Radar ano či ne?

Jiří Kadrnka

26.09.2007, zpravy.ods.cz

Tato víceméně emotivní otázka vyvolala u mnoha občanů, v mnoha restauracích a v mnoha médiích vášnivé polemiky, přičemž drtivá většina reakcí je proti umístění radaru. Pojďme toto témat zasadit do souvislostí a historických faktů.

Proč se Česká republika tak urputně snažila dostat do NATO, proč se více či méně snaží udržovat s USA přátelské vztahy a spoléhá se v otázce bezpečnosti na USA? Vedou nás k tomu historické zkušenosti. Jestli náš národ někomu vděčí za existenci svobodného státu, jsou jimi právě Američané. Ve 20. století nás třikrát zachránili z područí mocných diktatur a před hrozbou ztráty úplné politické, kulturní a národní svébytnosti. Bez účasti USA v 1. světové válce by nevznikly předpoklady obnovení české státní suverenity, bez vítězství USA ve II. světové válce by se porážka německého nacismu nestala samozřejmým předpokladem obnovení předválečné Československé republiky, bez stálé vojenské přítomnosti Američanů v Evropě by nebyl půl století trvající mír na starém kontinentě žádnou samozřejmostí. A především pokud by nebyly ve studené válce poraženy sovětské imperiální ambice, netěšily by se dnes malé středoevropské národy ze znovunabyté svobody.

Zásadním argumentem, kterým oponují odpůrci umístění radaru, sdružení v iniciativě "Ne základnám", je zpochybňování důvodu jeho umístění, říkají: "Není to potřeba, nikdo nás nenapadne." A já se ptám, co když se tito aktivisté mýlí? Zaručí se mi tito pánové za život mých dětí? Já budu radši, když se budou mýlit zastánci umístění radaru, než jejich odpůrci.

Ptám se jich, odpůrců: "Jak mě ubráníte před nepřáteli? Jaký jiný projekt máte? Nebo si jen myslíte, že už dnešní svět je jiný, než býval dřív a nyní, poprvé v dějinách lidstva, nikomu na celém světě žádné ozbrojené nebezpečí nehrozí? Jste snad tak bláhoví, že chcete i po 11. září 2001 tvrdit, že země koketující s terorismem, pokud získají znovu příležitost šířit hrůzu a smrt mezi nevinnými lidmi, tak ji nevyužijí?" S dovolením si i odpovím: "Nemáte žádný projekt a vezete se jen na vlně veřejného mínění."

Kdo z této nejasné situace těží? Je to především Rusko, které se rozhodlo stát se opět světovou velmocí. Rusko, které vypustilo do vzduchu strategické bombardéry, Rusko, které si chtělo zabrat před pár měsíci území severního pólu, Rusko, které vypovědělo smlouvu o kontrole stavu konvenčních zbraní v Evropě, Rusko, které zastrašuje své sousedy i tak, že vystřelilo raketu na území Gruzie, Rusko, které se nám vměšuje do toho, zda si na našem území smíme umístit radary. Všechny tyto kroky mají charakter imperiální politiky, kterou Rusko prakticky po celou dobu své existence uplatňovalo. Je zřejmé, že Rusko přes veškerou svou snahu a prostředky si je vědomo, že nemá na to být znovu alternativou USA a stát se světovou supervelmocí, ale vyvíjí veškerou snahu k tomu, aby si toho nebyly vědomi ostatní státy a národy a nebránily se obnovení jeho vlivu na široké okolí.

Pro svůj záměr vzkřísit své světové imperiální ambice si Rusko našlo v Evropě tradičního spojence, Německo, které se za doby kancléřování pana Schrödera zcela přimklo k Rusku. Ani kancléřce Merkelové se nedaří tento kurz vychýlit. Německo, které má na svém území dokonce vojenské americké základny, začalo mentorovat zahraniční politiku USA a pochlebovat Rusku. Ilustrativním příkladem je postoj Německa, naprosto shodný s postojem Ruska při americkém zásahu v Iráku. Přes masivní veřejný nesouhlas s tímto zásahem USA a nesouhlas s pobytem Američanů na tomto území je zcela evidentní, že tento zásah byl pro západní svět velmi efektivní. Efektivitu poměřuji pravděpodobnými ztrátami na lidských životech při teroristických útocích v Evropě a USA. Po Madridu se již teroristům nic obdobně hrůzného nepovedlo. Američanům se naopak podařilo vyvést válku mimo území USA a Evropu do místa, které bylo potenciálním rizikem zažehnutí konfliktu, tj. do Iráku.

