silové pole, které je schopno nivelizovat úplně všechno. Nejsou žádné hranice a to, že se pohybujeme v našich strukturách, je jenom krátkodobá forma. Tak krátká, že nehraje vůbec žádnou roli.

Kdy se vám v divadle naposledy jako divákovi stalo, že jste zapomněl na svou hereckou profesi a nechal jste se zcela unést tím, co se odehrávalo na scéně?


Už strašně dlouho. Viděl jsem znamenitá představení, ale většinou mimo Prahu, například ve Zlíně Bulgakova Fausta a Markétu. V takovém případě mi většinou lítají hlavou myšlenky typu panebože, co by diváci v Praze dali za to, kdyby jo to mohli vidět. V Uherském Hradišti jsem viděl Othella, kde Jaga hrál mladíček, tak kolem čtyřicítky. Skvělé přestavení, ale zase se člověku honí hlavou, jak je to prosté a jak se toho dá skvěle dosáhnout. Přitom šlo o odpolední představení pro mládež a já si v duchu říkal: udělají z toho pěknou gulášovku. A o přestávce za námi přišly děti a ptaly se nás, co tam děláme. když jsem jim řekli, že kvůli Cenám Thálie, prosily nás, abychom o jejich hercích raději nepsali nic hezkého, protože si by byly rády, aby v Hradišti zůstali!



V Praze, 7. června 2009



(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 28/2009)



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 8816 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA