Rozhovor s hercem Jiřím Langmajerem



Nelze úplně abstrahovat od toho, že jsem byl coby kritik k Jiřímu Langmajerovi někdy drsný. To nešlo dát úplně do závorek ani při našem rozhovoru. Osobně mě příliš nezajímá, co se děje za kulisami nebo pod nimi, ale tohle mám nejspíš v povaze. Žiji na venkově, kde každý vidí každému do kuchyně, ale já se teprve nedávno o sympatických mladých lidech ze sousedství dozvěděl, že jsou už dva roky rozvedeni. Myslím si, že podobný nezájem pro mne jako divadelního kritika představuje zřetelnou výhodu: nekalí si předem úsudek a vidí na scéně jen to, co vidí na scéně. Jiří Langmajer se asi občas nechal obsadit do rolí, které nebyly pro něho - jednou z nich byl Florindo v Kristinčině návratu ve Stavovském divadle před pěti lety. (Recenzi viz v příloze). Ale musím přiznat, že se mi velmi líbil jeho Hamlet před dvěma roky při Shakespearovských letních slavnostech. Od představení jsem si přitom příliš nesliboval, vycpávka pro prázdninoví období, říkal jsem si. Hamletem si mě ale Jiří Langmajer získal. Byl jsem dojat, ale nikoli v sentimentálním smyslu. Dlouho jsem takového Hamleta neviděl, pokud jde o vhled a vnitřní srozumění s postavou, jednou z nejnáročnějších.

(jfm)

/…/





Hovoříte často o své „herecké rodině“ - překrývá se aspoň částečně s vaší rodinou skutečnou, biologickou?

Ne, je to jen taková moje hra. Mám samozřejmě svoji rodinu, tátu, mámu, ale od chvíle, kdy jsem jako přespolní přišel v pohorkách a krátkých kalhotách z Plzně do Prahy, se mě přímo otcovsky ujal právě Karel Weinlich. Otcovsky se ke mě chová dodnes, tak nevidím důvod, proč bych ho meměl já považovat za tatínka.

Nejde tedy o pouhou metaforu?

Zkrátka ho považuji za svého druhého tátu. Na konzervatoři jsem pak měl možnost být žákem Blanky Bohdanové, která se ke mně chovala jako maminka. Velmi mile. Držela mě v dobách mých průserů, kdy jsem chodil chlastat a za holkama, víc za školu než do školy a propadal jsem depresím. Ona jediná mě tehdy držela nad vodou, aby mě nevyhodili ze školy. Ale ne pro tohle jí říkám má herecká maminka, ale proto, že ji považuji za svou hereckou mámu.

Máte také nějaké sourozence?

No právě, časem přibyl i bratr. Dokonce starší bratr, a tím je Boris Rösner. Časem možná přibude i mladší bratr nebo sestra. Ačkoliv u těch sester se obávám, že by to mohlo sklouznout k něčemu jinému než bratrsko-sesterská láska, proto o sestře zatím raději neuvažuji.

A pokud jde o vaši skutečnou rodinu, co jste po rodičích podědil? Nebránili vám třeba v herecké dráze?

Rodiče především vůbec nevěděli, co se mnou. Táta mě zapsal na zkoušky na konzervatoř z čirého zoufalství. Nicméně to není tak zcela od věci, protože pocházím z muzikantské rodiny. Můj pradědeček z tátova kolena, který už dávno nežije, chodil každé ráno k nám domů a od čtvrt do tři čtvrtě na osm jsem cvičil na housle. Denně. Sám praděda hrál na pozoun nebo na trombón, ale i na ty housle. Pamatuju si jako malej kluk, že si balil cigára a v šuplíku s kuřáckými potřebami měl také náustek nebo co…

Nátrubek?

Ano, a na ten nátrubek ještě v pokročilém věku pořád „prděl“. A můj táta po něm všechno podědil. Hrál také na housle i na trombón dokonce v nějakém traditonal jazz bandu. Když jsme se z Varů vrátili do Plzně, tak zpíval s dechovkou. Nicméně časem si v Praze udělal konservatoř pro pracující, obor operní zpěv u profesora Pochmana. Po absolvování konservatoře začal zpívat v opeře v Plzni. Díky studiu zjistil, že na konzervatoři je i oddělení pro takové flinky jako jsem já, kteří mají jakés takés hudební vzdělání, dobrý sluch, což mám, a nejsou úplně ztracení, pokud jde o nějaký přednes. Tak mě vrzli na konservatoř udělat zkoušky na hudebně dramatický obor.

Měl jste ve svém otci příklad, vzor?

Chodil jsem se na něj dívat do plzeňské opery. Bel jsem tehdy natolik nedotčený, že jsem si myslel, že se v divadle hraje jenom opera. Mou zamilovanou operou byla a zůstala dodnes Carmen. Až postupně jsem se propracoval k poznání, že v divadle je také nějaká činohra.

V kolika letech jste to zjistil?

To až někdy ve dvanácti letech jsem přišel na to, že se tam také jenom mluví.

Z domova jste dostal dobrý múzický základ.

Pocházím z muzikantské rodiny, z čehož také plyne to, že za chvíli odcházím do Divadla Kalich zpívat do muzikálu Tajemství. Muziku mám v krvi, je pro mě velice důležitá, a od herectví k muzice a od muziky k herectví je dneska strašně blízko.

Podařilo se vám někdy uplatnit na divadle vaše housličky?

Ani jednou. Hrál jsem jako Amadeus na spinet, což jsem se naučil, ale housle jsem paradoxně, a paměť mě zatím ještě neklame, skutečně nepoužil ani jednou. Ale když jsem jednou měl nějaké vystoupení s Jaroslavem Svěceným a vzal jeho housle do ruky, tak okamžitě poznal, že jsem na ně hrál. Spíš jsem se dostal ke zpívání než na housle. Bohužel, možná to teprve přijde, ale čím později, tím větší dřina to bude.

Jste stále členem Divadla pod Palmovkou nebo jste tam skončil? Jaká je skutečnost?

Z Divadla pod Palmovkou jsem musel ne odejít, ale vyvázat se ze zaměstnaneckého poměru. Je to pro mě stále domovská scéna, ale z osobním důvodu nemohu být zaměstnancem pod stávajícím vedením. Musel jsem jít na volnou nohu. Od této sezóny definitivně, a doufám, že hodně nadlouho, možná navždycky, protože má touha kopat za jeden tým vzala letos na jaře za své. Dostal jsem takovou ránu do vazu, že v téhle věci budu ode dneška myslet přece jen trochu více na sebe než na ostatní. Zůstávám i nadále v divadle jako doma, mám tom dokonce i svůj ateliér.

Budete jen dohrávat nebo se budete nadále podílet i na nových inscenacích?

Už teď jsem domluven na novém titulu. Rád bych v divadle působil i do budoucna, pokud se postupně nestane divadlem operety, neboť jsem slyšel pana ředitele Kracíka, že chce v roce 2007 ke stému výročí prvního uvedení inscenaci Veselé vdovy. Potom bych si asi musel hledat nějaké jiné útočiště.

Pod Palmovkou jste už nějakých dvanáct třináct sezón. V čem je vaše současná situace předělová?

V tom, že teď vydělávám aspoň nějaké peníze. Jsem placen od představení, což se od paušálního platu přece jen liší. Jednou z tutovek je nasadit představení, v němž hraje Langmajer, aby bylo plno. Hraju patnáctkrát šestnáctkrát do měsíce. Nová situace pro mě předělová zas tak až není, protože za těch třináct jsem už jednou rok a půl jako host byl. Chvilku jsem byl na Vinohradech, pak jsem zase hostoval, nakonec jsme znova z loajality k řediteli Kracikovi znova vstoupil do angažmá, přestože to bylo pro mě po všech stránkách nevýhodné. Přelomový je pro mě v této situaci, v tomto věku a po celé době, co tam hraju, především fakt, že mi nikdo neříká, co mám dělat a co ne. Že si to říkám pouze a jenom já sám. Nebudu hrát s někým, s kým nechci, ani hrát v něčem, v čem nechci. A nebudu dělat věci, které nemají smysl. Například hrát v přihlouplé komedii, protože divadlo potřebuje mít vytížené všechny lidi. Ale musím přiznat, vedení divadla k dobru, že jsem měl vždy dobré podmínky k práci, až na poslední věc, kterou jsem tam dělal.

