Železný, Plesl a snědené věnečky aneb Bída Lidových novin
Petr Štěpánek
Nad Otevřeným dopisem Declanu G. jsem si původně myslel, že čtu tradiční výron nějakého internetového exhibicionisty. Oč méně toho o věci obvykle vědí, o to více stylem „pejsek a kočička pečou dort“ šermují „argumenty“ opsanými z internetových vyhledavačů od obdobných „expertů – pozorovatelů z rychlíku“. Jenže záhy jsem zjistil, že autorem téhle slátaniny není nějaký netový nounejm, nýbrž zástupce šéfredaktora Lidových novin Jaroslav Plesl a že to v papírových LN také skutečně vyšlo (24. 1. 2009). Vzbuzuje to řadu otázek.
Pleslův článek doslova překypuje nenávistí k Vladimíru Železnému. Je správné, aby komentáře do seriozních novin psal člověk citově angažovaný na objektu, o kterém píše? Je správné, aby noviny sloužily jako platforma pro vyřizovaní letitých páně místošéfredaktorových mindráků? Železný kdysi Plesla nevpustil na tiskovku. Plesl si to s ním „vyřizuje“ už deset let. Za zmínku stojí i to, že následně Jaroslav Plesl došel „ocenění“, neb Vladimír Špidla s ním navázal nadstandardní pracovní vztah.
Pan zástupce šéfredaktora splácal dohromady Libertas, Novu i dvanáctiletého Voloďu Železného, který prý v roce 1957 na letním táboře v Pyšelích ostatním snědl věnečky. Je vůbec únosné, tahat do údajně seriozních novin podobnou argumentaci? Přistoupíme-li na tento způsob žurnalistiky, pak opravdu s klidným svědomím může někdo příště napsat, že pan Plesl je pochybná existence, neboť paní XY tvrdí, že si spolu v dětství hráli na doktora. A bude-li autor alespoň trochu nadán pleslovskou poťouchlostí, pak hru na doktora lehce pozmění na obnažování před spolužačkami, odkud je už jen malý kousek k osočení, že dotyčný je vlastně úchyl. Ano, přesně takhle někteří novináři pracují.
Nejsem expert na Vladimíra Železného, ani nechci být jeho advokátem, nicméně o části jeho života spojené s Novou toho vím docela dost. Určitě víc, než celá redakce LN dohromady. Odvažuji se to tvrdit na základě té snůšky hloupostí, kterou jen za několik posledních dní Šafaříková, Kolář a Plesl vyprodukovali. Skoro to svádí k závěru, že počet neumětelů na metr čtvereční – bohužel, o co méně poučených, o to více zákeřných – je v redakci LN vskutku nadstandardní i na české novinářské poměry.
Každý, kdo chce argumentovat Železného spory o Novu, by měl mít na paměti tři věci. Zaprvé: Žádní kladní hrdinové v tomto příběhu nevystupují. Nebyl to spor hodného amerického strýčka Ronalda se zlým českým padouchem Vovkou, nýbrž tvrdý střet dvou stejně bezskrupulózních podnikatelů o peníze a vliv, zneužitý navíc k boji o politickou moc. Zadruhé: Příběh nezačal 5. srpna 1999, kdy se Vladimír Železný odstřihl od Ronalda Laudera a Novu přestěhoval na Barrandov. Předcházel tomu Lauderův pokus prodat licenci CET 21, která mu ovšem vůbec nepatřila. A zatřetí: Ten příběh se neodehrál na přímce, na jejíchž koncích je na jedné straně Lauder a na druhé Železný s Českou republikou, nýbrž v trojúhelníku. A ten, kdo hájí pozici České republiky, nemusí nutně vždy a ve všem souhlasit se Železným.
Aby Plesl a spol. napříště nepsali podobné hlouposti, museli by si po letech konečně prostudovat nálezy amsterdamské, londýnské a stockholmské arbitráže, Hándlovo votum separatum, u Londýna a Stockholmu provést jejich komparaci, dále se podrobně seznámit se závěry sněmovní vyšetřovací komise, případně i se šetřením kriminální policie a na škodu by rozhodně nebylo ani přečíst si moje knížky Válka o Novu a Špinavá hra. Uznávám ovšem, že argumentovat věnečky snědenými dvanáctiletým Voloďou na letním táboře v Pyšelích v roce 1957 je nepoměrně jednodušší.