Neschopnost zdravého úsudku lidí u nás je bezmezná. Místo, abychom děkovali Američanům za ochranu svého majetku a našich životů, za to, že se nemusíme v takové míře obávat teroristických útoků, tak jím spíláme a vlastně ani nevíme proč.

Je zcela zřejmé, že nastala naprosto jiná situace v prostoru, ve kterém žijeme. Z prostoru, který do jisté míry nikoho nezajímal, se stalo výsostně strategické území, kde se začínají rozehrávat procesy, do kterých, v případě naší špatné strategie a zahraničněpolitického směřování, nebudeme moci mluvit. Je zcela nezbytné, aby toto pochopila širší politická reprezentace. Jen tak si můžeme zachovat své pozice, svou svébytnost. Je v našem bytostném zájmu udržet vazbu na USA a jak bylo řečeno výše, měla by nám k tomu velet i naše historická zkušenost.

Naprosto nezodpovědné mi připadá chování některých politických stran, zejména ČSSD. Populismus nahradil racionální úvahy. Socialisté se vezou na většinové vlně veřejného mínění, které nepodporuje umístění radaru. Tento populismus skrývá obrovské nebezpečí, hlavně co se týká horizontu roku 2010, kdy budou probíhat další volby do Poslanecké sněmovny. Vítězství levice může znamenat totální odchýlení zahraniční politiky naší země od orientace na svobodnou a demokratickou část světa, která pak může směřovat k přimknutí se k Rusku. Z toho, co jsem výše uvedl, se nedá vyvodit jiný záměr než ten, že ČSSD začala dělat výlučně proruskou politiku, či jedná z nevědomosti a neschopnosti si situaci analyzovat. Ať už je to tak či onak, ČSSD je v tomto okamžiku, díky svým postojům, obrovským bezpečnostním rizikem pro naši zemi a nás občany.

Situace je natolik vážná, že s trochou nadsázky se dá říci, že radar musíme mít na našem území za jakoukoliv cenu.

Zdánlivě bezproblémovou se jeví strategie rozhodnout o umístění radaru v referendu. Ve skutečnosti je to velmi nebezpečné. Nebezpečné v tom, že se politické strany schovávají za toto referendum a maskují tak svou neschopnost sdělit veřejnosti svůj názor, hrají politické hry s veřejným míněním. To je velmi nezodpovědné a de facto krátkodobé politické body mění strany za ohrožení bezpečnosti naší země. Ano, mluvím o ČSSD a KSČM. Další nebezpečí referenda je v tom, že se jeví jako ideální řešení situace, ale já skutečně nechci svěřit rozhodování v takovéto závažné věci, jakou je moje vlastní bezpečnost, soudruhu Grebeníčkovi, soudruhu Filipovi, sexy mozku Paroubkovu či snad ho svěřit mému kamarádovi z hospody Pepovi (promiň Pepo). Jednotliví občané nejsou schopni zajistit bezpečnost svých spoluobčanů. Tato odpovědnost leží na vládě. Proto si nepřeji, aby o mé bezpečnosti rozhodoval někdo jiný než vláda, která jako jediná může disponovat odpovídajícími prostředky a nástroji, aby mi mou bezpečnost mohla garantovat. V otázce bezpečnosti by neměl rozhodovat plebiscit.

Umístěním radaru bychom posílili naši pozici jako spojence USA, posílili bychom svůj vliv v Evropě.

Je zřejmé, že Američané v otázce bezpečnosti vždy věděli, co dělají a kdo je hrozbou pro svobodu jich samých a jejich spojenců. Američané historicky a opakovaně prokázali, že našemu národu pomáhají. Jsme přátelé a ti si mají pomáhat. Proto na úvodní otázku odpovídám Ano!