Smím vědět, o kterou šlo inscenaci?

Sartrův Kean. To pro mě opravdu byla rána, z níž se probírám doteď. Ale myslím si, že kdybych hledal štěstí v jakémkoliv jiném divadle, tak bych ho nenašel. Proto chci v tomto divadle zůstat, přestože s mnoha věcmi nesouhlasím. Nechci si kazit svůj divadelní život. Já divadlo miluju, na rozdíl od ředitele Kracika, který prohlásil, že divadlo nemá rád, dokonce veřejně. Pro mě je důležitá tamní scéna a hlediště. Lidé, kteří tam chodí. Je mi srdečně jedno, kdo to tam vede, protože si to nechci nechat vzít. Chci pracovat s lidmi, kteří mě baví, které bavím já.

Máte v současnosti nějakou spřízněnou duši, někoho, s kým chcete pracovat?

Jednoho takového nadšence jsem našel. Je to Petr Hruška, v současnosti šéf Divadla Na prádle, který ve finále režíroval po Kracikovi Keana. Dělal jsem s ním už dvě další věci a domluvili jsme se i na spolupráci v příští sezóně. Vybereme titul, aby nás bavil, aby nám něco říkal, aby měl smysl, a aby lidi, kteří na něj přijdou, nějak zaujal. Myslím si, že v dnešních divadlech zrovna tohle šéfy a režiséry vůbec nezajímá.

Kean není jednoduchá postava. Jednoduchý ovšem není ani Hamlet, který se vám před časem tolik povedl. Jaký je váš vztah k němu?

Když jsme se už bavili o přelomech a předělech, byla pro mě přelomová i tato role. Mohl jsem v ní zhodnotit nebo využít všechny své dosavadní zkušenosti, nejen divadelní a pracovní, ale i ze svého soukromého života, který je dost dynamický a dost zoufalý a leckdy i dost nešťastný. Protože nejsem žádný intelektuál, váhavý sečtělý člověk, neviděl jsem jinou možnost než Hamleta hrát tak, jak jsem ho hrál.

Ale právě Hamlet - váhavý sečtělý člověk, to je zavádějící klišé. Dobře, že jste téhle představě nepodlehl. Možná nejen vy. Nemíním vám nijak lichotit.

To nemusíte, protože jsem od vás četl takové hrůzy, že mi ani zalichotit nemůžete. Svým způsobem. Myslím na mou osobu nebo představení, ve kterých jsem hrál. Řeknu vám jednu věc: ono by to nebylo tak dobré, kdyby to nedělali lidé, kteří to dělali. A připravovala to už tehdy se lehce rozpadající tým Kristina Žantovská a Lucie Bělohradská, které jste tak natřel za Caligulu, která ho já už osm let úspěšně v Divadle pod Palmovkou hraju. Dodnes ten váš článek mám před očima.

Camusův Caligula je někdo jiný, než Caligula, kterého vytvořila režie a dramaturgie, dovolil jsem si tehdy podotknout. Ale pojďme raději zpátky k Hamletovi.

Úspěch představení Hamleta tkví v tom, že bylo dobře připravené a že jsem měl vedle sebe nejen Lucii Bělohradskou, s níž jsem se nakonec pracovně a v náhledu na to, jaká je ta role a jakou cestou mám jít, jsme se rozešli. My jsme se skutečně před premiérou rozešli. Stál jsem si neústupně za svým, protože do mě ten Hamlet vstoupil. Jsem si vědom, že říkám něco, čemu se lidé můžou smát, ale mě to úplně pohltilo a já byl skálopevně přesvědčený o tom, že ve jsem se ve svých osmatřiceti letech stal Hamletem. A Lucie mě nutila k něčemu, co pro mě bylo nepřijatelné. Takže jsem musel při premiéře a celé to první léto jít proti ní. Hamleta jsem nakonec hrál tři léta, což se v podhradí dosud nestalo. Celkem devadesát jedna představení. Nakonec jsem zvítězil proto, že Lucie mne s Kristinou Žantovskou v předcházejících představeních naučily, jakým způsobem herecky pracovat, neopírat se o různé berličky, které mám. Na Hamletovi jsem pracoval právě tímto způsobem, ale Lucie zůstávala nějak pozadu. Takže jsem musel jít proti ní. Naštěstí při mě stála Kristina, která podporovala mou práci na autenticitě téhle role. Takhle se snažím pracovat na všem - když už to hraju já, aby šlo o maximálně autentické dílo. Proto jsem Hamleta nemohl hrát jinak. A v posledním roce jsem si během posledních dvaceti repríz začal uvědomovat, jaké jsem měl obrovské štěstí, že jsem mohl právě na Hamletovi pracovat. Až těch posledních pár repríz jsem si trochu uvolněně užil, jinak jsem se těmi devadesáti reprízami kompletně protrápil.

Potkala vás podobná osudová spřízněnost s rolí?

Dozajista by se to stalo s Platonovem, kterého teď hrají v Divadle Na zábradlí, kdybychom ho dělali Pod Palmovkou delší dobu. To mi byla hodně blízká postava, ale dělal jsem ji poměrně hodně mladej, nedokázal jsem si uvědomit to, co jsem si uvědomil po dvaceti letech hraní divadla při Hamletovi. Kdybych Hamleta hrál ve dvaceti letech, asi bychom se spolu nebavili, protože by nebylo o čem. Když je ale člověku čtyřicet a má za sebou 240 představení ročně, už přece jen ví kudy kam. Troufám si velkohubě říct, že teď je to v podstatě každá má role. I ten šílený Caligula mi přirostl k srdci, především proto, že ho hrajeme tak dlouho a že jsem si těmi lety mohl opět díky režisérce a dramaturgyni, které nenechaly představení jen tak běžet, postavu vybrousit.

Po premiéře jsem se silně neshodl právě s Kristinou Žantovskou, protože mi šlo - ve shodě s autorem - především o odpovídající filozofický výklad. Ale možná je všechno po osmi letech jinak…

Škoda, možná byste byl překvapenej, jak představení drží a jak rád Caligulu hraju, přestože to je šílená postava.

Několikrát jste narážel na svůj věk čtyřiceti let. Podle Danta je náš život v půli se svou poutí, ale tehdy se lidé dožívali nižšího věku. Co byste si chtěl zahrát v té hypotetické druhé půli?

Chtěl bych si po těch průšvizích pořádně zahrát Sartrova Keana! Protože si mohu skrze jeviště apřes hlediště vyřídit účty s lidmi, kteří mě neskutečně štvou. Se šmíráky, špatnými režiséry a herci, dementními diváky, kteří si zaplatí divadlo, jdou tam, nechají si zpupně zapnuté mobily, fotí si z první řady a, dokonce si dokážou dát na balkon divadla reklamu. Celou dobu, co hrajeme, cinkají ve foyer skleničky, protože tihle kreténi nejdou do divadla ani tak na kulturu, jako se hlavně nacpat a domluvit si další byznys. Tak se všemi těmito lidmi, s hloupými politiky, se sebestřednými, do sebe zahleděnými šéfy divadel, si to díky Keanovi mohu vyřídit z jeviště. A mohu být klidnější i v osobním životě.

Letošní rok byl pro vás nelehký a složitý, ale bojování je život člověk na zemi, stojí dokonce v Jobově knize. Co byste přál do Nového roku čtenářům Týdeníku Rozhlas?

V tomhle roce jsem velice vážně uvažoval o tom, že přestanu hrát, že z divadla odejdu. Ztratil jsem smysl toho, co dělám a jsem velice šťastný, že jsem si cestu k divadlu znovu našel. A něco podobného bych přál i čtenářům. Aby se ve chvíli, kdy se dostanou do nějaké slepé uličky a budou mít pocit, že to už nejde dál, dokázali zvednout. Bohužel hodně lidí dnes dělá práci, která postrádá smysl, a málokdo si cení toho, že jsou lidé čestní, nekradou, jsou nezištní. Pevně věřím, že lidem, kteří dělají svou práci s láskou, kteří dokáží rozdávat a přijímat radost, se to jednou vrátí.



Josef Mlejnek

Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 19. 12. 2005





Příloha:



Všechno zůstalo na povrchu



recenze



Jakého asi budeme tentokrát svědky poprasku, řeknou si diváci v prvních okamžicích představení hry Huga von Hofmannsthala Kristinčin návrat, kterou v české premiéře a v režii Ivana Rajmonta uvádí devadesát let po jejím vzniku Stavovské divadlo. Starosvětský pan farář přijíždí z nezkaženého horského kraje do "města hříchu" pro svou neteř, která zde koneckonců měla najít ženicha. Dobrotivý stařec se asi omylem ocitl v jakési uličce lásky. Světla v oknech, neurčité ženské hlasy a postavy. Že by ctnou pannu neteř už zcela zhltlo bahno velkoměsta? Ani jedna z dam, za niž ji chceme považovat, není Kristinka. Navíc dvě podivné mužské postavy... První dějství se sice celé odehraje v Benátkách, ale třebaže úvodní pletky-zápletky slibují mnoho, nečekají nás v této vážné komedii pouze veselé taškařice se šťastně se vyvrbivším koncem; i když ani o ně bychom neměli být ochuzeni. Goldoni, ano - ale jako by čtený Calderonem; jeho hru Život je sen ostatně von Hofmannsthal přeložil několik let před tím, než napsal tento svůj kus o "návratu domů". Pro Rajmontovu režii bylo patrně nejobtížnější nejen dohlédnout dvojlomnou optiku a poetiku "povrchnosti z hloubky", již v autoru inspiroval patrně Nietzsche, ale vůbec ji dodržet. Povrch tu má být především proto, aby se v něm vyjevovaly hlubinné věci. Domů se nevrací jenom Kristinka, ale také Kapitán Tomaso, který strávil pětatřicet let v Tichomoří, provázený jen zčásti urozeným divochem Pedrem. Tato postava nastavuje zrcadlo naší civilizaci, pravda, z minulého století, která kolem jisté "strašně příjemné věci" nastražila tolik zábran a pastí. Jeho představitel Vladislav Beneš si osvojil "massabobštinu" míšence z dálné Malajsie velice plasticky a bez přehánění, jakého jsme v podobných případech většinou svědky. Kristinka Martiny Stehlíkové neztrácí odzbrojující nevinnou sílu ani ve chvíli poblouznění, kdy ji svůdce Florindo levou rukou "dostane", zatímco její služka Pasca v podání Jany Bouškové se příliš tlačí do typizované šablony. Kapitán v podání Václava Postráneckého se z "dobromyslného starého pána" v závěru celkem přesvědčivě dokáže proměnit v milujícího muže. Nelze přehlédnout ani Bronislava Poloczka ve vedlejší roli Podomka v zájezdním hostinci, reprezentujícím jakýsi mezisvět na cestě k domovu, v němž se lidé neustále střídají a jsou doslova "jen na obrátku". Jeho repliky, to není pouze řeč otráveného zřízence, ale svým způsobem soud nad pomíjivou slávou světa, která tudy

neustále prochází. Jenže všechno bohužel zůstalo jenom na povrchu a u povrchu právě u klíčové postavy - svůdce Florinda. Hostující Jiří Langmajer asi nemá ve svých hereckých rejstřících pro podobné role zpětnovazební démonickou polohu, a tak předvádí pouze něco, čemu se ve starších teologických příručkách morálky říkalo "habituelní smilník" a pro co má čeština jadrný výraz "pomrdný". Při nepředstíraném svůdcovství je to sice podmínka nutná, nikoli však postačující. Jeho Florindo je tak zcela neschopen tragické sebereflexe, nahlédnutí úhrnné prázdnoty vlastního života. Při „angmajerových teatrálně podsazených deklamacích máme pocit jen jakéhosi trapného "sorry" a bonvivánské postrojení do tygřích koží v samém závěru tento zásadní nedostatek nezakryje.



Národní divadlo Praha - Hugo von Hofmannsthal: Kristinčin návrat. Premiéra 13. května 2000 ve Stavovském divadle.





Poznámka: Nabídl jsem paní Dědečkové, že během prázdnin, kdy se toho moc neděje (Operace Toskánsko je svinstvo a nafouknutá bublina), budu o víkendech na Virutally publikovat pro odlehčení a pobavení své starší rozhovory s různými osobnostmi české kultury, nejen té divadelní.

Josef Mlejnek