Kotěhůlky a trapnost „letního“ premiéra

Martin Stín

Politikon

Již před jmenováním Daniely Kovářové ministryní spravedlnosti kdosi předpověděl, že s ní nebude nuda. Určitě ale nikdo netušil, že se stane cílem soustavné a nepřetržité bubnové palby neodpovědných novinářů, jimž je pečlivé prověřování údajů cizí a naopak je těší oblbování veřejnosti nanášením stále dalších barev do jimi vytvořeného virtuálního obrazu skutečnosti, značně vzdáleného od pravdy. Posledním výkvětem novinařiny tohoto druhu je komentář Petra Uhla v Právu ze dne 5.srpna. Autorova komentátorská metoda je spolehlivá, bezpečně vede k výrobě nesmyslů: smíchá se hodně žluči a slin s domněnkami a vzniklá kaše se vyplivne na papír. Prověřováním pravdivosti skutkových zjištění opovrhuje, přání je u něj otcem myšlenky. Lze to dokázat i na zmíněném článku „Dračí sémě exministra Pavla Němce“. V něm k obecně rozšířeným výtkám přidal tvrzení, že paní ministryně je kamarádka exministra Pavla Němce a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery. Kdyby to měl autor prokázat před trestním senátem, hrubě by pohořel. Danielu Kovářovou přece prvotně „objevil“ Jiří Pospíšil, který ji v květnu r.2008 jmenoval ředitelkou Justiční akademie. Tím ji dostal do okruhu hypoteticky možných uchazečů pro výběr v nouzi. Hledání jeho nástupce bylo obtížné: kariéra „letního“ ministra není nic lákavého a nejvhodnější z Pospíšilových náměstků, Vladimír Král, již měl dohodnutý nástup na Vrchní soud v Praze. Tím se zvýšily její šance i bez přímluv. Žádný z obou Pavlů k ní nemá těsnější vztah a žádný z nich nenutil Mirka Topolánka s pistolí u hlavy, aby z více možností vybral právě ji. Petr Uhl by rovněž neobhájil podezření o součinnosti exministra spravedlnosti s místopředsedou Nejvyššího soudu ČR při projednávání stížností pro porušení zákona. Kdyby si udělal poctivou rešerši rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, seznámil se s mechanismem projednávání stížností a zjistil si časový průběh vývoje vztahů mezi Pavlem Němcem a Pavlem Kučerou, věděl by, že Nejvyšší soud ČR zamítl více než třetinu Němcových stížností pro porušení zákona, přičemž Pavel Kučera neměl možnost ovlivnit rozhodování soudců. Ostatně ještě hůře by komentátor dopadl, kdyby měl prokázat součinnost obou Pavlů při jím v této souvislosti zmiňované záchraně „šibalů“ Koženého a Krejčíře, protože se jim tyto kauzy nikdy nedostaly do rukou. Naopak exministr Pavel Němec se zabýval věcí Uhlem uvedeného Tomáše Pitra, ale podnětu ke stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch nevyhověl. Nepovažuji za nemístné připomenout, že útěk Krejčíře byl „hrdinským výkonem“ policie, podléhající sociálnědemokratickému ministrovi vnitra Františku Bublanovi, a státního zástupce VSZ Jaroslava Dolejšího, věrného poddaného nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, dnes jedné z tváří ČSSD. Téhož Jaroslava Dolejšího, který společně s Janou Hercegovou, dnešní městskou státní zástupkyní v Praze, zmařil prošetření podezření, že se sociálnědemokratický ministr vnitra Stanislav Gross dopustil zneužívání pravomoci veřejného činitele v souvislosti se zřízením tajného policejního týmu „Mlýn“. Od bajkaře Petra Uhla ovšem nelze čekat ani střízlivé vyhodnocení skutečnosti, ani chuť střílet góly do branky ČSSD. Nicméně by přesto měl své bájesloví obohatit o vysvětlení, jakou protiprávní pomoc měl poskytnout severočeský krajský státní zástupce Jiří Křivanec nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké. Není známo, že by byl činný v nějaké kauze, kterou řešila.

Daniela Kovářová si ovšem někdy o kritiku neúmyslně říká. Téměř při každém setkání s novináři se dopustí nějaké nešikovnosti a na rozdíl od svého předchůdce Jiřího Pospíšila, jenž se nikdy nezapomněl pochválit a občas se chlubil i cizím peřím nebo nedotaženými věcmi, neumí „prodat“ prospěšná opatření, jež v kratičkém čase svého působení stačila přijmout. Za zmínku stojí např. její rozhodnutí dokončit bez průtahů projekt zavedení trestu domácího vězení, jednu z bývalých vlajkových lodí sebechvály Jiřího Pospíšila, jím v závěrečné fázi zanedbanou a odloženou. Některá její rozhodnutí neschvaluji, nicméně tvrdím, že žádné z nich – včetně odvolání náměstka Františka Korbela, které se mně osobně nelíbí – nebude mít zásadní záporný vliv na chod resortu, snad s výjimkou jediného: zamítnutí nových podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení NSZ z 4.června 2007 o delegování případu Jiřího Čunka z Přerova do Jihlavy. Sporné rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka (přičítané Renatě Vesecké) rozděluje státní zástupce nejméně na tři tábory a poškozuje důvěryhodnost státního zastupitelství v očích veřejnosti. Je to vřed na tváři státního zastupitelství, který bude zapáchat, dokud jej nevyřízne Nejvyšší soud ČR nebo trestní senát přezkoumáním postupu státních zástupců NSZ a dalších účastníků tohoto šibalství, ať již bude výsledek přezkumu jakýkoliv. Samozřejmě, i kdyby Daniela Kovářová stížnost podala hned na začátku svého působení, zdaleka by neměla jistotu, že se dočká rozhodnutí soudu ještě v době svého mandátu. To ji ale neomlouvá: řízení by běželo a okamžik rozuzlení by se neodvratně přibližoval. Čas jsou nejen peníze, ale i pověst, je škoda jej nechat marně plynout. Na první pohled se zdá, že všechna sporná opatření paní ministryně jsou výsledkem nedostatečnosti její průpravy pro výkon tohoto úřadu. Navíc se dostala mezi mlýnská kola „války žalobců“, v které se obě strany snaží získat její podporu a podsouvají jí často protichůdné a matoucí návrhy a informace, což jí ztěžuje orientaci v poměrech v resortu. Nakonec je i skrytým terčem volební kampaně sociálních demokratů, kteří jejím odsuzováním připomínají občanům spjatost ODS s „mafiánskými“ praktikami, používanými státními zástupci. Různých „přešlapů“ se dopouštějí také jiní členové vlády, ale média se vrhají na Danielu Kovářovou nepoměrně častěji a zcela jednostranně. Důvody této nápadné a zcela nedůvodné „náklonnosti“ mi unikají.

Štvaní paní ministryně dosáhlo zcela mimořádné intenzity překvapivým vystoupením „letního“ premiéra Jana Fischera. Připomínám čtenářům, že 29. července podnikl v jejím doprovodu spanilou jízdu do Brna, kde spolu navštívili Ústavní a Nejvyšší soud ČR a setkali se s jejich předsedy. Během rozhovorů se zdálo, že mezi nimi vládne pohodová atmosféra. Ale již 31.července premiér ukázal Daniele Kovářové nevlídnou tvář. Dopisem č.j. 13156/09 se totiž připojil k jejím kritikům. Myslím, že tak získal pochybnou prioritu ve vývoji stále se zhoršující polistopadové politické kultury. Nepamatuji si totiž, že by před ním některý předseda vlády podobným způsobem zasáhl do zákonem vymezené pravomoci resortního ministra a postavil se na stranu vnitroresortní opozice, když sám není k posuzování sporných témat kvalifikován. Neuvěřitelná je i bezohlednost způsobu doručení: dopis přišel na ministerstvo a současně do redakcí v pondělí 3.srpna, ale paní ministryně si jej mohla přečíst pouze v novinách, pokud vůbec, protože již byla na zahraniční dovolené. Předseda vlády tak zaútočil na autoritu paní ministryně vůči podřízeným. Kdybych byl poradcem Daniely Kovářové, doporučil bych jí, aby na jeho neomalenost odpověděla z dovolené oznámením resignace, po návratu si pouze vyzvedla na ministerstvu své osobní věci a vrátila se k svobodnému povolání advokátky.

Obsahově premiérův „pastýřský list“ překonal jednostrannost novinářského štvaní. Předznamenáním odlišnosti jeho přístupu k paní ministryni oproti ostatním členům vlády je výrok „kvalitní správa justice…je z velké části také záležitost uvážlivě prováděné personální politiky, a to nejen ve vztahu k Ministerstvu spravedlnosti, ale také ve vztahu ke státnímu zastupitelství.“ Není pochyb o tom, že to je naznačený políček za jmenování Jiřího Křivance a odvolání náměstka Františka Korbela a jeho podřízené, vrchní ředitelky legislativněprávní podsekce Dany Prudíkové. Pokud jsem se nezmýlil, musím dodat, že jsem rovněž dříve na jiných místech vyjádřil nelibost nad těmito opatřeními paní ministryně a názor neměním. Ale předseda vlády není bezvýznamný občan, jenž projevuje svůj soukromý názor, a proto se nesmí veřejně vyjadřovat k věcem ve výlučné kompetenci ministrů, zvlášť když důvod odvolání náměstka Korbela nebyl zveřejněn. Navíc: na rozdíl od novinářů, kteří nemusí z povrchnosti poměřovat přiměřenost kritiky porovnáním s chováním ostatních členů vlády, premiér musí vědět, že personálních změn provedli ministři jeho vlády spoustu, ale kromě Daniely Kovářové žádného za to veřejně nepolíčkoval. Nečiním si nárok na úplnost svých zjištění, nicméně podle nich bylo mimo Františka Korbela odvoláno osm náměstků (přesněji:jeden z nich předešel odvolání resignací), kromě ní také ministr pro místní rozvoj snížil počet náměstků na ministerstvu. Zvláštní pozornost si zaslouží nahrazení 1.náměstka ministra vnitra Jaroslava Salivara mnou jinak váženým plukovníkem PČR Jiřím Komorousem. Toto není jen prostá výměna osob: došlo současně k odsunutí policejního prezidenta z postavení nejvýše postaveného policisty v zemi na druhou příčku žebříčku. Mimo to jsme asi získali nežádoucí evropskou prioritu, protože v demokratických právních státech není obvyklé do vysokých postavení v silových ministerstvech stavět důstojníky ozbrojených sborů. Ve spojení s čerstvým odvoláním náměstka policejního prezidenta Jiřího Houby v době jeho pracovní neschopnosti se jeví personální politika v resortu vnitra nesrovnatelně problematičtější než opatření Daniely Kovářové. Jeho náhlý odchod je podezřelý, protože ještě 30.června záměr na odchod z funkce a popř. od policie popíral a novinové zprávy o nich označil za vzkazy či vyjádření zbožných přání nejmenovaných činitelů. Budu s napětím očekávat, zda i Martinovi Pecinovi uštědří „letní“ premiér pohlavek „pastýřským“ listem. Zaslouží si jej spíše než paní ministryně, zvláště s přihlédnutím k předcházejícímu šíření poplašné zprávy o finančním nezajištění provozu policie.

Premiérova nepřístojnost vyvrcholila vyjádřením k návrhu na zrušení brněnské a ostravské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Podpořil jím osm státních zástupců, jejichž osobního pohodlí by se opatření dotklo. Učinil tak před uzavřením rozhodovacího procesu paní ministryně, které mělo být do konce měsíce předloženo komplexní odůvodnění návrhu olomouckou vrchní státní zástupkyní. Pustil se tak skutečně do řešení osudu „Kotěhůlek“ v soustavě státních zastupitelství, tedy do věci, která v žádném případě nemá politický charakter a rozhodování o ní je zákonem vyhrazeno ministerstvu spravedlnosti, takže premiérovi nepřísluší se k ní vyjadřovat, zvlášť když ani pořádně neví, o co se jedná. Příměr s Kotěhůlkami, který použila paní ministryně, je na místě: spor o dvě pracoviště s osmi z téměř 1.300 státních zástupců je malichernost. Umístění hrstky žalobců v pohodlí kanceláří poblíž jejich domovů, daleko od „vrchnosti“ a mimo sídelní město soudu, u kterého intervenují, ani jejich stažení do centra úřadu k ostatním kolegům nemůže mít výrazný vliv na chod předmětného státního zastupitelství a celkové úrovně služby v resortu spravedlnosti se nemůže nijak dotknout. Jde-li ze strany paní ministryně o vyhovění odůvodněnému přání vrchní státní zástupkyně, předseda vlády by měl vzít na vědomí, že obě dámy uplatňují podle svého svobodného úsudku pravomoc, která jim přísluší ze zákona, zatímco jemu zákon žádnou pravomoc nepřiděluje. Na věci je příznačné, že odpůrci změny nejednají služebním postupem přes nejvyšší státní zástupkyni, ale tlačí přímo na ministryni, a když nemají jistotu úspěchu, najdou si cestičku až k předsedovi vlády, i když jeho pravomoc v této věci je ze zákona nulová. Jsou-li skutečně odpůrci opatření současně nepřáteli „mafiánských“ praktik v činnosti státních zastupitelství, pak svým vystoupením oslabují svou věrohodnost: jejich postup rovněž připomíná „mafiánské praktiky“ – dožadují se mimozákonným postupem zvláštních ohledů na své osobní zájmy.

Ve svém celku je „pastýřský“ list „letního premiéra a nepřístojnosti, které se za ním skrývají, jen jednou z položek v účtu, který platíme za neodpovědné „sestřelení“ Topolánkovy vlády na povel malého Napoleona z Lidového domu.