Otázka svobody v povinném spoření

Jan Kubalčík


V uplynulých týdnech vyšly dvě nové demografické prognózy (RNDr. Kučera, ČSÚ). Jak je již zvykem, dopadly hůře než nejpesimističtější varianty prognóz předchozích. Kromě již obvyklého znovuuvědomění si, že je třeba reformovat důchodový systém, si mnoho lidí začíná všímat i dalších aspektů. Např. toho, že počet lidí nad 70 let se za několik málo desetiletí zněkolikanásobí. Přitom tato kategorie lidí dnes čerpá daleko největší podíl z nákladů na zdravotní péči. Ta se přitom stále zdražuje (stále modernější přístroje a účinnější léky něco stojí). Představme si, že zmíněný podíl je 60% (a ono je to víc) a že počet lidí v této věkové skupině se zvýší pětkrát (a to bude víc) – pak potřebná suma bude 300% z dnešních nákladů na zdravotnictví. Tyto a jiné úvahy jsou neméně závažné než reforma důchodů sama. Ale vrátím se k ní. Rámcová představa, kolik asi budou mít příští důchodci v kapse peněz a odkud poplynou, totiž je a zůstane důležitým parametrem ať už se budeme o budoucnosti bavit v jakémkoli politickém kontextu.

Vláda ve čtvrtek 8. ledna opět odložila projednávání reformy. Jedna věc je jistá – dohoda s opozicí je nezbytná, neboť charakter zásahu vylučuje změnu po každém volebním období. A dosáhnout této změny není jednoduché. Návrhy přicházející od liberálů pracují zejména s dobrovolností občana se na stáří zabezpečit – reflektují sice nebezpečí, že to někteří občané neudělají, ale odmítají připustit nepřipravenost naší společnosti na tvrdý postoj vůči takto k sobě neodpovědným lidem. Chvályhodně se snaží o minimalisaci přerozdělování (a tím se úspěšně utkávají s demografickým vývojem), ale nevidí, že současnou výši odvodů na starobní penze dnes prakticky snížit nelze (pokud nehodláme riskovat krach celého systému a to ve velmi krátké době). Konečně argumentují nemožností omezit svobodu člověka a nutit jej povinně odevzdat část svých peněz nějaké soukromé instituci. Návrhy přicházející od socialistů automaticky počítají s pokračující dominantní úlohou státu a stávající způsob financování penzí prakticky nemění. Navrhovanou kosmetickou změnou (zejména jde o změnu způsobu výpočtu penzí), která přes svoji kosmetičnost vyžaduje značné náklady, nijak zásadně nečelí nepříznivým demografickým trendům. Naivně předpokládají, že pouhou úpravou parametrů nebo virtuální hrou s čísly mohou donekonečna čelit zhoršujícímu se poměru počtů občanů v produktivním a postproduktivním věku.

Rád bych se nyní zaměřil pouze na jeden sporný bod. Je jím povinné spoření do fondů, které je obsaženo i v návrhu Konzervativní strany (celý návrh viz http://www.skos.cz/sksmain/program/reforma_ps.htm). Podstatným vládou navrhovaným reformním krokem je zavedení tzv. NDC systému (notional defined contribution system) – systému pomyslných individuálních účtů. Prostředky na účtech naspořené (fiktivně) by pak stát zhodnocoval (patrně na základě své prosperity). Je to krok správným směrem: je na pomezí průběžného financování a povinných fondů a jde o tu část systému, která je více odolná vůči demografickému riziku. Je příspěvkově definovaná (kdo více odvede, více dostane) a na výdajové straně pracuje na základě pojistně matematických principů. Lze si jistě představit, že ony individuální účty by nebyly fiktivní, ale skutečné – tj. byly by drženy technické rezervy (tím by odolnost vůči demografickému riziku byla zdůrazněna, ale již by nešlo o NDC). To není nic jiného než státní penzijní fond, do kterého je povinný odvod. Lze si dále představit, že takovému státnímu fondu je vytvořena konkurence v několika málo soukromě spravovaných penzijních fondech, do kterých by občan mohl svůj povinný odvod alternativně uložit v případě, že by se státním fondem nebyl spokojen (fondy musí být přísně kontrolovány; stát je však nesmí záměrně likvidovat – zřizuje si přece takovou konkurenci sám a dobrovolně…). Nad roční příjem přesahující jistou hranici by již nebyla povinnost se na fondové části systému podílet (tedy občan s příjmem vyšším bude odvádět povinnou část pouze z hraniční částky a z přebytku již nebude mít povinnost odvádět nic).

Vždy existuje částka, kterou občan do důchodového systému odvádí povinně. V popsaném nejde o to, jak občanovi vytáhnout z kapsy další peníze navíc, ale o to, jak ty již vytažené, které jsou tak jako tak nezbytné pro jakýkoli systém, efektivně použít, aby jistá míra solidarity byla zachována, zároveň aby se projevil motivační zásluhový princip a v neposlední řadě, aby z odvedených prostředků plynul v pravý čas co nejvyšší důchod. To dosáhneme tím, že část (řekněme třetinu) z povinně odváděných prostředků ponecháme v pokračujícím minimalizovaném průběžném, dávkově definovaném, systému, z kterého by plynul minimální důchod stejný pro všechny (to je hlavní prostředek solidarity). Zbylé dvě třetiny by pak občan mohl vložit buď do státního, nebo soukromě spravovaného fondu. Tím je odbourána i námitka, která návrhu vytýká, že stát nařizuje občanovi, aby své peníze vložil do soukromého podniku. Může si vybrat a v případě nespokojenosti se ke státnímu fondu vrátit. Tvrdím tedy, že svoboda občana navrhovaným systémem potlačena není. A pokud ano, tak ne víc než při výběru potřebných daní. Potřebných! To je třeba zdůraznit, neboť výchozím předpokladem je, že na celkové částce, která má být na systém určena, panuje shoda – a další diskuse se vede již pouze o vnitřní struktuře.

Zmínil jsem nezbytnost co nejširší shody a objektivní náročnost jejího dosažení. Jsem přesvědčen, že návrh Konzervativní strany vychází v diskutované otázce vstříc oběma stranám.

15. ledna 2004
Jan Kubalčík
člen předsednictva Konzervativní strany
www.skos.cz