Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Mladý Lenin

Pavel Zvěřina


Následující překlad [v originálu jde o stránky 342-358] je z knihy “The Russian Revolution 1899-1919”, napsal Richard Pipes, 940 stran, 1990 vydalo nakladatelství Collins Harvill (ISBN 0 679-40074-5). Pokud vím, tato kniha česky doposud nevyšla, i když v ČR byly zveřejněny, dnes beznadějně rozebrané, Pipesovy “Dějiny ruské revoluce” (398 stran, původní titul “A Concise History of the Russian Revolution”). Z technických důvodů - čtete tento text jako článek, ne jako knihu - budou zde použity obyčejné závorky k poznámkám uvedeným v knize a hranaté závorky k doplňujícím poznámkám překladatele (Pavel Zvěřina), od něhož pocházejí i titulky jednotlivých částí.

[Než se pustíme do čtení, je dobře připomenout, že zde často zmiňovaná Narodnaja volja neboli Vůle lidu, byla tajná organizace složená původně ze 30 členů, tzv. Narodniků. Tato první politická teroristická organizace na světě vznikla roku 1879 v Rusku za účelem boje proti carskému režimu prostřednictvím teroru. Záměrem činnosti bylo páchat atentáty na státní úředníky s dvojím cílem demoralizace vládních sil a rozbití úcty k carovi, jemuž při založení organizace vyslovili trest smrti. Organizace byla zlikvidována po atentátu na cara Alexandra II. roku 1880.]

Lenin se narodil jako Vladimír Iljič Uljanov v dubnu 1870 v Simbirsku, do nevyjímečné, dobře prosperující byrokratické rodiny. Na sklonku života jeho otec [Ilja Nikolajevič Uljanov 1831-1886], školní inspektor [a ředitel státních škol simbirské oblasti], dosáhl postavení státního rady, což mu dávalo nejen společenský status rovný generálům, ale i dědičný šlechtický titul. Leninův otec zastával konzervativně-liberální názory, sympatizoval s reformami cara Alexandra II. a věřil, že vzdělání je klíčem k rozvoji Ruska. Pracoval extrémně těžce [vždycky, i universitu ukončil s vyznamenáním] a během jeho šestnáctileté inspektorské kariéry založil několik set škol. Leninova matka [Maria Alexandrovna 1835-1916] rozená Blanková, byla dcerou doktora německého původu; její portréty vypadají jako by vystoupila z plátna Whistlerovi. Uljanovovi byla štastná, vzájemně si blízká rodina [děti Anna, Alexandr, Vladimír, Olga, Dmitrij a Maria], ve které se pečlivě dodržovaly všechny rituály a svátky ortodoxní víry.

Tragédie zasáhla Uljanovovy v roce 1887, když byl Leninův starší bratr zatčen v Sankt Petěrburgu s bombou, s níž chtěl, společně se svými kumpány, spáchat atentát na cara. Alexandr Uljanov, náruživý vědec, se o politiku nijak zvlášť nezajímal, teprve ve třetím ročníku univerzitních studií se seznámil s díly Plechanova a Marxe a přijal smíšené politické přesvědčení volající po napojení určitých aspektů sociální demokracie na program Narodnoj volji - přiznáním dominantní úlohy v revoluci dělnictvu přijal politický teror jako nástroj a okamžitý přechod k socialismu jako cíl. Tato zvláštní směs marxismu a programu Narodnoj volji předvídala program, který Lenin vypracoval samostatně o několik let později. Po zatčení 1.3.1887, v den šestého výročí atentátu na Alexandra II., byl Alexandr Uljanov, jakož i jeho kolegové, ve veřejném soudu odsouzeni a popraveni, Alexandr se v průběhu celého řízení choval se vzornou důstojností [u soudu se ani nehájil ani nežádal o milost, byl popraven ve věku 21 let 20.5.1887].

Alexandrova poprava, k níž došlo krátce po úmrtí otce Uljanovova, zasáhla bolestně rodinu, která o jeho činnosti neměla ponětí [Alexandr se matce s pláčem přiznal, když za ním okamžitě po zprávě o zatčení přijela do St.Petěrburgu]. Nemáme ale žádný důkaz, že by to nějak změnilo Vladimírovo chování. O mnoho let později tvrdila Leninova mladší sestra, že když se Lenin dozvěděl o Alexandrově popravě, vykřikl: “Ne, my nepůjdeme touto cestou, my nesmíme jít touto cestou.” Kromě toho, že Marii bylo v době údajného vyřčení této poznámky pouhých devět let, nemůže to být pravda prostě proto, že v době popravy svého bratra nebyl Lenin do politiky vůbec zasvěcen. Účelem tohoto výmyslu je vsugerovat veřejnosti, že už jako sedmnáctiletý gymnazista Lenin inklinoval k marxismu, což je ovšem v rozporu s důkazy, které máme k dispozici. Navíc, z rodinných vzpomínek lze určit, že tito dva bratři si nebyli nijak zvlášt blízcí, a že Alexandr měl silné výhrady vůči Vladimírově drzosti a jeho navyklým jízlivým úsměškům.

Co o Leninově mládí přímo uhodí do očí je to, že se, na rozdíl od většiny svých vrstevníků, nezajímal o veřejné dění. Portrét, který si o něm můžeme vytvořit ze psaní jedné jeho sestry, zveřejném před tím, než ocelové sevření cenzury Lenina zcela odlidštilo, je ten, že to byl mimořádně horlivý hoch, úpravný a puntičkářský, typ v moderní psychologii klasifikovaný jako nutkavý. Byl vzorným studentem s výbornými známkami takřka ve všech předmětech, za což dostával každoročně vyznamenání. Maturoval jako špička ročníku. Ve skromné evidenci není žádná zmínka o neposlušnosti, ani doma ani proti režimu. Fjodor Kerenský, otec Leninova budoucího rivala Alexandra [předseda prozatímní vlády, svržen v Leninově listopadovém puči], který shodou okolností byl v Simbirsku ředitelem školy, kde Lenin studoval, ho doporučil univerzitě v Kazani jako “rezervovaného” a “nespolečenského” mladíka, který ani ve škole ani mimo ni nedal ani dohlížitelům ani učitelům ani jediným sloven ani jediným činem, nejmenšího důvodu k tomu, aby si o něm vytvořili negativní názor. V době kdy maturoval, neměl žádný vyhraněný politický názor. Nic z životopisu jeho mládí nenaznačuje budoucího revolucionáře, spíše to vypadalo, že Lenin půjde ve šlépějích svého otce a udělá význačnou byrokratickou kariéru. Právě kvůli těmto náznakům byl přijat ke studiu práva na univerzitě v Kazani, čemuž by jakýkoli policejní zápis zamezil.

Při vstupu na univerzitu byl Lenin rozpoznán svými kolegy jako bratr proslaveného teroristy a byl vtažen do podzemní skupinky Narodnoj volji. Tato organizační buňka, řízená Lazarem Bogorazem, vytvářela kontakty se studenty podobného zaměření v různých městech, včetně St.Petěrburgu, se záměrem vykonat to, za co byl Alexandr Uljanov a jeho kolegové popraveni. Jak daleko tyto plány dospěly a jak hluboce byl Lenin zaangažován není možné zjistit, neboť skupinka byla pozatýkána v prosinci 1887 v návaznosti na demonstraci proti univerzitním předpisům. Lenin, který byl spatřen jak utíká, divoce gestikuluje a cosi křičí, byl krátkodobě zadržen. Po návratu domů napsal univerzitě dopis požadující výstup ze studií, ale tento pokus předejít vyloučení mu nevyšel – byl zatčen a z univerzity vyloučen spolu s dalšími studenty. Takovýhle tvrdý postih, typická ukázka toho, jak se režim Alexandra III. snažil umlčet jakýkoli hlas nezávislosti a neposlušnosti, vytvářel revolučnímu hnutí nekonečné zásoby čerstvých sil.

Leninovi by snad bývalo bylo odpuštěno a časem by se mohl vrátit ke studiu, nebýt toho, že v průběhu vyšetřování vyšlo najevo jeho spojení s Bogorazovým okruhem, jakož i účast jeho bratra na teroristické činnosti. Jakmile ale tyto skutečnosti byly známy, byl zařazen do seznamu “nespolehlivých” s policejním dohledem. Žádosti o znovupřijetí na univerzitu, které psal on i jeho matka, byly zamítány s rutinní pravidelností. Lenin pro sebe neviděl žádnou budoucnost. Příští čtyři roky strávil nuceným nicneděláním, přiživujíce se z matčiny penze. Jeho nálada byla beznadějná, a jak uvádí jedna matčina žádost, na hranici sebevraždy. Svědectví z té doby vykreslují Lenina jako přidrzlého sarkastického mladého muže bez přátel. Ale v Uljanovovic rodině, která si ho idealizovala, byl považován za rozkvétajícího génia a jeho názory byly jako Písmo svaté.

V tomto období Lenin hodně četl, převážně “pokrokové” časopisy a knihy z 60tých a 70tých let [19.století], zvláště pak dílo Nikolaje Černyševského, které na něj mělo, podle jeho vlastního svědectví, rozhodující vliv. (Černyševský byl v 60tých letech jedním z vedoucích radikálních autorů, mezi jinými autorem románu “Co dělat?”, který nabádal mladé lidi k opuštění jejich rodin a vstupu do komun [rolnických obščin] odevzdaných novým pozitivistickým a všeobecně prospěšným cestám myšlení. Považoval svět za prohnilý a odsouzený k zániku. Hrdina románu Rachmetov je zobrazen jako “nový člověk” ocelové vůle, naprosto oddaný radikální změně. Lenin si vypůjčil titul Černyševského románu pro svůj první politický traktát.)

V této těžké době byli Uljanovovi ostrakizováni Simbirskou společností – lidé se varovali jakéhokoli spojení s příbuznými popraveného teroristy ze strachu, že by tím mohli upoutat pozornost policie. Toto byla hořká zkušenost, jež, jak se zdá, sehrála nemalou úlohu v Leninově radikalizaci, takže když se Lenin s matkou na podzim 1888 přestěhovali do Kazaně, byl už plně vyzrálým radikálem, naplněným neohraničenou nenávistí k těm, kdo v zárodku uťali jeho kariéru a odvrhli jeho rodinu – carské statní mašinérii a buržoazii. Na rozdíl od typických ruských revolucionářů, jako třeba jeho mrtvého bratra, jimž byl hybnou silou idealismus, Leninovou rozhodující motivací k politické činnosti byla a zůstala nenávist. Jeho socialismus, vyrůstající z takovýchto kořenů, byl od prvopočátku doktrínou ničení. Citově i intelektuálně byl tak zaujatý myšlenkou na rozbití současného světového řádu, že mu podoba světa budoucnosti zřídka přišla na mysl. Byla to právě tato chorobně nutkavá destruktivnost, která zároveň fascinovala a odpuzovala, inspirovala i děsila ruské intelektuály, kteří sami kolísali mezi hamletovskou nerozhodností a quijotovskou pošetilostí. Struve, který v osmdesátých letech často přišel s Leninem do styku, říká, že:

“Leninův základní Einstellung, máme-li použít patřičný německý psychologický termín [nejlépe snad “základní stavební prvek osobnosti”], byla nenávist. Lenin přijal marxismus především proto, protože v něm našel odraz svého vlastního Einstellung. Učení o třídní válce, neúnavné a důkladné, zacílené na konečné zničení a vyhlazení nepřítele, odpovídalo Leninovu vnímání okolní reality. Nenáviděl nejenom stávající autokracii (carské samoděržaví) a byrokracii, nejenom bezpráví a svévolnou činnost policie, ale zároveň i jejich protějšky – liberály a buržoazii. Tato nenávist měla v sobě něco odpudivého a hrozného, protože vyrůstala z jakýchsi konkrétních, skoro bych řekl zvířecích emocí a odporu, ale zároveň byla abstraktní a studená, jako ostatně celý Lenin.”

Leninův oficiální životopis, formalizovaný ve 20tých letech [20.století], je v základních rysech postaven na životopisu Krista – tak jako Kristus, tak i Lenin je líčen jako nepozměněný, nepozměnitelný, s osudem předurčeným ode dne narození; Leninovi oficiální životopisci odmítají připustit, že by změnil své názory. Je o něm řečeno, že byl ortodoxním marxistou od prvního zapojení se do politického dění. Toto tvzení je lehce vyvratitelné.

Hned zpočátku je třeba říct, že termín “marxista” měl v době Leninova mládí přinejmenším dva výrazně odlišné významy. Klasické marxistické učení platilo pro země s rozvinutým kapitalistickým hospodářstvím. Těm Marx poskytl vědeckou teorii vývoje, jehož nevyhnutelným vyvrcholením bylo zhroucení a revoluce. Toto učení bylo neobyčejně lákavé pro ruské radikální intelektuály jak pro své tvrzení o vědecké objektivitě, tak i pro neodvratnost své předpovědi. Marx byl v Rusku populární už před vznikem ruského sociálně demokratického hnutí; v roce 1880 se chlubil tím, že Das Kapital měl více čtenářů a příznivců v Rusku než ve kterékoli jiné zemi. Ale protože Rusko v té době mělo zteží nějaký kapitalismus - i při velmi volné definici tohoto pojmu - první Marxovi příznivci upravili jeho teorie tak, aby vyhovovaly místním podmínkám. V 70tých letech devatenáctého století tedy vznikla teorie “vlastní cesty”, podle níž Rusko vytvoří svou vlastní verzi socialismu, založenou na venkovských komunách a tak přeskočí kapitalismus. Leninův bratr přijal tuto teorii v programu jeho organizace Narodnaja volja, jak to ostatně v ruských radikálních kruzích v 80tých letech bylo běžné.

Znalost intelektuálního prostředí, v němž Lenin vyrůstal, osvětluje vývoj jeho ideologie. V letech 1887-91 Lenin nebyl a ani nemohl být marxistou v čistě socialně-demokratickém smyslu, neboť tato varianta marxismu nebyla v Rusku známá. Vše nasvědčuje tomu, že od roku 1887 až do 1891 byl typickým přívržencem Narodnoj volji. Udržoval styky se členy této organizace nejdříve v Kazani a potom v Samaře. Aktivně vyhledával její veterány, z nichž mnozí se po propuštění z vězení a z vyhnanství usadili ve Volžské oblasti, aby se dozvěděl o historii a zvláště o organizační stránce tohoto hnutí. Tyto vědomosti si hluboce osvojil. Však také po tom, co se stal vedoucí osobností v ruské Sociální demokracii, Lenin byl mezi svými kolegy vyjímečný svou vírou ve vysoce disciplinovanou, konspirativní a profesionální revoluční stranu a svou odmítavostí k programům volajícím po dlouhé předehře ke kapitalismu. Tak jako Narodnaja volja, i on pohrdal kapitalismem a buržoazií, v nichž viděl nikoli spojence socialismu, ale jeho zapřísáhlé nepřátele. Je namístě poznamenat, že v pozdních letech 1880tých se nepřipojil ke kruhům v jeho oblasti, které začaly brát marxismus po “německém”, tedy socialně-demokratickém duchu.

V červnu 1890 úřady nakonec povolily Leninovi složit zkoušky formou externího studia. Poslední zkoušku složil v listopadu 1891, ale namísto právnické praxe se věnoval studiu ekonomické literatury, zejména statistických rozborů oblasti zemědělství, vydávaných místními samosprávami [tzv. zemstva]. Podle tvrzení jeho sestry Anny se snažil o určení “vhodnosti sociální demokracie pro Rusko”. /



Pavel Zvěřina
 
  Přístupy: 8792 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA