Pocta svaté Anežce na Petrově

Josef Mlejnek

Před dvaceti lety, přesně v den 12. listopadu 1989 byla v Římě nějakých sedm set let po dosažení nebe svatořečena Anežka Česká, Přemyslovna. Necelý týden poté se u nás zhroutil při sametové revoluci komunistický režim. Šlo jen o souběh událostí, nebo v tom měla „prsty“ Boží prozřetelnost? Nejspíš špatně položená otázka, neboť Bůh nás často oslovuje právě podobně mimořádnými „souběhy událostí“, používaje metody Chytrému napověz… Pro katolíky by kulaté výročí Anežčina povýšení na oltáře i pádu nelidského režimu v naší zemi mělo být příležitostí ohlédnout se hlouběji za právě uplynuvším dvacetiletím.

V brněnské Katedrále svatých Petra a Pavla proběhl ve výroční den slavnostní večer Tobě a nám, Anežko Česká. V úvodu mimo jiné promluvil místopředseda Senátu Petr Pithart, který přečetl ze své nové vzpomínkové knihy Devětaosmdesátý právě ty pasáže, v nichž hovoří o invazi českých poutníků do Svatého města v listopadu 1989, jíž se tehdy zúčastnila jeho žena.

Autory vlastního hudebně-dramatického pořadu nazvaného Oblačna obklíčení, byli divadelní režisér J. A. Pitínský, skladatel Jiří Špaček a p. Tomáš Halík. Vedle gregoriánských skladeb evokujících Anežčinu dobu a připomínajících nám naše zemské svaté přímluvce zazněly v chrámu také díla z moderní doby - Nanebevstoupení od Oliviera Messiaena a Te Deum současného estonského skladatele Arvo Pärta. Nejsem povolán hodnotit provedení hudebních děl, ale Pärtova skladba, již jsem slyšel vůbec poprvé, mne přímo „vyzdvihla“, nemám-li banálně mluvit o hlubokém dojmu.

Osu večera tvořila divadelní ikona svaté Anežky s „žitijom“, tj. s výjevy z jejího života, v níž všichni odvedli vesměs výbornou a vynalézavou práci se sakrálním prostorem a se světlem.

Anežka se dožila vysokého věku; režisér J. A. Pitínský ve své dramatizaci čerpající především z knihy Františka Křeliny Dcera královská svěřil postavu Anežky třem herečkám zosobujícím mládí, dospělost a moudrost: Martě Issové, Daně Kolářové a Vlastě Chramostové. Pitínský se soustředil na zlomové okamžiky života světice - vzdorování královskému otci a odmítnutí stát se loutkou na politické šachovnici, odmítnutí císařského nápadníka, definitivní „přestup“ do nového života, života v Kristu, a přijetí řehole svaté Kláry. To vše Martha Issová dokázala s uměřeností a čistotou, s výraznými, ale přesnými gesty. Problém jsem měl s okamžiky, kdy Anežka, mystická dívka, promlouvá z nitra své svatosti: více než vlídná nasládlost by vážila prostá a pevná slova. Konání skutků milosrdenství není součástí nepříjemné asketické, světicí s „pokorou“ přijímané drezúry, ale jde skutečně o spolupráci na díle Božího stvoření a vykoupení, jež dosud (ani zdaleka) neskončilo. Výrazný v dialozích byl Martin Vrtáček jako král Přemysl Otakar I. i jako Ďábel, ale nepřehlédnutelný byl i Jiří Hejcman jako odmítnutý a dotčený císař Jindřich. Velice přirozeným přednesem zaujala Dana Kolářová a Vlastu Chramostovou nemusel režisér vyhánět v závěru na kazatelnu, aby z Anežčiny politické řeči k lidem obtížné doby na sklonku jejího života nezamrazilo. v zádech i nám.



Vyšlo v příloze 48. čísla Katolického týdeníku Perspektivy (24.-30. listopadu 2009

Josef Mlejnek