„Je čas vrátit se domů, Ameriko,“ říká Pat Buchanan
Ladislav Bátora
„Je čas vrátit se domů, Ameriko,“ říká Pat Buchanan v závěru své knihy zaměřené proti „Bushovu zjevení o americké světovládě“
(Úvodní slovo a výběr a překlad úryvků z Buchananovy knihy Day of reckoning: Ladislav Bátora, anglista a politolog)
Patrick Joseph Buchanan (nar. 2. 11. 1938 ve Washingtonu) je v současnosti jistě nejproslulejším americkým „nefalšovaným“ konzervativcem. Ba co více: nekorunovaným králem neformálního politického směru příznačně nazývaného - především pro ostré vymezování se vůči dnes všude panujícímu neokonzervatismu - paleokonzervatismus. Bakalářský titul z anglistiky získal Buchanan na Georgetownské univerzitě a magisterský na Columbijské univerzitě z žurnalistiky. Byl hlavním poradcem tří amerických republikánských prezidentů - Nixona, Forda a Reagana - a v letech 1985 až 1987 působil v Bílém domě ve funkci ředitele tiskového oddělení. V prezidentských volbách v letech 1992 a 1996 se neúspěšně ucházel o nominaci za Republikánskou stranu a v roce 2000 na funkci prezidenta již kandidoval, ovšem za tehdy zrovna založenou a málo nadějnou Reformní stranu. Napsal tisíce článků do předních amerických konzervativních časopisů a v říjnu 2002 začal vydávat vlastní paleokonzervativní čtrnáctideník „The American Conservative“, ( www.amconmag.com). A na adrese http://buchanan.org provozuje vlastní webovou stránku, jejíž počítadlo zaregistrovalo k počátku června 2008 již hodně přes deset milionů návštěvníků.
Napsal celkem již devět knih, zatím poslední, ze které jsou následující úryvky, mu vyšla v prosinci minulého roku s biblickým názvem „Day of Reckoning“ (česky doslova „Den zúčtování“, respektive „Soudný den“) a podtitulem „How Hubris, Ideology, and Greed Are Tearing America Apart“ („Jak nadutost, ideologie a nenasytnost trhají Ameriku na kusy“). A své letošní sedmdesátiny Buchanan v předstihu „oslaví“ již v nejbližších dnech vydáním knihy v pořadí desáté - „Churchill, Hitler, and ‚The Unnecessary War‘: How Britain Lost Its Empire and the West Lost the World“.
Počínaje prvními dvěma knižními publikacemi - „The New Majority“ (1973) a „Conservative Votes, Liberal Victories“ (1975) - a pak již vždy, Buchanan s obdivuhodnou poctivostí i razancí kriticky analyzuje americkou politiku. V třetí knize - „Right from the Beginning“ (1988) - se stejným zaujetím a otevřeností probírá svůj vlastní dosavadní život a své politické postoje. Po desetileté publikační přestávce, už po skončení studené války, ale ještě před „11. zářím“, varuje Spojené státy dvěma knihami vydanými rychle po sobě před pokušením stát se poručníkem, či dokonce četníkem unipolárního světa - „The Great Betrayal“ (1998) a „A Republic, Not an Empire“ (1999). V češtině bohužel zatím vyšla jen kniha po nich bezprostředně následující - „The Death of the West: How Dying Populations and Immigrant Invasions Imperil Our Country and Civilization“ (2002), a to v roce 2004 v Mladé frontě, pod názvem „Smrt Západu“ a s podtitulem „Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci“. A na tolik potřebný český překlad (a asi hlavně na vydavatele!) dvou dalších velmi kritických děl Buchananových už jen marně pár let čekáme - „Where the Right Went Wrong: How Neoconservatives Subverted the Reagan Revolution and Hijacked the Bush Presidency“ z roku 2004 (mimo jiné o trockistických kořenech, prapodivných představitelích a neodpustitelných hříších neokonzervatismu) a „State of Emergency: The Third World Invasion and Conquest of America“ z roku 2006 (o zhoubnosti ilegální i legální imigrace zejména a multikulturalismu vůbec).
A zřejmě stěží si za stávajících našich politických poměrů zájemce angličtiny neznalý nějaké to další Buchananovo dílo přečte alespoň v češtině. Ryzí paleokonzervativec a opravdový americký vlastenec a národovec Pat Buchanan má v našem - směrem k nám někdy až k popukání hulvátském, a vůči cizím mocným zas k pláči lokajském - vondrismu-topolánkismu (jak také lze nazvat ten zdejší čecháčkovský instantní vývar „bushovského“ neokonzervatismu), pramalou naději na vydávání knížek s tak „nepřátelskými a rouhačskými názory“ na okupaci Iráku, na vydání srbského Kosova do rukou mohamedánské narkomafie nebo na chystanou invazi do Íránu v bůhvíčím zájmu a žoldu. A to jen namátkou - těmito položkami samosebou zdaleka nekončí Buchananův výčet těžkých provinění současné americké neokonzervativní vlády. Té vlády, které vondrismus-topolánkismus nejenže podlézavě aplauduje vstoje, nýbrž doslova s nadšením i ve všem sekunduje…
Zkrátka - Pat Buchanan má u nás utrum! A přitom by jeho názory byly jistě cenným příspěvkem i do té blížící se parlamentní rozpravy „o radaru“. Třeba ale sama vláda iniciativně a na vlastní náklady chystá vydání jeho „Soudného dne“ v češtině... Vždyť snad ta zaklínání tuzemských neokonků s bryndáčky pod bradou ohledně dobrodiní parlamentní demokracie jsou míněna vážně. Nebo je to zase jen další oprýskané lavabo naplněné po okraj pokrytectvím a licoměrností z té jejich bezedné studny nadutosti, ideologie a nenasytnosti? Jež trhají i naši zemi na kusy…
A tak pro ten případ, že by česká vláda české veřejnosti přece jen ten překlad včas poskytnout nestihla, předkládáme (aspoň) čtenářům Svobodných novin (aspoň) několik úryvků vybraných z třetí kapitoly (s výjimkou úryvku posledního - ten je z úplného závěru knihy) Buchananova „Soudného dne“, nazvané případně „Evangelium George W. Bushe“. Čtenář zajisté nemusí souhlasit s Buchananovým názorem, že by Spojené státy již měly zavrhnout své imperiální ambice a měly by se „vrátit domů“. Ale měl by zejména v těchto dnech vědět, že posvátnou neokonzervativní archu spiklenecké úmluvy o „ozbrojeném vývozu demokracie“ už dávno odmítli nést i mnozí významní - a rozumní - konzervativní Američané. A měl by také znát důvody jejich odporu vůči onomu nestoudně agresivnímu a očividně hazardnímu - včera a dnes „bushovskému“ a zítra již „mccainovskému“ - americkému neokonzervatismu. A třeba mu Buchananovy myšlenky osvětlí i některá temná „washingtonská“ zákoutí dnešní slouhovské politiky české.
Jakoby nám ke klidu na práci a radostnému zpěvu otroka nestačil už ten samotný Bruxelles!
***
„Když lidé přestanou věřit v Boha, neznamená to, že nevěří v nic; věří pak v cokoli,“ řekl Chesterton. Už po celé generace mnozí z intelektuální a kulturní elity Západu ztrácejí víru v Boha, jenž je stvořitelem i soudcem lidstva. A podoben Izraelitům na úpatí Sinaje, kteří si v netrpělivém očekávání Mojžíšova návratu odlili pro modloslužbu zlaté tele, vytváří si dnešní člověk zlatá telata svoje.
Naše zlaté tele
Ideologie je zlatým teletem modernity. Ideologie je naší náhražkou náboženské víry. Ideologie, napsal Russell Kirk, je „dogmatickou politickou teorií, která se snaží nahradit náboženské cíle a doktríny doktrínami a cíli sekulárními.“
Ideologie vytvářejí „muži slov“, aby vyložili, jak bude vypadat příští svět, v kterém se společnost bude řídit jejich vizí a v němž ponesou pochodeň, budou ukazovat cestu a budou požívat úcty a moci příslušící kněžskému stavu, jejž nahradí. Pro intelektuály zbavené kořenů mají ideologie neodolatelnou přitažlivost, protože jim jednak poskytují logické a přesvědčivé vysvětlení jak svět funguje, jednak uspokojují jejich touhu po moci. Jak ostatně napsal v knize „Opium intelektuálů“ Raymond Aaron: „Když se intelektuál přestane cítit součástí pospolitosti nebo víry svých předků, začne se poohlížet po pokrokové ideologii, jež by vzniklé prázdno zaplnila.“
V práci „Ideologie jako droga“ definoval Kirk, co je a co není ideologie: „Ideologie není politická teorie nebo princip, navzdory tomu, že četní žurnalisté a někteří profesoři běžně tento termín v takovém významu užívají. Ve skutečnosti ideologie představuje politický fanatismus - a přesněji řečeno víru, že tento náš svět můžeme přeměnit v pozemský ráj prostřednictvím pozitivního práva a pozitivního plánování.“
Kirk odsuzoval „demokratismus“ - ideologii neokonzervativců, kteří se přimkli k „Reaganově straně“. Považoval je za „často chytré ... nikdy však moudré“ a dodával: „Příkladem takového nedostatku moudrosti je posedlost neokonzervativců ideologií. Ideologie ... je politický fanatismus - přinejlepším je to nahrazení skutečných politických myšlenek hesly. Ideologie plodí - slovy George Orwella - přímočarého člověka, který myslí v heslech a diskutuje revolverem.“
Snaha neokonzervativců vytvořit „americkou ideologii“ připadala Kirkovi jako „mladické poblouznění“. Nevyšla ale naprázdno. Právě konverze George W. Bushe k neokonzervativní ideologii zavlekla Ameriku do války, která zničila jeho prezidentství a zakončila „americké století“.
Hlavní rysy ideologie
Protože se ideologové domnívají, že jsou obdařeni pravou vírou, jež byla jiným odepřena, a vidí budoucí zlaté časy, jež jiní nevidí, jsou netrpěliví a nesmiřitelní vůči odpůrcům. Podobně jako mnohé sekty inklinují i ideologové k výlučnosti, spoléhání se jeden na druhého, prosazování sebe sama, k trestání všech odpadlíků a kacířů a k vytváření kotérií a klik - s cílem uskutečnit svou vizi. A protože je jejich vize ze světa, který doposud neexistoval nebo existoval jen v bájné minulosti, uchylují se k utopismu: Báječný nový svět se blíží - jen si uchovat víru!
Ideologie sice spočívá jednou nohou v realitě, druhou však vždy v tekutých píscích. Protože nikdo nemůže znát budoucnost. „Opravdový věřící“ ovšem má pocit mravní jistoty, neboť jeho ideologie předvídá budoucnost, jež nepochybně nastane, budou-li oběti náležité a pomazaní vůdcové věrně následováni.
Ideologové ignorují nebo zametají pod koberec důkazy odporující dogmatu. Setrvávají pevně ve víře, i když její krach je již očividný. Na našich univerzitách přednášejí akademičtí marxisté, kteří nadále trvají na tom, že na Kubě, v Rusku či ve východní Evropě neselhal marxismus, nýbrž vůdcové, kteří pořádně nepochopili, co marxismus je.
Totalitní ideologie jsou - řečeno s Edmundem Burkem - „ozbrojené doktríny“. K nejkrvavějším patřil jakobinismus, komunismus, nacismus a fašismus ... ovšem Gerhardt Niemeyer, profesor filozofie na univerzitě Notre Dame, upozorňuje: „Ideologie se neomezuje jen na komunisty a fašisty. I my si z ní bereme svůj díl a do naší politiky se promítá. Všechny moderní ideologie mají tentýž iracionální základ: průnik politiky a chiliastických vizí pseudonáboženského rázu. Výsledkem je snový svět. Woodrow Wilson snil o ‚světu bezpečném pro demokracii‘ a o ‚trvalém míru‘. ... Později vůdcové našeho národa hovořili o vytvoření ‚Velké společnosti‘ a za tím účelem vedli ‚válku s bídou‘ a ‚válku s hladem‘.“
Nejen jakobinismus, marxismus a nacismus, nýbrž i anarchismus, socialismus a neokonzervatismus mají pozitivní výsledek testu na ideologii. Všechny totiž údajně objasnily, kam se svět ubírá nebo by se ubírat měl, a opírají se o fantazie lidí, jimiž nemohou otřást ani důkazy o opaku.
A Bushova konverze středního věku (po traumatu z 11. září) k ideologii neokonzervativců, kteří dali své slovo, že obrátí celý svět na víru v demokracii silou amerických idejí a zbraní, zničila jeho prezidentství.
Demokratistické pokušení
Ještě před pádem Zdi vyzval časopis The National Interest pár odborníků, aby načrtli zahraniční politiku pro dobu, v níž už žádný velký nepřítel nebude Spojené státy ohrožovat. Někdejší Johnsonův poradce Ben Wattenberg horoval pro křížovou výpravu s cílem „prosadit demokracii“ na celém světě.
Jelikož jsem se s neokonzervativci za Reaganova prezidentství pravidelně setkával, dobře jsem už věděl, že jsou stejnými štvanci ideologie jako naši studenováleční nepřátelé. Nejenže věřili, že porazí ideologii sovětskou, ale byli navíc přesvědčeni, že se jim podaří vnutit lidstvu svou vlastní. V eseji s názvem „Amerika především - i za druhé a za třetí“ jsem před tímto „demokratistickým pokušením“ varoval: „Protože se studená válka chýlí ke konci, měli bychom se s chladnou hlavou podívat také na agendu našich internacionalistů, kteří se nikdy nerozpakují kvůli novým nápadům hazardovat s americkým blahobytem a mocí v kruciátách a podobných dobrodružstvích, nemajících nic společného se skutečnými národními zájmy Spojených států. Vrcholek té agendy tvoří ‚demokratistické pokušení‘ - zbožnění demokracie jako formy vlády a s tím souvisící ambice, aby se celé lidstvo k této ideji přivinulo, nebo aby aspoň objasnilo, proč ji odmítá. Jako každé modloslužebnictví i demokratismus nahrazuje skutečného Boha falešným a lásku k vlasti láskou k proceduře.“
Křest ohněm
Abychom pochopili, proč prezident Bush rozpoutal nevyprovokovanou válku s cílem demokratizovat Mezopotámii a Střední východ, musíme nejdříve pochopit ideologii, k níž konvertoval.
Po 11. září se s ním udála dramatická změna. Jako by zažil zjevení. Začal mluvit jiným tónem a jiným způsobem. Začal popisovat naše nepřátele nikoliv jako fanatiky, kteří sahají k teroru, aby prosadili svou věc, jak to dělají jiní revolucionáři: Jsou to satanášové; ztělesňují zlo. „Od samého počátku“ - napsal Andrew Bacevich - „prezident Bush pohlížel na tuto válku jako na křížovou výpravu a na sebe sama jako na jakéhosi vykonavatele boží vůle.“ Takové dělení světa na dobro a zlo, na anděly světla a anděly temnot zápasící o budoucnost lidstva, z nichž jedni musejí zvítězit a druzí být zahubeni, to byla podstata manichejského kacířství ve třetím století...
„Mravní pravda je stejná v každé kultuře, v každé době a na každém místě.“ Tak pravil Bush - v projevu před kadety ve West Pointu v červnu 2002. To je ale do očí bijící nesmysl. Jediná pravda - snad - přebývá jen v boží mysli. Ale v pozadí střetu civilizací se odehrává střet věrouk právě o mravní pravdu. Cožpak sami nepovažujeme - a to se vší rozhodností - trest smrti, asistovanou sebevraždu, předmanželský sex, pornografii, potraty, homosexualitu, válku, užívání drog nebo gamblerství za nemravnost? Co spousta Američanů obdivuje jako nejpokrokovější éru, v jaké kdy člověk žil, to jiní považují za údobí dekadence a mravního úpadku.
„Potřebu svobody vztáhnout v plném rozsahu ... na celý islámský svět,“ řekl dále prezident kadetům. Jenže islám, jejž vyznává každý pátý člověk na zemi, neznamená svobodu. Znamená „podřízení se“ vůli Alláhově. Islámský svět upírá svobodu kázat a obracet na - například - křesťanskou víru... Muslimové si kladou stejnou otázku, jakou si kladli křesťané před pěti sty lety: Jestliže máme tu pravou víru, jež nás přivede do ráje, proč bychom tolerovali kacířské učení a kázání, které muslimovi přivodí ztrátu duše a věčné zatracení? Jestliže není jiný bůh než Alláh a Mohamed je jeho prorok, proč bychom měli dovolit nevěřícím a podvodníkům, aby chodili mezi nás a kázali o nepravých bozích a nepravých prorocích? Sekulární západní idea - se všemi náboženstvími se musí zacházet rovně a všem je povoleno obracet nevěřící na svou víru - je v islámském světě trestně stíhaným kacířstvím. A my Američané, kteří jsme svou vlast kdysi považovali za křesťanskou, tohle nedokážeme pochopit?
Zastavme se ještě jednou u Bushových slov „potřebu svobody vztáhnout v plném rozsahu ... na celý islámský svět.“ Jak nadutě to musí islámskému světu znít. Jen si představme reakci Američanů, kdyby íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád prezidentu Bushovi natruc z řečniště OSN opáčil: „Potřebu islámu vztáhnout v plném rozsahu na celý západní svět.“
„Probíhá střet dobra a zla a Amerika označí zlo pravým jménem,“ řekl dále Bush. To stále a stále dotírající téma. Jenže kdo je v Bushově manichejském světě dobra a zla tou zlou stranou v Čečensku, na Šrí Lance, v Kašmíru? Na čí straně stojí v této válce proti zlu Peking? Za II. světové války jsme se spolčili se Stalinem, v době studené války s íránským šáhem a s chilským generálem Pinochetem, za války v Zálivu se syrským Háfizem Assadem... Jednali jsme nemravně, když jsme zverbovali padlé anděly, ba arciďábly, abychom rozdrtili Lucipera?
Shrneme-li mravní poučky z Bushova westpointského projevu: „Jsme dobří a oni jsou zlí, jediný přeživší model lidského pokroku je ten náš, americká idea svobody se musí v plném rozsahu vztáhnout na celý islámský svět,“ dojdeme k závěru, že prezident vyhlašuje ideologickou válku. To je zrcadlový obraz Trockého permanentní revoluce.
Když Nikita Chruščev prohlásil: „Vaši vnuci budou žít v komunismu,“ Američané se naštvali a urazili. Proč by teď zase jiní neměli reagovat naštvaně, když říkáme my, že jsme dobří a oni jsou zlí a nedáme jim pokoj, dokud jejich děti nebudou žít ve společnosti podobné té naší? Jestliže nás považují za dekadentní, bezbožnou a imperiální mocnost, nebudou se před námi bránit, jako my jsme se bránili před komunisty? A pokud nás tyto národy neohrožují, tak co je nám do jejich nedemokratického muslimského zřízení?
Zrození ideologa
V roce 1999 v Simi Valley hovořil Bush v roli prezidentského kandidáta o pokoře jako o ctnosti: „Neovládejme ostatní silou... Dělejme takovou zahraniční politiku, která bude odrážet americkou povahu. Prostotu opravdové síly. Pokoru skutečné velikosti. To je silná stránka Ameriky. A takový bude duch mého prezidentství.“ To je hlas prozřetelnosti. To je konzervativní hlas. Porovnejme si to ale s nebetyčnou pýchou triumfujícího válečného náčelníka ve West Pointu: „XX. století skončilo a zůstává jediný přeživší model lidského pokroku.“
Ale jestliže demokratický kapitalismus je „jediným přeživším modelem lidského pokroku“, proč se populace v tolika evropských demokraciích tenčí a vymírá? Jak může civilizace, jež páchá sebevraždu pomocí antikoncepce, potratů, sterilizace a eutanázie, představovat „jediný přeživší model lidského pokroku“?
Bush zkrátka vidí Západ jako archetyp toho, čím by se svět měl stát a stane. Ale pro mnohé v Asii je Západ civilizací včerejška. Na Středním východě Západ považují za dekadentní a umírající. Dokonce i v Americe samotné se mnozí domnívají, že se jejich vlast nachází v pokročilém stádiu mravního, sociálního a politického úpadku.
Bushovo vyznání víry
„Svoboda je božím záměrem s člověkem i největší nadějí pro vývoj zde na zemi,“ pravil Bush. Jeden by myslel, že Bush jako věřící a praktikující křesťan řekne, že božím záměrem s člověkem je spasení...
Neokonzervativci udělali z demokracie boha. Co ale přimělo George Bushe padnout na kolena a klanět se tomuhle zlatému teleti? Pokud je „božím záměrem s člověkem“ svoboda, nedal si Bůh s uskutečněním svého záměru hodně na čas? A jestliže svět musel čekat šest tisíc let, než přijde George Bush a uskuteční „boží záměr s člověkem“, je to tudíž Mesiáš? Nástroj boží prozřetelnosti?
Kdyby byl prezident Bush jen nějaký vědátor, tak by jeho otřepané fráze tolik nevadily. Ale on už sedm let formuluje zahraniční politiku nejmocnějšího národa na světě. A jelikož podlehl tomu, co George Kennan nazýval „zlem utopického entuziasmu“, zavlekl nás do války, jejímž cílem je zavést demokracii v islámské zemi, která ji nikdy nezažila. Platíme úděsnou cenu za to, že jsme se nedrželi moudré rady Kirkovy, jenž varoval před touto fanatickou ideologií: „Očekávat, že celý svět by měl a musí převzít bizarní politické instituce Spojených států - které kolikrát ani doma pořádně nefungují -, znamená hovět si v těch nejméně realistických vizích; jenže právě takové jsou naděje a očekávání neokonzervativců. ... A taková zahraniční politika je utkána ze stejné matérie jako sny; povede jen k hromadám mrtvol mužů, kteří padli zbytečně.“
Opravdový konzervatismus je antitezí ideologie. Je negací ideologie. Protože konzervatismus má kořeny v minulosti. Jeho principy jsou odvozeny z ústavy, zkušeností, historie, tradice, obyčejů a moudrosti těch, kteří tu byli před námi - „to nejlepší, co bylo již vymyšleno a řečeno.“ Netvrdí, že zná budoucnost. Konzervatismus znamená zachovávání pravdivého, dobrého, krásného. Konzervatismus nahlíží na všechny ideologie se skepsí, a na ty horlivější a fanatické nepřátelsky.
Vyznavač demokracie
O Bourbonech, kteří se vrátili na francouzský trůn po revoluci, popravě Ludvíka XVI. a napoleonské mezihře, řekl Tayerand, že „nic nepochopili a nic nezapomněli.“ Naneštěstí se to bude říkat i o Georgi W. Bushovi.
V červnu 2007 odrecitoval prezident Bush v pražském Černínském paláci další z pajánů na demokracii coby spasitelku lidstva. Projev sice zazněl čtyři roky po invazi do Iráku, jež měla přinést požehnání demokracie do Mezopotámie a na Střední východ, ale klidně mohl být pronesen i v předvečer oné invaze, protože to vypadalo, jako by Bush nic nepochopil a nic nezapomněl. Z jeho úst se zase linuly jen fráze a myšlenky, které odporují realitě: „Svoboda je záměr našeho Stvořitele a tužba každé duše... Svoboda je sen ... každého jedince v každém národě a na každém místě... Kdykoli lidé mají na vybranou, zvolí si svobodu...“
Jedna věc je věřit, že demokracie je vyšší formou vládnutí. Jiná věc je klanět se jí a připisovat jí vlastnosti, které má sám Bůh. To je modloslužebnictví. To je ideologie.
Demokracie samotná nestačí. Je to jen měch, který můžete naplnit vínem, nebo jedem. Jak upozorňoval T. S. Eliot, demokracie sama o sobě neobsahuje nástroje pro zušlechtění nebo umravnění společnosti: „Demokracie, jak připomínám znovu a znovu, nemá dostatečně pozitivní obsah, aby se sama mohla postavit proti silám, které se nám nezamlouvají - snadno si ji mohou přizpůsobit. Když nebudete mít Boha (a On je žárlivým Bohem), budete se klanět Hitlerovi a Stalinovi.“
Eliota dávno předešel Burke, jenž v jednom listě napsal: „Věřte mi, je to svatá pravda, že se ještě nenašel v celých dlouhých dějinách ... ani jeden podlý, lenivý a lehkomyslný národ, který by měl dobrou vládu, jedno v jaké formě.“ Nikoli systém určuje charakter státu, nýbrž povaha lidu určuje, jak bude stát vypadat. A když posloucháme sunnitské povstalce, šíitské milicionáře a atentátníky z al-Ká’idy, vytanou nám na mysli jiná Burkeho slova: „Lidé jsou způsobilí pro občanskou svobodu v přímé úměře k své schopnosti spoutat mravními řetězy vlastní choutky. ... Společnost nemůže existovat, pokud neustaví kontrolní moc nad přáními a choutkami...“
Charakter islámských národů, zformovaný jejich dějinami, doktrínami a vírou, po staletí povolával k moci autoritáře. Svrhneme-li jejich tyrany a rozvrátíme jejich státy a rozpustíme jejich armády, tak jakmile odejdeme, povaha jejich lidu vzkřísí instituce, jež jsme zlikvidovali. Lidské bytosti nejsou nepopsaným listem papíru, na který může idealistický wilsonián rýsovat své projekty demokratické společnosti.
V Praze Bush také vysvětloval, proč je komunismus bůh, jenž zkrachoval: „Komunisté měli vznešenou ideologii, která o sobě tvrdí, že odhalila zákonitost dějin. Jenže nakonec ji přemohli obyčejní lidé, kteří chtěli žít své životy a uctívat svého Boha a svým dětem říkat pravdu.“
Zaměňte „komunisty“ za „demokratisty“ a budete blízko poznání, proč Bushova demokratická revoluce rovněž zkrachovala.
Zjevení G. W. Bushe
Podle Bushovy ideologie se nacházíme uprostřed zápasu světla a temnoty o budoucnost lidstva, jenž musí skončit buď vítězstvím zla, nebo jeho vyhnáním z našeho světa. V tomto zápase stojíme na straně Boha a naplňujeme tak „boží záměr s člověkem“. Nemůžeme ale spoléhat jen na vlastní odvahu a zbraně, chceme-li se zachránit. Naše svoboda je totiž podmíněna svobodou všech lidí. Buď z toho všichni vyjdeme jako vítězové, nebo všichni pospolu padneme.
Amerika proto uplatňuje své právo vměšovat se do politiky všech národů a „konečnou metou je odstranění veškeré tyranie na zemi.“ Je to rozhodující bitva dějin o prosazení svobody. Svobody, jež má svůj počátek v americké revoluci, na našem kontinentě triumfovala v americké občanské válce a kterou vyšel po celém světě roznést Woodrow Wilson. A kde Wilson neuspěl, tam George W. Bush zachytí klesající prapor a ponese ho kupředu, k vítězství.
Je třeba jasně říci: To je manicheismus; to je mesianismus; to je utopismus. Investováním krve našich synů a statků našeho národa do honby za tímto zjevením naše republika vykrvácí, zbankrotuje a zničí se v kruciátách bez konce a v nikdy nekončících válkách. Pokud tuto ideologii neodstavíme od moci, dovede republiku k záhubě. Žádný národ, ať jakkoli velký, mocný či bohatý, nemůže vydržet zápas tak apokalyptický a globální.
Amerika především!
Máme-li z XXI. století udělat „Druhé americké století“, pak je prvořadým požadavkem přiznat si, že je za námi nejen studená válka, ale že teď je už za námi i éra „post-studenoválečná“. Pax americana skončila. Musíme se přestat snažit dobýt svět nebo obracet jej na náš způsob myšlení či náš způsob života. Jen impéria na sebe berou takové břemeno, jaké jsme si vzali na sebe dnes my. A epocha impérií skončila, a my Američané jsme ostatně nikdy nebyli národem doopravdy imperiálním. Teddy Roosevelt se dokonce chtěl zbavit Filipín sotva pár let po tom, co jsme je zabrali.
George Kennan napsal: „Podstatnou a důležitou věcí v životě našeho vlastního státu zajisté není to, co činíme ohledně jiných národů, nýbrž to, co se děje přímo tady, u nás doma, na našem americkém území, za které neseme odpovědnost. Naše zahraniční politika je jen prostředek.“
Náš „Soudný den“ je už za dveřmi. Je čas začít se starat o sebe. Je čas zbavit se onoho břemene a vrátit se domů. Je čas zabývat se především Amerikou.
Proslulý americký paleokonzervativní politik a publicista Patrick J. Buchanan se letos v listopadu dožívá 70 let. Happy Birthday to You, Dear Pat!
V pořadí již devátou Buchananovou knihou je „Day of Reckoning“ – vyšla loni v prosinci a úryvky z ní přinášíme v překladu anglisty a politologa Ladislava Bátory.
Ladislav Bátora
Autor je studentem 5. ročníku Právnické fakulty UK v Praze
|
