Sdílená suverenita Evropské unie je podvod, pane Jelínku



Věhlasný politolog a socialistický myslitel Lukáš Jelínek ve své promluvě v Českém rozhlase peskoval poslankyni Alenu Páralovou a velmi zasvěceně hlásal, že přijetím Lisabonské smlouvy Česká republika nepřijde o svou suverenitu, protože v Evropské unii prý existuje suverenita sdílená (<http://www.rozhlas.cz/evropskaunie/komentare/_zprava/544236> ). Nic nemůže být vzdálenější pravdě.



Podívejme se nejprve na to, co to suverenita je. Vnitřní suverenita je právo vykonávat exekutivu a vydávat zákony ve vlastní zemi a vnější suverenita znamená chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů. Státní suverenita je nezbytnou podmínkou pro demokracii, protože bez ní nemůže existovat demokratická suverénní vůle lidu, která se projevuje ve volbách nebo v referendech. Demokracie může fungovat pouze uvnitř politického národa. Politický národ je občas také zvaný démos, od toho také slovo demokracie, jako vláda (či v tomto případě synonymně zaměnitelná za slovo suverenita) lidu, či politického národa.



Politolog a rektor brněnské Masarykovy univerzity profesor Petr Fiala k tomu říká: „Je pravda, že neznáme demokracii, která by fungovala nad politickou rovinou národního státu a řada teoretiků demokracie (Dahl, Kymlicka) je přesvědčena, že to z mnoha důvodů není ani možné - a že to tedy není možné ani v politickém systému Evropské unie. Překážky pro uplatňování fungující demokracie nad rovinou národního státu jsou tradičně spatřovány v neexistenci společného jazykově-kulturního společenství, které se zdá být nezbytnou podmínkou demokracie proto, že je jedním z konstitutivních prvků společné politické identity. Je důležité si uvědomit, proč je ona entita, kterou označujeme za národní stát, pro moderní demokracii tak klíčová. Není to proto, že je národní (nacionální, národní ve smyslu etnického, romantického nebo nějak podobně vymezeného pojetí národa), ale především proto, že poskytuje srozumitelný rámec, relativně přehledný prostor, že je tedy poskytovatelem i nositelem určitého typu politické identity. Pro demokracii není nutné, aby v rámci státu existoval jeden etnos (aby zde byla etnicko-kulturní homogenita), ale určitě je nezbytné, aby zde byl démos, politický národ, který je srozumitelně identifikovatelný v rámci určitého zřetelně definovaného politického prostoru a je sám poskytovatelem politické identity.“



Lid je suverénem, je zdrojem veškeré moci. Zástupci českého lidu jsou čeští poslanci a senátoři, kteří jeho pověřením přijímají zákony. Pokud se však vzdáváme své suverenity a zákony přijímá Evropská unie, je tato suverenita lidu obejita. Je tím vlastně potlačen systém české parlamentní demokracie, protože o zákonech již nerozhoduje český suverénní lid prostřednictvím svých zákonodárců (suverénního Parlamentu ČR), ale rozhodují o nich orgány Evropské unie. V současnosti o zhruba 85 procentech v Česku platných zákonů rozhoduje Brusel, a ne český parlament, který musí pod hrozbou sankcí implementovat směrnice z Bruselu.



Koncept sdílené suverenity je podvod vymyšlený za účelem uchlácholení občanů národních států, kteří se bojí o ztrátu demokracie. Znamená to, že v některých oblastech (dnes již téměř ve všech) se vzdáme 100 procent naší suverenity ve prospěch suverenity EU. Rozhodování EU pak můžeme ovlivnit našimi méně než třemi procenty hlasovací síly. Problém je v tom, že rozhodování Bruselu je bytostně nedemokratické, protože žádný evropský lid, evropský národ či démos, který by byl zdrojem suverenity, neexistuje.



Otázka je naprosto jednoduchá: Chceme, aby se o našich zákonech rozhodovalo ve vzdáleném Bruselu (jehož rozhodování můžeme ovlivnit méně než třemi procenty a velké státy nás mohou přehlasovat), nebo chceme, aby o českých zákonech rozhodoval český lid prostřednictvím svých demokraticky zvolených zástupců? Chceme si vládnout sami? Chceme ztratit 100 procent možnosti rozhodovat o našich zákonech a za to získat možnost ovlivnit rozhodování Bruselu našimi ušmudlanými třemi procenty?



A proč bychom vůbec měli mít zájem ovlivňovat to, jaké zákony budou platit třeba v Polsku? Demokratické by bylo, kdyby si Poláci rozhodovali o polských zákonech a Češi zase o českých. Každý demokrat by měl prosazovat princip žít a nechat žít. My si ponecháme svoje zákony a vy si ponechejte vaše a dobrovolně spolupracujme na těch věcech, na kterých se naše reprezentace dohodnou a které schválí naše parlamenty (a kde nehrozí, že bude nějaký národ přehlasován). Jde o to, ale by parlament hlasoval o každé záležitosti a zákonu a ne, aby předal pravomoc rozhodovat o legislativě do rukou byrokratů v Bruselu.



Dám příklad ohledně nájemníků v domě: Čech bydlí v evropském domě. Má svůj byt, je v jeho soukromém vlastnictví a je jeho suverénním pánem. Může si rozhodovat, zda si koupí takovou a takovou a takovou televizi, takovou a takovou postel do ložnice. Může si určit, v kolik hodin bude chodit spát a co si bude vařit a co bude jíst. Rozhoduje suverénně o svém osudu.



Najednou však jednoho ze sousedů napadne, že bychom mohli vytvořit jedno Společenství evropského domu a o všem rozhodovat společně. Soused Němec má větší byt, bude mít tedy v Domovní radě mnohokrát větší hlasovací právo než Čech (Čech bude mít tři procenta). Odstraníme dveře mezi byty a každý vlastník bytu bude moci chodit do jiného bytu.



Domovní rada se shodne, že je třeba harmonizovat nábytek v bytech, proto, aby když přijde do cizího bytu přespat někdo jiný nebo přijde na návštěvu, tak se mu tam musí líbit a český vkus by ho urážel. Němec s Francouzem, Belgičanem prosadí, že všechen nábytek bude černý, Irovi, Čechovi, Polákovi se to sice nelíbí, ale jsou přehlasováni. Ekologického Rakušana napadne, že je ekologické koupat se jenom jednou týdně, aby se šetřila voda a teplo. Jeho návrh prošel také proto, že se před tím domluvil s Němcem na tom, že mu pomůže prosadit černý nábytek. A tak v Evropském domě se mohou lidé koupat jenom jednou týdně.



Štíhlý Holanďan se již nemůže dívat na obtloustlého Čecha a Němce a navrhne, že by se všem nájemníkům měli zdarma distribuovat jablka a měla by se zlepšit strava, na což budou muset všichni povinně přispívat ze svých rodinných rozpočtů. Zakážou se bůčky a bifteky a na to bude dohlížet domovní komisař pro zdravou výživu. A jelikož se zrušili dveře mezi sousedy a někteří sousedi rádi pojídají česnek a cibuli, rozhodne se domovní rada, že česnek zakáže, protože nevoní a navíc může ve střevech nájemníků způsobovat větry, které jsou příčinou globálního oteplování v domě.



Nevím, já, kdybych si mohl zvolit, raději bych zůstal žít ve svém soukromí ve svém bytečku, než v takovém společenství, ve kterém by mi každý dle principu sdílené suverenity do všeho mluvil. Zachoval bych si svou vlastní suverenitu a svobodu rozhodování.



Poslední poznámka. Jelínek cituje Hannah Arendtovou, která v eseji Co je svoboda píše: „Proslulá suverenita politických útvarů byla vždy iluzí, a mimo to ji lze udržovat jedině násilím, tj. prostředky zásadně nepolitickými. V lidských podmínkách určených tím, že na zemi žijí lidé, a ne jeden člověk, má suverenita a svoboda tak málo společného, že ani nemohou současně vedle sebe existovat. Chtějí-li lidé být svobodní, pak je to právě suverenita, které se musí zříci.“



Nic není více mimo realitu, protože naše práva a svobody nám podle principů společenské smlouvy zaručuje náš suverénní národní stát. Bez suverénního státu a bez suverénní státní autority práva nikdo nikomu nezaručuje, protože tu nejsou zákony a kolem je anarchie. Bez státní autority a suverenity existuje hobessovská válka všech proti všem a liberální práva a svobody nejsou zaručeny. Naše svobody a práva nám garantuje náš suverénní národní stát, který musí být vystaven na společných národních hodnotách, jazyce, historii, zvycích, kultuře a tradicích, abychom ho brali jako něco, co je nám společné a abychom k němu byli loajální.



Abychom zachovali své svobody, musíme být loajální ke své národní pospolitosti - SUVERÉNNÍMU národnímu státu, který nám naše svobody prostřednictvím vnitřní a vnější bezpečnosti zajišťuje. Náš stát musí vykonávat vnitřní suverenitu vydáváním zákonů, které schválí suverénní národní parlament (výraz suverenity českého národa a lidu, tedy výraz demokratické zastupitelské formy správy věcí veřejných), a vnější suverenitu, jejímž úkolem je hájit národní zájmy a zachování vnitřní suverenity našeho státu, která je podmínkou zachování občanských svobod.



A nakonec pro pana Jelínka dodám jiné citáty Hannah Arendtové: „Nacisté vždy upřímně pohrdali úzkoprsým nacionalismem, ..., a opakovaně tvrdili, že jejich ´hnutí´, svou působností internacionální podobně jako hnutí bolševiků, je pro ně důležitější než jakýkoliv stát.“ (ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu I-III, Oikoymenh, Praha 1996 s. 52 ).

„Volksgemeinenschaft byla jen propagandistická příprava na ´árijskou´rasovou společnost, společnost, která nakonec odsoudí k zániku všechny národy, včetně Němců.“ (Tamtéž, s. 497).

Hitlerův výnos z 9. 8. 1941 dokonce zakázal užívat pojem „německá rasa“, protože by to vedlo „k obětování rasové ideje jako takové ve prospěch pouhého národnostního principu...“ (Tamtéž, s. 560).



PhDr. Lukáš Petřík