Labutí píseň zelených?

Josef Mlejnek jr.

LN 5. 12. 2009



Jednou možná bude Strana zelených opět vlivná. Současné okolnosti tomu ale nepřejí

Zelení mají o víkendu sjezd, ale zatímco minulý týden se ustavující slet topistů odehrál v záři reflektorů a atmosféře zvědavosti a velkého očekávání, v zeleném případě převládá pocit, že jde o derniéru. O derniéru kusu, jenž zhruba před čtyřmi lety překonal v průzkumech pětiprocentní bariéru, což mu zajistilo ony reflektory i očekávání.

Tam, kde zelení před čtyřmi lety začínali, jsou dnes topisté, kteří možná opíší podobnou trajektorii, ale možná také ne. Obě strany však spojuje osoba doyena Karla Schwarzenberga. „Rozdíl mezi námi je v tom, že já mu nic nedlužím, protože jsem vždy stál za ním a podporoval ho,“ vyjádřil se na knížecí adresu zhrzený Martin Bursík. V rozhovoru pro iDnes.cz pak též charakterizoval profil, jejž Straně zelených za svého předsednictví vtiskl: „liberální středová strana, která dokáže oslovit městské voliče“.

Což je jistě pozoruhodné, neboť to samé lze říci i o TOP 09, byť se sama ohání slovem „konzervativní“. Nicméně omezení státních zásahů a rozpočtové škrty představují spíše liberální agendu. Samozřejmě mezi Stranou zelených a TOP 09 existuje řada rozdílů, TOP je pravý střed, zatímco SZ za Bursíka byla spíše střed levý či prostě střed, nicméně není od věci zaměřit se i na to, co mají kromě působení Karla Schwarzenberga společného: středovou pozici a městský elektorát.

Základ + Bursíkova pragmatická porce Kritici Strany zelených z okruhu ODS či Václava Klause ji od začátku líčili jako revoluční spolek potenciálních totalitářů, jako novodobé ohrožení demokracie, a to s poukazem na německé Zelené. Jejich kritika však vypovídala hlavně o nich: pokud jde o Německo, zaspali o třicet čtyřicet let dobu, pokud jde o Českou republiku, nežijí zde, ale na jiné planetě.

Historické kořeny západoevropských zelených skutečně nutno hledat ve studentských bouřích z konce šedesátých let, zaměřených proti konzumní společnosti, avšak jednou z mála (nešťastných) lidských bytostí, které jejich étos vzaly opravdu vážně, byla Ulrike Meinhofová, nikoliv Joschka Fischer. Když se studentští bouřliváci vybouřili a dostudovali, našli si, právě i díky diplomům z dobrých univerzit, dobře placená místa. Prostě zburžoazněli a z celého mladického zápalu jim zbylo pouze salonní levičáctví a péče o přírodu a třídění odpadů jakožto reziduum boje za lepší svět, vše prováděné v mezích zákona.

Západní zelená revoluce symbolicky skončila v lednu 2008, kdy firma Ferrari představila na autosalonu v Detroitu vůz Ferrari F430 Spider poháněný bioetanolem E85. Už předtím ale nazelenal i David Cameron a spolu s ním vlastně skoro všichni mainstreamoví západní politici. Zelené ferrari je každopádně revoluční asi stejně jako průmyslově šířená podobizna Che Guevary, kterou si lze nyní zakoupit v každém supermarketu vyvedenou na celé řadě produktů, tričky a hrníčky počínaje a dámskými kalhotkami konče.

Ovšem čeští zelení se od tohoto vzorce přece jen dost lišili. Není divu, česká transformující se společnost vykazuje ve srovnání se společnostmi západních zemí pořád hodně rozdílných rysů. Hodnoty i životní styl dnešních elit mají blíže k rodičům vzbouřených západních studentů z osmašedesátého. V tomto ohledu jsme ve skluzu a na českou variantu Frakce Rudé armády si musíme ještě nejméně deset let počkat.

Zdejší ekologičtí aktivisté mají stále status spíše podivínů, ba pošuků, nikoliv vážených profesorů z univerzit. A jejich okruh nikdy nevydal více než na zhruba dvě procenta ve volbách. Až když k tomuto základu přidal Martin Bursík svou pragmatickou porci a zaplnil vakuum po Unii svobody, která mimochodem též nepřežila více než jedno volební období ve vládě, bylo z toho najednou něco přes pět procent. Vládní angažmá pak míru pragmatismu ještě navýšilo, což bylo pro původní zelený základ nestravitelné. Nějaký čas sice Martin Bursík dokázal řešit spory a problémy silou, včetně urychleného nabírání nových členů a prefabrikace sjezdových většin, nakonec se ale ukázalo, že jeho původní chlebodárce, magnát a boxer Soukup, má pravačku i levačku tvrdší. Promluvila krize Je po sezoně. Zelený muzikál ale tvrdošíjně, jak to tak bývá, zůstává v programu. Principál Liška ho důstojně dovede ke třem procentům, která budou chybět jinde. Leda by si našel svého Soukupa. Ale i kdyby ano, půjde nyní o dost obtížně prodejnou značku. A nejen kvůli tomu, co zelení v posledních čtyřech letech předváděli.

Do hry totiž hlasitě promluvila i ekonomická krize a též krize plynová. Obě tyto skutečnosti výrazně oslabily ochotu lidí akceptovat posvátnost limitů těžby uhlí i embargo na další rozvoj jaderné energetiky. Jako politická alternativa zelení selhali a jejich přirozená sociální základna je zatím příliš chabá. Comeback možná přijde, ale pokud ano, tak v jiných časech.

Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.