Když se v 80tých létech XX. století hroutila sovětská imperiální říše, pojmenoval tento proces konzervativní liberál Francis Fukuyama provokativním termínem „Konec dějin“. Dosažený stav chápal jako rozvoj civilizace a triumf západní a americké demokracie, jejíž model, založený na čtyřech opěrných pilířích – nedotknutelnost základních občanských práv a svobod; parlamentní demokracie; soukromé vlastnictví a podnikání; svobodný trh – byl (podle Fukuyamy) akceptován v celoplanetárním měřítku bez smysluplné alternativy.

První polistopadová politická reprezentace Československa (OF a VPN) akceptovala z těchto nosných pilířů svrchovanost občanských práv a svobod a systém pluralitní parlamentní demokracie. Ten se však svými složitými procedurami poměrně záhy stával v očích politické elity nečekanou brzdou. Revoluční euforii jara 1990 zchladila tzv. „pomlčková válka“, která vyvstala z pokusu prezidenta Havla proválcovat Federálním shromážděním novou ikonografii československého státu.

V roce 1990 se prezident a jeho muži dvakrát pokusili prosadit nadřazenost nezřetelně definované elity, tvořené úzkým okruhem poradců (a navazujícími okruhy poradců poradců) proti svrchovanosti volených zastupitelských sborů. V prvém vystoupení, rámovaném velkým pouličním shromážděním, prezident tvrdě pokáral poslance za pomalost legislativních procesů a jako lhůtu dostatečnou k sepsání některých zákonů jim stanovil pět minut. Na prahu podzimu pak v radikálním projevu k zaplněnému Václavskému náměstí ohlásil tažení proti „temným slušovickým žilkám“ a druhou fázi revoluce (nikdy se nepodařilo vyjasnit, co měl tehdy prezident na mysli a jaký cíl vlastně sledoval).

Víra v právo nevolených, nezřetelně ukotvených a definovaných struktur zásadně ovlivňovat politický život země se jako červená nit vine celým polistopadovým vývojem. Poslanecký klub Občanského fóra byl názorově velmi heterogenní, což usnadňovalo jeho ovládání na principu „rozděl a panuj“ („poslem z Delf“ býval střídavě Jan Urban a Petr Kučera).

Ze čtyř citovaných pilířů modelu „konečné stanice dějin“, jak ji popsal F.Fukuyama, existovaly v Československu 1990 pouze dva, přičemž onen druhý (pluralitní zastupitelská demokracie) byl v praxi ustavičně vystavován peskování autorit a prostřednictvím lidí píšících do novin a pracujících v rozhlasu a televizi cílevědomě zpochybňován a zesměšňován. Podlamování důvěry v instituce, které jsou jádrem parlamentní demokracie, se stalo každodenní praxí. Na svrchovaného arbitra demokracie povýšila sebe sama média, přesněji náhodní zaměstnanci médií. Parlamentní demokracie se pak občas transformovala v mediální demokracii, jako zvláštní model výkonu vlády bez mandátu a bez odpovědnosti.

Zbývající dva pilíře Fukuyamova obrazu „konce dějin“ – soukromé vlastnictví a podnikání; a svobodný trh – byly po poválečném ovládnutí zemí východní a střední Evropy velmocenským vlivem Sovětského svazu a jeho ideologickou dominancí zcela podvrácené a to nejen fyzicky. Podvrácena byla především jejich hodnotová autorita.

Transformační tah v ekonomice země blokovala nejen národní, postkomunistická a komunistická levice (zejména ve Sněmovně Národů FS ČSFR, kde existoval zákaz majorizace a názorové rozdíly mezi Moravským hnutím, HZDS, KSČM, SNS, SDL byly marginální), ale v nemenší míře i heterogenní smýšlení v poslaneckém klubu Občanského fóra, kde měla značný vliv ta část disentu, která byla spjata s rokem 1968, a názorově byla logicky ukotvena v levé části spektra. Levicová orientace intelektuálů má navíc v českém prostředí velmi hluboké historické kořeny.

Za této situace vznikl meziparlamentní klub, jehož ideovým vůdcem byl nejspíše Pavel Bratinka, který pro kolegy poslance přeložil a symbolicky všem věnoval Hayekovu „Cestu do otroctví“. Později se tento klub přetvořil v ODA.

V rovině praktické politiky však rozhodující obrat přinesl teprve nástup Václava Klause. Byl si vědom nízké akceschopnosti názorově rozbředlého Občanského fóra a na něj napojených neformálních struktur, které nedokázaly proměnit získanou moc v systémové změny celospolečenského dosahu. Václav Klaus se nezalekl mýtů, obklopujících v té době nedotknutelný disent, a otevřeně se s jeho představiteli střetl v zápasu o ekonomickou i politickou budoucnost země. Radikálně odmítl všechny podoby „třetích cest“ a prozatím mlhavě vymezenou demarkační čáru položil ostře mezi koncepty socializující (ve všech odstínech a podobách) a kapitalismus bez přívlastků, založený na soukromém vlastnictví a působení volných tržních sil.

Zatímco fundamentalisté Občanského fóra úzkostlivě vykládali funkci systému politických stran jako nestrukturovaný, konsensuální pohyb k jakési abstraktní vizi všezahrnující občanské společnosti, Václav Klaus přišel s tehdy kacířskou koncepcí klasicky strukturovaného pravo-levého spektra, vyjadřujícího střet reprezentace politických zájmů, střet idejí a tedy konflikt představ o budoucnosti.

Hodnotově rehabilitoval pojem vlastnictví (což byl v historicky egalitářské společnosti téměř nesplnitelný úkol), eufemistický termín „odstátnění“ nahradil jednoznačným termínem „privatizace“, proti osvícenecké racionalitě plánování a rozdělování postavil autoritu samoregulujícího svobodného trhu a ukotvení základních práv a svobod člověka ve společnosti viděl především v soutěži spektra individuálních aktivit, minimálně ovlivňovaných zásahy státu.

Václav Klaus jasně definoval svou vizi budoucnosti, přebudoval beztvaré hnutí na filosoficky a politicky profilovanou stranu a pro naplňování své představy získal ve volbách 1992 velmi silný mandát. Z vize budoucnosti, kterou na české politické scéně prosadil, se konzistentně odvíjely navazující kroky – obávaná liberalizace cen, liberalizace obchodu, postupný přechod na plnou konvertibilitu měny…atd.

Konflikt představ a s ním spojená porážka v souboji o vedení Občanského fóra se staly energetickým zdrojem animozit, které ve stupňované podobě provázely vývoj 90tých let na československé a později české politické scéně. Prezident Havel prohru ve sporu o vizi budoucnosti Václavu Klausovi nikdy nezapomněl. A vůbec se s ní nesmířili představitelé ve volbách 1992 decimovaného Občanského hnutí (Pithart, Dienstbier atd.) ani členové různých neformálních skupin, které v „předklauzovské éře“ uplatňovali svůj vliv mimo rámec veřejné soutěže a veřejné kontroly.

Rukopis soupeřů byl po celé desetiletí dobře čitelný – zatímco Klaus volil vždy odvolání se k demokratickým procedurám, jako k jediným zdrojům legitimity, jeho protihráči hledali energii pro rozuzlení střetu v zákulisních dohodách („sarajevský puč“), prohlášeních nevolených pseudoelitních skupin s navazujícími pokusy o mimoparlamentní, mediálně podepřenou „pouliční demokracii“ (Děkujeme, odejděte!, ČT-věc veřejná).

Epochu Václava Klause si v žádném případě neidealizuji. Na jejím počátku jsem patřil k zásadním kritikům transformační koncepce, předložené Federálnímu shromáždění. Její ideová konzistence, dovedená do všech důsledků, vzbuzovala obdobné pocity u komunistů, osmašedesátníků i zatím ještě ne zcela profilovaných levicových intelektuálů. V této rovině nebyl ve hře spor o moc, nýbrž spor o představu budoucnosti.

Teprve Klausův projekt vlastnických, strukturálních a funkčních hospodářských a ekonomických změn začal přirozeně utvářet politické spektrum. V tom vědomí politické reprezentace předstihlo o několik let voliče, kteří ekonomickou transformaci vnímali především jako konečné odmítnutí návratu k předlistopadovým poměrům (zcela přesně: k socializujícím koncepcím v jakékoli podobě), v druhém plánu pak jako otevřenou cestu k seberealizaci a zdvihu životní úrovně.

Teprve zásadní transformační změny, koncipované a provedené první Klausovou vládou, znamenaly dovršení představy „konce dějin v Čechách“ v duchu obrazu Francise Fukuyamy.

Jen málokdo si byl v té době ochoten přiznat, že nemá dostatečnou invenci a tvořivou vůli, která by ho vynesla k úspěchu. Že bude po několika těžkých létech vítat záchranou síť sociálních příspěvků a dávek. Hořké sebepoznání přivedlo pak mnohé k hluboké existenciální frustraci, která se stala (jak je v dějinách XX. století zcela obvyklé) úrodným terénem nejrůznějších falešných projekcí viny a odpovědnosti.

Václav Klaus je si těchto procesů „přenosu“ dobře vědom: „Češi – stejně jako občané dalších postkomunistických zemí – se naivně domnívali, že tržní ekonomika (v porovnání s centrálním plánováním a státním vlastnictvím) téměř automaticky zaručuje úspěch. Nebyli psychicky připraveni na selhání… Měli pocit, že jsme je podvedli nebo zradili – my, kteří jsme jim prodali myšlenku kapitalismu, svobodných trhů, liberalizace, deregulace a privatizace bez dostatečného varování.“

Vinou pokleslé žurnalistiky a politologie byl konflikt představ postupně transponován do roviny osobních animozit a bulvárních skandálů. „Pravicovost“ politických subjektů přestala být hodnotově identifikována podle myšlenkových koncepcí a reálného chování – stala se nálepkou, která byla přiznána tomu, kdo si o ní řekl.

„Konečně třeba dojde i k odblokování procesu sjednocování pravice“ – napsal pan Pehe, euforizovaný prohlášením, že se V.Klaus již nebude ucházet o funkci předsedy ODS. Pehe ovšem zapomněl sdělit čtenářům, kterou relevantní politickou sílu na české politické scéně považuje za „pravicový“ subjekt. Jistě nemyslel US-DEU, která se sice jako pravice již od svého založení deklaruje, dnes je však součástí socialistické vládní koalice, chystající se v průběhu následujících 4 let spolykat souhrnný schodek státního rozpočtu ve výši 640 mld. Kč! A mlčky působí ve vládě, která má neuvěřitelných 70 náměstků ministrů a proti autenticky pravicovému a liberálnímu konceptu „minimálního státu“ staví koncept byrokratického molocha, který potřebuje větší a větší výdaje k zajištění vlastních vitálních funkcí!

Neobyčejně výstižně popsal tuto schizoidnost Jan Macháček v MfD v článku „US a bída českého liberalismu“: „…nejdříve věřím v principy a ideje, nejdříve mám jakési ideály a z toho vzniká, generuje se politická vůle. Nekalkuluji přece nejdříve, zda takový ideál stačí k rychlému oslovení vysokého procenta voličů, neumím hned vědět, jak rychle se s ním prosadím… Těžko začít pouze s tím, že chci být moderní, úspěšný, slušně se chovající a hlavně populární. A pak teprve hledat jakýsi mix idejí a principů, které prodám voličům…“.

I ten, kdo jen povrchně sledoval povolební „protiklausovský“ mediální hon (poučná je četba novinových titulků a jejich řazení), musel zaznamenat výbuch vstřícného jásotu, když Evžen Tošenovský oznámil, že se rozhodl svést s Václavem Klausem na prosincovém kongresu ODS volební boj o předsednickou funkci. Proč byl většinou novinářské obce tak uvítán? Nabídl snad nějaký nový inspirativní programový koncept? V rozhovoru pro deník Právo si nebyl schopen vybavit ani jedno jméno ze širokého repertoáru tvůrců pravicové a liberální ideologie. O pojmenování vlastního programového konceptu se ani nepokusil.

Zdá se, že v nabídce médiím vystačí s tím, že (řečeno parafrází citovaného Macháčkova textu) chce být „moderní, úspěšný, slušně se chovající a populární“ – dodal bych z teoretické výbavy novinových agitátorů snad ještě „konsensuální“ a „komunikativní“. Z jaké vize budoucnosti se však bude odvíjet smysl této komunikace a konsensu?

O nepochopení smyslu politiky a významu ukotvení politických stran v ideologickém rámci svědčí však nejen představa E.Tošenovského, že k roli sjednocující vůdčí osobnosti stačí odvaha stát se Klausovým protikandidátem, ale i řada nesmírně plytkých a chaotických výroků členů vedení ODS, včetně místopřed-sedů.

Účelová povrchnost žurnalistiky a absence hodnotového politologického diskursu se negativně promítá do zploštění politického myšlení, které je redukováno na mechanizmy dosažení jednoduchého a okamžitého efektu. Změnu charakteru politiky popsal velmi přesvědčivě předseda poslaneckého klubu ODS, Vlastimil Tlustý, když řekl, že se Václav Klaus neumí pohybovat v době, která nastala ve druhé polovině 90tých let, kdy už „nejde o soutěž řešení, ale o soutěž řečí, kritik, slibů, neracionálních postupů, kdy se více dá na pocity…“.

Politika je však v první řadě konflikt jasně strukturovaných představ budoucnosti. Teprve až v druhé řadě je uměním pragmatické komunikace (kdo? s kým? za co?). Líbivý sen o politice všeobecného konsensu byl (s výjimkou válečného ohrožení země) vždy jen živnou půdou voličských preferencí extre-mismu.

Komentátor Práva, Martin Hekrla k prohlášení Václava Klause, že se již nebude ucházet o funkci předsedy ODS, napsal: „Co bude s ODS, se stranou jednoho muže přeplněnou neosobnostmi bez charismatu? Možná má štěstí. Pravou stranu spektra jí nikdo neobsadil, zeje tam nevolitelné prázdno. Pokud to ovšem není nadčasová prázdnota.“

Že by další „konec dějin“, tentokrát s opačnými znaménky vůči představám Francise Fukuyamy? Martin Hekrla určitě není jediný, kdo má pocit, že odchodem Václava Klause jakási zásadní změna nastává. Určitě má pravdu. Ale na ten skutečně jediný a pravý „konec dějin“ si budeme muset asi ještě počkat.

14. října 2002.

Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky