Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Upozaděný premiér a zrazený Kundera

Aleš Knapp

(51Pro)

Reakce na udělení Státní ceny za literaturu Milanu Kunderovi byly podle očekávání všelijaké. Novináři se předháněli vesměs v konstatování nesmyslů a banalit, cenným přínosem byl naopak dopis premiéra Topolánka a vyjádření dramatika Milana Uhdeho.

Už více než týden před oficiálním vyhlášením ceny se na Kunderovi vskutku zavile vyřádila agentura ČTK. Tisková kancelář, jejímž úkolem je informovat a nepřísluší jí hodnotit, roztočila v textu převzatém i do časopisu Týden flašinet prastarých jedovatostí. Literární kritik Vladimír Novotný si pak na internetovém Portálu české literatury zřejmě vycucal z prstu informaci, že Milana Kunderu považují v zahraničí klidně třeba za Poláka nebo Maďara. Redaktor kulturní rubriky Práva František Cinger se nám rozpovídal o Kunderových „francouzsky a španělsky psaných románech“ – zřejmě proto, že francouzsky psaná próza L´ignorance vyšla v roce 2000 nejprve v překladu do španělštiny. A jelikož Kunderova tvorba je u nás jak vidět i pro mnohé literární odborníky španělskou vesnicí, objevil se v Hospodářských novinách elaborát téhož infantilního charakteru, jaký už kdysi publikoval deník MfDnes: fiktivní rozhovor redaktora Petra Fischera s Milanem Kunderou.

S blížícím se datem vyhlášení ceny se v MfDnes už poněkolikáté probral jakoby na obranu Milana Kundery komentátor listu, divadelník Karel Steigerwald. Jeho mazaný výrok, že „na Kunderu se bude nadávat, pokud se bude česká planeta točit“, je ovšem vzhledem ke svému neosobnímu smířlivectví spíše ke škodě věci než ku prospěchu - nota bene je-li doplněn vtipálkovskou fotografií prázdného křesla s pověšenou cedulí „Milan Kundera“, umístěného do první řady jakéhosi auditoria.

Rozpačitý předseda poroty
Podoben rozpačitému studentíkovi monotónně předčítajícímu svou seminární práci vystoupil univerzitní profesor české literatury a předseda poroty Aleš Haman, který v laudatiu uvedl, že je „takřka nemožné“ říci o Kunderovi „něco nového“. Hamanova předstíraná skromnost se ovšem po několika větách transformovala v neskrývané pochybovačství a nesouhlas s tím, že vykladači díla letošního laureáta k němu přistupují jako „k předem dané hodnotě“. Laudatio už vzhledem k významu latinského slovesa „laudo“ čili „chváliti“ by mělo mít – jak bývá všude ve světě zvykem – formu pochvalné řeči. Tentokrát však jeho obsah převážně tvořily dávno vyřešené otázky, zda Milan Kundera je českým, anebo francouzským autorem. Zřejmě vzhledem k neznalosti pojmu „frankofonní“, jímž francouzština běžně označuje i francouzsky psanou tvorbu autorů nefrancouzského původu, zamotal se profesor Haman do svých úvah tak, že rozmotat se mu je podařilo až v závěrečném konstatování. A jím také dodal celému laudatiu korunu. Kundera podle Hamana „českému písemnictví i při světovosti svého díla náleží“. Jako by snad chtěl předseda poroty říci toto: Přestože je Kundera světovým romanopiscem, učinili jsme tentokrát výjimku a udělujeme mu cenu, nicméně vězme, že Státní cena za literaturu náleží v prvé řadě provinčním českým písmákům.

Jako podivný fenomén onoho říjnového podvečera se do paměti hostů jistě zapíše ředitel agentury DILIA JUDr. Jiří Srstka. Ten, jakoby utopený v stojacím límci své košile, vsedě vyřídil z obrazovky všem přítomným pozdravení od Milana Kundery. Představen moderátorem jako zástupce laureátových autorských práv převzal cenu, dotovanou částkou 300 000 korun. Srstka podle vlastních slov ovšem zastupuje toliko práva na uvádění hry Jakub a jeho pán. K označení za Kunderova přítele, které se objevilo v Hospodářských novinách, pak šéf DILIE v osobním rozhovoru s autorem těchto řádků šalamounsky poznamenal, že mezi spisovatelem a zástupcem autorských práv přece nemohou panovat jiné než přátelské vztahy.

Upozaděný premiér
Jiří Bartoška v poněkud znaveném přednesu úryvku ze hry Jakub a jeho pán zůstal daleko za svými hereckými schopnostmi. Zato dopis premiéra Mirka Topolánka, který už úvodem skvěle tlumočil Martin Štěpánek, představoval díky své obsažnosti i formě skutečné laudatio na Milana Kunderu. V Topolánkově projevu, o kterém se příští den ve zpravodajství ze slavnostního aktu nezmínil ani jediný z nejčtenějších českých deníků, byla zprvu řeč o tom, že ve stejnou chvíli probíhá mimo jiné i odhalování pamětní desky Pavlu Tigridovi: „Lépe se to vymyslet nedalo, a tak řada reprezentantů kulturně-politického života logicky prořídla a i já jsem zde, bohužel, v zastoupení.“

Právě a pouze v tomto textu bylo záslužně poukázáno na souvislost Státní ceny za překladatelské dílo, již letos obdržel Antonín Přidal, se Státní cenou za literaturu pro Milana Kunderu. Autoři jako Kundera se podle Topolánka „stávají pro náš provinční dvorek nepříjemným překvapením, že cosi jakoby ušlo naší kontrole, pozornosti a vyhřezlo ve světový úspěch, aniž jsme o tom předem věděli. Některé ex post přijímáme, k jiným raději udržíme chladný odstup, přerůstající až v závistivou nenávist. V případě dnešního laureáta Milana Kundery vzpomeňme literární kritiky období totality, kdy se vzácně shodoval nomenklaturní kritický establishment s ediční činností disentu. Zatímco si první skupina štollovsky odplivla nad špiněním reálného socialismu, ta druhá, ve vnitřní emigraci, hovořila o literárním podučitelství, matematické vypočítavosti rybolovu na zahraničního čtenáře udicí barvotiskově zjednodušené tragiky české společnosti. Bez komentáře.“

Premiér se svěřil, že jej naplnila smutkem ironická glosa renomovaného literárního arbitra v renomovaném časopise, který neopomněl připomenout autorovy rané práce vyzdvihující komunismus a opomenul román Žert.

Obhájce autorských práv
Kromě „opomenutí“ informovat, že na slavnostním aktu byl čten i dopis předsedy vlády, se tištěná média dopustila nepřesností v tlumočení děkovných slov Milana Kundery. Ponechme stranou studentský list Babylon, který ústy smyšlené francouzské studentky a rádoby patafyzickým stylem vytkl Milanu Kunderovi, že jeho francouzsky psané romány nevycházejí v češtině. A z textů otištěných po vyhlášení ceny raději připomeňme rozhovor s dramatikem Milanem Uhdem (Lidové noviny, 27.10), ve kterém šla řeč hlavně o tom, co Milanu Kunderovi leží na srdci více než komukoliv jinému: o porušování autorských práv. „Téměř všichni jsme se fakticky smířili s novodobými nehoráznými zásahy nedovzdělaných šéfredaktorů, redaktorů a korektorů do sféry, která by měla být výhradně naše, totiž do textů podepsaných našimi jmény. Milan Kundera se s tím nesmířil,“ zdůrazňuje Milan Uhde.

Právě slavnostní akt 25. října, na kterém byla předána i cena za překladatelské dílo, nabízel ideální možnost upozornit na Kunderovy naprosto legitimní nároky v oblasti překladů. S výjimkou zmínky v premiérově dopise však hovory o dvou letošních laureátech – překladateli a romanopisci - proběhly žel naprosto izolovaně. A při nejlepší vůli se nelze ani pousmát nad dětinským šprýmem redaktora Petra Fischera, který ve fiktivním rozhovoru v Hospodářských novinách vložil Milanu Kunderovi do úst větu: „Jednou se mi dokonce stalo, že překladatel neuměl česky a všechno si domýšlel.“

Přihodilo se od loňské debaty kolem českého vydání románu Nesnesitelná lehkost bytí něco, k čemu lze využít poznatky načerpané z tvorby letošního laureáta Státní ceny za literaturu Milana Kundery? Za notné chvály připomínající reklamní kampaň byla v německém nakladatelství DVA dokončena řada nazvaná Česká knižnice, jejímž cílem je zprostředkovat německým čtenářům průřez českým písemnictvím. Milan Kundera vydává vloni česky knížku obsahující esej Nechovejte se tu jako doma, příteli, ve které mu nejde o nic menšího než o neoprávněné zasahování do autorských textů, čili o porušování autorských práv. O Kunderově trvání na přesnosti překladů si může ve fiktivních rozhovorech vtipkovat kdo a jak chce. Legrace ovšem přestává ve chvíli, kdy zjistíme, že v Německu vydaná Česká knižnice třeba použila starý převod Havlovy hry Zahradní slavnost do němčiny, ze kterého se vytratily veškeré Havlovy narážky na „čecháčkovství“ a rovněž leccos jiného bylo notně překrouceno.

Milan Kundera neváhá v daných případech hovořit o cenzuře. Zásah dirigenta Karla Kovařovice do Janáčkovy Její pastorkyně hodnotí slovy: „I kdyby byly retuše účinné, dobré, rozumné, jsou nepřijatelné zásadně, a sama myšlenka dělat arbitráž mezi tvůrcem a jeho korektorem (cenzorem, adaptátorem) je perverzní.“
Nejspíš právě tato slova jsou nejaktuálnějším poselstvím letošního laureáta Státní ceny za literaturu Milana Kundery.



Aleš Knapp
publicista, literární kritik
 
  Přístupy: 9132 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA