Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Končí mlácení prázdné slámy? (1968-2008)

Aleš Knapp

Jubileum roku osmašedesátého je v Evropě tématem četných diskusí. Zahraničí věnuje letos různorodou pozornost revoltě na Západě včetně takzvané „sexuální revoluce“ a vrací se i k dění v Československu. U nás naopak hrozí, že vybraní jedinci budou přetřásat jen tuzemské události roku 68 a následnou normalizaci.

Když nedávno vyšla v pařížském nakladatelství Tana Éditions kniha fotografií Josefa Koudelky nazvaná Invasion - Prague 68 (Invaze - Praha 68), francouzský deník Le Monde zhodnotil věc takto: zatímco ve Francii se v květnu 1968 hlásili revoltující studenti k leninismu a maoismu, v srpnu téhož roku utopily tanky Rudé armády v krvi Pražské jaro. Le Monde oceňuje svazek jako jednu z nejlepších knih, které jsou k letošnímu jubileu ve světě vydávány (jen ve Francii má jejich počet přesáhnout osmdesátku). Fotografické dokumenty nám totiž sdělují něco zcela jiného než veteráni roku 1968, z nichž někteří budou možná i schopni s plačtivou nostalgií vzpomínat, jak se jim nepodařilo uskutečnit „socialismus s lidskou tváří“. Fotografie se od zkreslujících svědectví a ideologicky pokřivených výkladů odlišují tím, že nelžou. Francouzský deník proto upozorňuje na Koudelkovy smínky Pražanů, kteří ve snaze zmást okupanty odstraňovali tabule s názvy ulic, kteří čmárali na sovětské tanky nacistické hákové kříže. Fotografie, píše Le Monde, však zachycují i „zrádný klid“, jenž záhy nastal: „Nápisy na zdech jsou smazány, dláždění v ulicích opraveno. Sovětská ´normalizace´ se dala na pochod.“

Barbarství s lidskou tváří
O životních příbězích mladých vůdců levicové revolty roku 1968 na Západě, jejíž účastníci převraceli auta, stavěli barikády, obsazovali budovy univerzit a mávali Leninovými a Maovými portréty, bylo ve světě napsáno dost. Stejně jako o tom, jak v následujících 70. letech podrobili oni mladí rebelové své původně marxistické smýšlení ostré sebekritice. Kdo sáhne po zahraničních, do češtiny nepřeložených pramenech, zjistí například, že francouzský filozof a spisovatel Bernard-Henry Lévy zúčtoval s komunistickou teorií i praxí v knize Barbarství s lidskou tváří (1977). Že poté hovoří ještě přesněji o „barbarství s mladistvou tváří“ a „intelektuální pedofilii“, která ve svém vzývání mládeže jako předvoje lidstva tvoří společný rys komunismu i nacismu. Když se pak předloni nedlouho po francouzském vydání objevila v kvalitním překladu do češtiny Lévyho cestopisná publikace Americká závrať (nakladatelství Host, 2006), redakce některých našich deníků ji zřejmě posoudily jako ideologicky závadnou z toho důvodu, že autor v ní příliš málo nadává na USA. List Právo z objednaného textu zákeřně vyškrtnul recenzentovo hodnocení, že držíme v ruce jeden z nejlepších edičních počinů roku, MfDnes odmítla české vydání Americké závrati recenzovat vůbec.
Ikona „osmašedesátníků“ ve Francii, Daniel Cohn-Bendit, který to z pouličních bitek na pařížských barikádách v květnu 1968 časem dotáhl až na poslance za stranu Zelených v Evropském parlamentu, má podle všeho zelenou i v českých médiích. Už dlouhá léta ale Cohn-Bendit považuje rok osmašedesátý za uzavřenou minulost, nerad o něm mluví, a podle toho vypadají i jeho nicneříkající výpovědi. Jednu z nich nedávno publikovala příloha Kavárna MfDnes jako doplnění čistě osobních vzpomínek a subjektivních pocitů sociologa M. Petruska - nejspíš s cílem vzbudit čtenářův mylný dojem, jak vydatně se list danému tématu věnuje.

„(Neo)normalizace“ je když...
Německý měsíčník Literaturen se v květnovém čísle zabývá letošním výročím z několika odlišných pohledů a editoři jsou potěšeni, že končí mlácení prázdné slámy v podobě osobních zpovědí na téma „Můj rok 68“ či „Tvůj rok 68“. A že pamětnickou dojmologii konečně vystřídají fundovanější historické rozbory na odborně poučené úrovni. Autorka jedné ze statí se například pozastavuje nad tím, proč se odjakživa hovoří pouze o mužích, shromážděných kolem vůdce studentské revolty ve Spolkové republice Německo Rudi Dutschkeho, ale nikdy nepadne ani slovo o jeho vztahu k ženám. V Čechách je zase třeba vyslovit obavu, že událostí roku osmašedesátého a následné normalizace se chopí v médiích vedle pamětníků i mladí aktivisté a budou mudrovat o době, ve které, jak se lidově říká, si ještě „hráli v uhláku na havíře“.
Inspirován pojmem „neonormalizace“, se kterým vyrukoval Václav Bělohradský a ohání se jím při fušování do filozofie i biolog Stanislav Komárek, rozhodl se autor podepsaný jménem Martin Škabraha srovnat období normalizace po srpnu 1968 s dneškem. Škabraha, prezentovaný jako filozof, se v textu s názvem „Naše dnešní (neo)normalizace“ (týdeník A2, 22/2008) obouvá do empirického studia historických faktů a tvrdí, že jakási neonormalizace, která prý v Česku nastala po roce 1989, „potlačuje subjektivní či osobní dimenzi poznání“. Škabrahovi jak vidět leží v žaludku hlavně zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů jakož i to, že premiér Topolánek příslušné badatele pochválil a slíbil jim finanční podporu. Kmenový přispěvatel listu Právo a týdeníku A2 si pro své vývody našel argumentaci vskutku pozoruhodnou. Konstatovat, že v nacistických koncentračních táborech zemřelo několik milionů židů, je totiž podle něho pouhým „šermováním tvrdými fakty“, a stejně tak i vytváření seznamů obětí komunistického režimu autor vnímá jako „typický projev byrokratizace moci“. Škabraha se dokonce zaštiťuje výrokem filozofa Jana Patočky, fungujícího v obecném povědomí stále ještě jako symbol protikomunistického odboje, a nejspíš si ani neuvědomil, do čeho se mu vlastně Patočku podařilo namočit. Škabraha, vydávaný za nadějného mladého učedníka profesora Bělohradského, by totiž v Německu nejspíš rovnou inkasoval dva roky natvrdo za popírání holocaustu. A rovněž v Čechách by neuškodilo, pokud by jeho text vzbudil vedle polemických ohlasů i pozornost státního zástupce.

Rusové ven!
Rozhodně je třeba brát s rezervou, odvolává-li se někdo u nás na prominentního filozofa současnosti, Slovince Slavoje Žižka, a prezentuje-li jej coby kdovíjak radikálního kritika kapitalismu. Právě Žižek totiž v jednom z esejů, které k letošnímu výročí pravidelně zveřejňuje francouzský deník Le Monde, jasně smetl ze stolu marxistickou výzvu, že filozofové dosud svět jen vykládali, teď je však třeba jej změnit. Žižek nechce, aby se někdejší osmašedesátnický řev revoltujících pařížských studentů „Do ulic!“ proměnil v realitu a v boj za změnu fungujícího společenského systému. Vlastně přiznává, že jeho angažovanost je čistě preventivní a má nás ochránit před násilnou privatizací našeho individuálního vědomí do rukou kolektivistů.
Na základě zkušenosti předpokládejme, že ty nejsledovanější sdělovací prostředky se u nás vynasnaží, aby v nich bylo zahraniční dění k jubileu roku osmašedesátého reflektováno jen omezeně. Ve Frankfurtu nad Mohanem, v jednom z ohnisek osmašedesátnické revolty ve Spolkové republice Německo, si lze na výstavě Historického muzea připomenout i české letáky ze srpna 1968 s nápisem „Svoboda pro Československo, Rusové ven!“. Muzeum nabízí až do listopadu bohatý program přednášek a debat, českým hovorům o roce osmašedesátém se tak nabízí obohacení o celoevropský rozměr. Doba konce šedesátých a počátku sedmdesátých let vnesla třeba impulsy do pronatalitní politiky. Ženy, bojující tehdy v západním Německu za legalizaci umělého přerušení těhotenství, obžalovávají na plakátech lékaře, justici, politické strany, tisk, reklamu i farmaceutický průmysl. Autoři Martin Dannecker a Reimut Reiche v historicky přelomové publikaci z roku 1974 nazvané Obyčejný homosexuál chtějí umožnit normální existenci osobám zaměřeným na totéž pohlaví a zabránit jejich diskriminaci. Jiné heslo tehdy znělo: „Jsme lesby, je nás hodně, nebudeme se už schovávat.“ A dokladem, že ona doba nepostrádala ani smysl pro humor, je například řada ironických portrétů z roku 1972 od německého umělce Jörga Immendorfa. Protagonisté komunistického hnutí Marx, Engels, Lenin, Stalin i Mao jsou na nich zobrazeni s výrazem senilních mírumilovných dědečků.
Úvahy k jubilejnímu roku 1968 z letošního Festivalu spisovatelů Praha působí v kusé podobě, v jaké o nich referoval český denní tisk, nepřesvědčivě a vyhýbavě. Ve srovnání se zahraničím schází různorodé množství reflexí. Do srpnového jubilea zbývá už jen několik málo týdnů na přípravu těm, kdo by snad přece jen chtěli v médiích sdělit něco inteligentního a přínosného.



Aleš Knapp
publicista, literární kritik
 
  Přístupy: 3268 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA