Poučení z kauzy nespravedlivě stíhaného

Zdeněk Jemelík

Za nevalného zájmu novinářů proběhlo v letech 2006-7 před senátem Silvie Slepičkové u Městského soudu v Praze prvostupňové trestní řízení proti bývalému ministrovi informatiky Vladimíru Mlynářovi. Výstupem byl šokující rozsudek s pětiletým trestem odnětí svobody, jdoucí výrazně nad rámec požadavků obžaloby. Ten byl zrušen odvolacím soudem, s jehož rozhodnutím nebyla spokojena nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Nejvyšší soud ČR ale nevyhověl jejímu dovolání, takže Vladimír Mlynář je jednou pro vždy zproštěn obžaloby. Stát se mu pak prostřednictvím ministerstva spravedlnosti omluvil za bezdůvodné čtyři a půlleté ztrpčování života. „Neznámý dobrodinec“ pak usoudil, že Silvie Slepičková by se měla za vydání zjevně nesprávného výroku zodpovídat v kárném řízení a podal odpovídající návrh paní ministryni spravedlnosti. Nenašel ale u ní porozumění, čili paní soudkyně nebude kárně stíhána.

O překvapivém dozvuku trestního stíhání Vladimíra Mlynáře uvědomil čtenáře server Aktuálně.cz dne 4. září článkem Markéty Chaloupské „Soudkyně bez důkazů odsoudila Mlynáře, trestu unikne“. Název ilustruje sílu tendencí i seriozních médií používat prostředků bulvárního tisku: snaží se navodit dojem, že došlo ke skandální události, ačkoli ve skutečnosti pouze prozrazuje, že autorka nezná látku, o které píše. Není totiž vůbec pravda, že by soudkyně Slepičková odsoudila Vladimíra Mlynáře bez důkazů. Naopak: nespokojila se s důkazy, které jí připravil žalobce, vyžadovala si stále další a další, takže do konce řízení trestní spis neuvěřitelně nabobtnal. Pak se ovšem s nimi nedokázala rozumně vypořádat a jaksi si nevšimla, že jednoznačně vyvracejí obžalobu. Varováním jí při tom mohly být svědecké výpovědi dvou bývalých ministrů financí, které vyzněly ve prospěch obžalovaného. O uniknutí soudkyně trestu by ale mělo smysl hovořit, kdyby jí vůbec nějaký hrozil. Odhlédneme-li od skutečnosti, že rozsudek vydal tříčlenný senát soudců, ale stížnost směřovala jen proti jeho předsedkyni, nemůžeme nevzít na vědomí, že vadné soudní rozhodnutí lze zhojit pouze opravným prostředkem, zatímco soudce nelze volat k odpovědnosti za jeho vydání. O osudu návrhu na kárné řízení tak bylo prakticky rozhodnuto již před jeho podáním.

Případ nicméně upozorňuje na problematičnost současného vymezení postavení soudce. Ve věci Vladimíra Mlynáře došlo k neuvěřitelnému intelektuálnímu selhání soudkyně. Představa, že soudí dále a možná plodí další rozsudky stejné kvality, nahání hrůzu. Nikdo neví, zda došlo k náhodnému, ojedinělému výpadku jejího úsudku, či zda jde o projev obvyklé úrovně její odborné zdatnosti, protože kvalitu rozhodnutí soudců nikdo nesleduje a nevyhodnocuje. Řada po sobě jdoucích vadných rozsudků nemusí mít vliv na kariéru soudce. Bylo by zřejmě na místě po takové ostudě, jakou byl prvostupňový rozsudek nad Vladimírem Mlynářem, přezkoumat způsobilost soudkyně soudit. Ale formulace příslušné části zákona o soudech a soudcích je tak nešikovná, že je prakticky nepoužitelná. V daném případě jde o jeden rozsudek, který vzbudil pohoršení. Ale nefunguje to ani u opakovaných pochybení. Spolek Šalamoun požadoval po exministrovi Jiřím Pospíšilovi, aby podal kárnému senátu návrh na přezkoumání odborné způsobilosti soudce, který opakovaně veřejně kritizoval rozsudek odvolacího soudu, ale čtyřikrát za sebou odmítl povolit obnovu řízení, kterou mohl být napraven. Návrh byl odmítnut s odkazem na příslušné formulace zákona.

Společnost by ovšem měla být chráněna před důsledky působení soudců, kteří při výkonu svého úřadu opakovaně odborně a lidsky selhávají. Bylo by na místě upravit příslušnou část zákona o soudech a soudcích tak, aby soudce, který podal tak nápadně špatný výkon jako soudkyně Silvie Slepičková, bylo možné bez velkých nesnází podrobit přezkumu způsobilosti. Dále by měl být zaveden systém soustavného sledování kvality rozhodnutí soudců, který by měl návaznost na jejich kariérní vývoj. Jeho součástí by mělo být pravidelné přezkušování způsobilosti v pevných několikaletých intervalech.

V této souvislosti je na místě zamyslet se také nad způsobem výběru soudců, nad jejich neodvolatelností a doživotním jmenováním. Soudcem by se měl stát vždy jen právník nejen odborně zdatný, ale i lidsky vyzrálý. Je sporné, zda věková hranice třiceti let je zárukou, že tento požadavek bude vždy naplněn. V řadě zemí se soudcem může stát pouze právník, jenž má za sebou dlouhé členství v některé profesní komoře. Hranice způsobilosti se pak posouvá k věku čtyřiceti i více let. Jinde lze ustanovit soudce na zkušební lhůtu pěti let, a doživotní jmenování uskutečnit až po jejím úspěšném překonání. V každém případě takové nehody, jakou byl rozsudek nad Vladimírem Mlynářem, ukazují, že při výběru a vymezení postavení státních úředníků, kteří berou do svých rukou osudy občanů, je na místě nejvyšší možná obezřelost. Současný systém zjevně nemůže zabránit selhávání jedinců, proto vyžaduje důkladnou revizi .