Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Oličův molitan virtuality

Josef Mlejnek

Kdosi už před delším nedávnem napsal, že živočišný druh sám sebou druhdy zkatalogizovaný jako Homo sapiens sapiens, volně přeloženo člověk moudrý až nejmoudřejší, se v posledních desetiletích nepozorovaně, leč zjevně stačil - opět sám - vyvinout v odrůdu zvanou Homo videns. Což samozřejmě není označení pro vidoucího, bílkovského či březinovského vizionáře, ale pro průměrného koukala povýtce televizního. Diváka, "hlediče", pro něhož se možná jednou i oficiálně ujme označení vidiot. Ve své poslední knize Molitan se Jiří Olič sice vymezuje jako "nepoučitelný a nenapravitelný televizní divák", ale jsou to jen jeho kritická mimikry. Ve skutečnosti jde totiž o demlovsky až jarryovsky krutý pamflet básníka proti… Proti čemu vlastně? Především proti světu veškeré umělosti, včetně té mediální až na prvním místě, jejímž neomylným rubem je prázdnota. Co je ostatně za virtuální "realitou", kterou nám média předkládají jako svět politiky nebo výklad národních dějin? A čemu propůjčují svá ústa tzv. osobnosti, vzory pro život předhozené průměru línému myslet? A co je umění, kam se ztratilo? Skutečně žijeme ve světě bez míry, kde je nejen mohou dělat všichni, ale navíc jím může být cokoliv? Molitan jako podobenství měkkýšovitě snadného relativismu. "Uvažujeme o věcech, jejichž vývoj se zastavil na poloviční cestě mezi materiálem a uměleckým dílem," říká autor v souvislosti s produktem současného výtvarného "instalatérství". A graffiti pojmenovává rovnou coby "výzvu k netoleranci a zákeřnictví jako životnímu stylu". Oličova kritika však není prvoplánově jen antimediální, v jeho knize se volně na pokračování proplétají "chvála" grafomanství, potažmo kýče s jakousi až surrealistickou reportáží z podpisové hysterie z roku 1977 zvané Anticharta, a to všechno v kombinaci s hlubinným glosováním žhavé současnosti - od básnických sletů na Bítově po fotbalové utkání Lazio Řím vs. Sparta Praha.



Je specifičností české mediální virtuality, že se mohla celkem bezbolestně naroubovat na národní (falešné) vědomí, úporný to výpěstek především devatenáctého století. K tomuto poznání netřeba číst Oličovy vidoucí texty, stačilo by jen například vyposlechnout a "vyhlédnout" třeba letošního 6. července všechny mediální osloviny kolem Husova odkazu. Za rok to bude totéž v bleděmodrém. Básník však "nejede" ani v tomto - a neveze se s tím. Má vlastní zdravý rozum. Zakořeněný v přirozeném světě. To je důležité. Proto také není blázen, neboť podle Chestertonova známého výroku bláznem není někdo, kdo přišel o rozum, ale právě ten, kdo přišel o vše kromě rozumu. A smějeme-li se s ním i při jeho poslední knize, je to podobně jako u jeho díla Život je nuda smích osvobodivý, demaskující a demytologizující, protože se jím "prosmějeme" k vlastním, často hodně zasutým lidským podstatám. Můžeme potom jako imunizovaní "ztroskotanci" začít znovu - s vědomím, že se už nemůžeme nechávat opíjet žádnými virtuálními rohlíky, i kdyby proti nám stál plný Václavák stádně sbubnovaných vidiotů a výhrůžně nás vyzýval k následování.



Jiří Olič: Molitan. V roce 2000 vydalo nakladatelství Petrov v Brně. 232 stran, náklad 700 výtisků.

Týdeník Rozhlas 36/2001, str. 4



Poznámka:
pro nadcházející dlouhé zimní večery si dovolím čtenářům Virtually občas předložit i některé své starší kritiky a recenze, v nichž upozorňuji na autory a díla, jejichž význam přesahuje efemérní hluk jedné či dvou sezón.




Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 1290 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA