Sametová požírá své rodiče

John Bok

Úřad pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vydal k dvacátému výročí založení Občanského fóra (OF), které se uskutečnilo 19.listopadu 1989 v pražském Činoherním klubu, publikaci, jež fotografiemi, opisem zvukového záznamu a filmovým dokumentem zpřístupňuje veřejnosti autentickým způsobem atmosféru toho večera. Tento bohulibý skutek se zvrhnul ve hru na „pravdu“ o jednom z lidí, kteří vůči zločinnému komunistickému režimu stavěli dávno před jeho koncem, svojí statečností, prací a obětavostí, cestu ke svobodě, kterou dnes máme. Aby si ÚSTR přihřálo svojí polívčičku ( jím v publikaci použité materiály nijak s totalitním režimem věcně a vážně nesouvisí), přidal nepodstatný a se samotným průběhem onoho význačného počinu rodícího se občanského společenství nesouvisející dokument-hlášení estébáckého pohunka Čadka estébáckému hlavounovi Lorencovi. V něm se chlubil pohunek šéfovi, že má uvnitř OF svého člověka, který mu měl údajně poskytnout důvěrné informace z průběhu založení OF. Jak vyplývá z onoho „zpravodajského“ paskvilu, měl obdržet důkaz o něčem, co, díky prohlášení deklarujícímu vznik OF, věděl nejméně osmačtyřicet hodin celý svět.

Co vedlo estébáka Čadka k tomu, aby svému nejvyššímu estébáckému bosovi napsal toto pitomé hlášeni, v němž se chlubil, že má v řadách OF svého práskače, se můžeme pouze dohadovat. Snad mu nikdo ze šéfu ještě neřekl, že brzo skončí, že už nebude moci nadále zastrašovat, vydírat a beztrestně mlátit jedince režimem označené za nepřátele. Že končí doba, kdy prostřednictvím strachu může lámat lidské charaktery a nutit jinak slušné lidi k podlosti, kterou udavačství bezesporu je. Snad si myslel, že ho navíc povýší. Tak stejně se můžeme pouze dohadovat, co přimělo ředitele ÚSTR Žáčka a jeho lidi, že tento výlev fízlovské horlivosti, věcně nedoložený příslušnou zprávou o uskutečněném styku estébáka s jeho zdrojem, vtělili do jinak skvěle zpracovaného dokumentu o vzniku OF.

Je veřejně známou skutečností, že nejeden z komunistů z osmašedesátého, sdružených koncem totality kolem kompartajníku Koldera, Šilhána a Dubčeka v „disidentské“ Obrodě, (mnozí z nich se angažovali i v krutých padesátých letech), byli po založení Obrody konfidenty StB a udávali se navzájem. Někteří z nich byli přítomni onoho osudového dne v Činoherním klubu při zrodu OF. Je pak s ohledem na horlivost estébáka Čadka nepravděpodobné, že by od nich jejich řídící orgány tj. operativní pracovníci zločinecké StB nepožadovali informace o tom, co se dělo 19.11.1989 v Činoherním klubu. Z příslušného objektového svazku a z osobních svazků jednotlivých obroďáků čerpal Jiří Ruml v roce 1990 podklady pro svůj v Lidových novinách publikovaný článek, o konfidentech v řadách Obrody. Že by ho polistopadoví strážci archívu ministerstva vnitra přehlídli nebo skartovali, je dosti nepravděpodobné. Proč se asi o nich dotčená oslavná publikace o zrodu OF nezmiňuje? Snad ne proto, že nepatřili mezi přátele Václava Havla a že mají stále mentálně blízko k mnohým protagonistům sametové revoluce z řad studentstva, kteří do 17.11.1989 byli funkcionáři fakultních výborů SSM a dnes zaujímají ve státní správě, v mediích i v politice význačná postavení. Nějak se na jejich předlistopadovou minulost, díky silné čáře, zapomíná.

V září 1986 komunistický prokurátor Josef Monsport, coby poslušný slouha režimu a StB uvalil vazbu na Karla Srpa, Josku Skalníka, Vladimíra Kouřila, Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka, Miloše Drdu, Vlastimila Drdu a Eduarda Krčmáře. Ač Monsport věděl, že členové Jazz sekce nejsou kriminalizování za to, za co byli obviněni (včetně otce a syna Drdových, pronajimatelů domu, kde Jazzová sekce sídlila), ale pro svojí činnost v Jazz sekci, tedy v organizaci s oficiálním statutem, zažaloval nevinné lidi a žádal pro ně přísné tresty. Za to by si měl okusit odsouzení a několikaletý trest mezi skutečnými zločinci. V jeho případě by se však nejednalo o bezpráví a nespravedlnost.

„Kdybys sportoval jako já a sral na kulturu, tak bych tě nezavřel“. Takovými slovy zdůvodňoval své rozhodnutí poslat Josku Skalníka do vyšetřovací vazby ve věznici Ruzyně pohunek komunistický zločinců a prokurátor v jedné osobě, JUDr. Monsport. Dnes, v duchu doby je komunistický zločinec renomovaným advokátem a člověk, který proti režimu brojil, podlým zrádcem a konfidentem. Nutno dodat, že ten první poslal toho druhého do vyšetřovací vazby, za to, že byl tím, kým je, ač věděl o jeho špatném zdravotním stavu a občanské bezúhonnosti, obžaloval jej a žádal pro něj trest odnětí svobody na tři roky. Komunistický zločinec je advokátem, s členstvím v Advokátní komoře (jejímž je členem i vzdor etickému kodexu) a ctihodným občanem. Jedna z jeho obětí je dnes označována za práskače, bezcharakterního a podlého jedince, který měl dle estébáckých materiálu udávat a zrazovat své přátele.

V trestní věci proti Jazz sekcí, vyšetřující vydání Hrabalova „Jak jsem obsluhoval anglického krále“ byl vyšetřovatelem esenbák Vacho. Vyšetřoval jak Hrabala, tak i Skalníka, který vydání knihy zajistil, včetně tiskárny. Celý samizdatový náklad se dostal do rukou čtenářů, přestože se estébáci snažili jejímu vytisknutí a distribuci zabránit. Zdali se o tom estébáci dozvěděli od skutečného udavače či jinak (odposlechem, dekonspirací etc.) je nepodstatné. Jediné na čem záleží je fakt, že díky Skalníkovi byly realizovány desítky samizdatových publikací, že se uskutečnily výstavy, koncerty, akce a happeningy, které se estébákům nepodařilo zakázat a zmařit, což je oním důkazem, že Joska Skalník nebyl a nemohl být konfidentem komunistického gestapa. Skalník byl odposloucháván, jak za pomoci štěnice v bytě i v atelieru, tak i odposlechem jeho telefonu, byla mu kontrolována pošta, byl sledován a fotografován, opakovaně vyslýchán a to dávno před vznikem Charty 77 (viz.: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jazzov%C3%A1_sekce#Vznik_Jazzov.C3.A9_sekce).

Ale o tom dle pana ředitele ÚSTR Žáčka není v archívech ani zmínka. Přitom je zcela doložitelné, že opak je pravdou. Neboť přestože údajně neexistuje na Josku Skalníka svazek jako na nepřátelskou osobu, je z dokumentů, které mají dokazovat, že byl tajným spolupracovníkem StB čili agentem, zcela zřejmé, že byl odposloucháván, sledován a byla mu kontrolována pošta. Navíc samotné „zprávy“ estébáka Čadka jsou plné nepravd, neboť popisují situace, které se nemohly stát – např. případy, kdy Skalník, na rozdíl od tvrzení zločince Čadka, byl prokazatelně v té době někde jinde, nebo kdy osoba, která měla navštívit Skalníkův atelier v něm nikdy nebyla, tak stejně, když se Skalník, na rozdíl od tvrzení estébáka, nezúčastnil kulturní akce, pořádané v Budapešti Angličany (tou osobou byl jeho přítel Karel Srp). Takže jakou věrohodnost mají zvratky estébáků? To, že část informací uchovaných v archívech StB odpovídá konkrétním událostem ani v nejmenším nedokazuje, že byly získány od údajného zdroje Skalníka. Čadek je totiž mohl obdržet buď z odposlechů anebo ze sdělení skutečných konfidentů, tj. tajných spolupracovníků StB, mezi nimiž byl nemalý počet českých občanů-zaměstnanců velvyslanectví USA atd.

Zločinec dole, zločincům nahoře předkládal takové zprávy, aby si vysloužil pochvalu, odměnu a povýšení a to i přesto, že dokumenty vykazuji značné rozpory a de facto žádné důkazy o konfidentství, o tom, že by Skalník udával své přátele a spolupracovníky. I kdyby nakonec Skalník estébákovi nějaké informace poskytnul, každý , jen trochu soudný pochopí, že to nejsou sdělení, která někoho ohrožuji či poskytují něco zásadního, než banality, o kterých estébáci i tak dávno vědí.
Přijde mi zvrácené, když signatáři anticharty, jen aby nepřišli o svá místečka a kariéry, si dnes dovolí odsuzovat ty, proti kterým aktivně přisluhovali komunistickým zločincům svými podpisy.

Je příznačné pro naší společnost, že po dvaceti letech od listopadu, kdy nebyli dodnes jmenovitě označeni a potrestaní skuteční zločinci totalitního komunistického režimu, otvírají stoky estébáckých zvratků právě ti, kteří v době totality, díky svému konformismu ignorovali to, co se v této zemi skutečně děje, že jsou pronásledovaní a zavíraní jejich spoluobčané, kteří se dopustili jediného „zločinu“ - lidské důstojnosti a vzepření se násilnému a zločinnému systému.

Spodina se stala elitou, průměr se opět stal normou a z politických zločinců se stali důvěryhodní občané, jejichž lež má být důkazem o korektnosti normalizační totality.


P.S.Mé případné gramatické poklesky přičtěte prosím na vrub mé dysortografii.