Volnost, rovnost, demokracie: otázky

přeložil Josef Mlejnek

ALAIN BESANÇON

Volnost, nebo-li svoboda je v tom úplně nejstarším smyslu slova chápána jako opak otroctví. Podle Aristotela existuje protiklad mezi vyšším a nižším všude v přírodě. Někteří lidé jsou svou přirozeností svobodní, jiní jsou podle své přirozenosti otroky. Je proto normální, že vládne ten, kdo je svým stupněm dokonalosti vyšší. Otroctví je ospravedlněno na základě toho, co je zavedenou zvyklostí ve válce. Poražený má vždy možnost zvolit smrt.

Otrok, říká Aristoteles, „je nástroj se zřetelem k zajištění života“. Proto je otroctví v zájmu jak otroka, tak pána. Pán nemá zneužívat svoji moc. Neměl by otroku pouze něco přikazovat, ale přemýšlet s ním. Otrok nemůže být jako otrok přítelem svého pána, ale jako člověk jím být může.

Tímto způsobem je podle Aristotela otroctví stejně přirozené jako svoboda. Jde také o osudový fakt: Plutarchos říká, že je věcí osudu, je-li někdo otrokem nebo je-li špatně ženat, což je možná něco ještě horšího. Plinius chválí Trajána, který podporoval hry v cirku a umožňoval tak otrokům gladiátorům prokázat ctnost odvahy, která je předtím, než zemřeli, vyzdvihla na úroveň svobodných lidí.

Musím okamžitě upozornit na to, že je zcela falešné hovořit o otroctví v souvislosti s moderními totalitarismy. Za nacismu ani za komunismu svobodní lidé neexistovali: byli sice „vedoucí představitelé“, ale je nelze považovat za svobodné lidi, stejně jako Lenina, Hitlera, Stalina nebo Maa. Nebyli ani žádní otroci. Otrok měl svou cenu. Musel být živen, opatrován, někdy také vzděláván. Na otrokářských lodích o černochy pečovali, myli je a živili, neboť se museli na trhu s otroky objevit v přijatelném stavu. V gulagu o nic takového nešlo. Neexistoval žádný společný zájem mezi svobodným člověkem a otrokem, protože v totalitním režimu žádný zájem v klasickém smyslu neexistuje. A neexistuje v něm ani přátelství, neboť části lidstva žijící v otroctví je lidství odepřeno: jde o nepřátele lidu nebo o Židy. Otrok představoval statek, který patřil majiteli. Zek, mukl, žádnou cenu nemá a není ani něčím majetkem.

Docházelo ke vzpourám otroků. Avšak svoboda neměla při těchto vzpourách politický charakter, neboť otrok byl z politického řádu polis vyloučen.

Církev, po ní král
Kdy se ze svobody stal politický problém? Můžeme vyjít z historické doktríny Guizotovy nebo Hegelovy. Svoboda jako požadavek se rodí ve feudálním světě. Porobenost, která vystřídala starověké otroctví na konci římského impéria, zmizela ve třináctém století, když vrchnost zjistila, že otrocká práce sensu stricto je méně výnosná než práce svobodná nebo napůl svobodná. Ve městech vznikla celá řada různých svobod. „Ovzduší města činí svobodným,“ říká německé přísloví. Počínaje šestnáctým stoletím se téma svobod soustředilo na požadavek svobody v singuláru.

Ten pak pokračoval ve dvou proudech, které se často vzájemně prolínaly, ale nikdy nesplynuly. Liberální proud formuloval v sedmnáctém století Locke a Spinoza. První emancipaci představuje odmítnutí poručnictví církve. Porážky náboženských autorit ve prospěch autority státu bylo dosaženo v sedmnáctém století. Nicméně napůl laický stát nadále pokračoval v kontrole myšlení. Tehdy se objevila otázka svobody svědomí a simultánně také nová filozofie, která se snažila omezit státní suverenitu a zároveň zaručit práva prostřednictvím zastupitelských institucí. Locke předpokládá, že „přírodní“ stát, v němž probíhá boj všech proti všem, může být nahrazen státem harmonickým, podřízeným „přirozenému právu“ a respektujícím práva jednotlivce, především jeho vlastnické právo.

Montesquieu si při analýze anglického politického zřízení všiml, že jeho šťastná rovnováha plyne z jisté dispozice věcí, při které „jedna moc je vyvažována jinou mocí“. Moci „oddělené“ od sebe a jejich rovnováha vyplývají z konstelace politických sil reprezentovaných stranami, které samy jsou podporovány nejmodernějšími součástmi společnosti – obchodem, trhem, jinými slovy „ekonomikou“, jejímž teoretikem se stal Adam Smith. Tím se odpoutáváme od politických klasifikací, z nichž se vycházelo ve starověku a středověku.

Starý režim se opíral o církev, o krále a o šlechtu. Anglie zlikvidovala moc církve v šestnáctém století, moc krále ve století sedmnáctém a ponechala vládu šlechtě. Francie zničila své nezměrné dědictví během několika týdnů. Poté následoval despotismus, který porevoluční myšlení nepřestalo reflektovat.

Americká revoluce nepřinesla stejné plody. Byla již téměř hotova ve chvíli, kdy započala. V Americe nebyl žádný ancien régime, ani etablovaná církev, ani král, a existovala tu už Sněmovna reprezentantů. Stát podle Montesquieua a Locka se tu mohl bez větších obtíží rozvíjet na panenské a již připravené půdě. Spojení liberálního státu s demokracií bylo okamžitě natolik niterné, že americké myšlení mělo potíž je od sebe odlišit. Tato nejasnost často zkreslovala pohled Spojených států na ostatní svět.

Despotismus demokracie
Vraťme se k Francii. Průběh likvidace starého režimu nasvědčoval, že vše proběhlo hladce. Mezi květnem a prosincem 1789 bylo dosaženo všech důležitých a trvalých výsledků Francouzské revoluce. Nové instituce však velice rychle vybočily ze svých mezí. K tomu, aby se novým elitám podařilo svrhnout podivuhodnou stavbu starého režimu, byly nuceny davu slíbit fatální věc: rovnost. Anglie vyšla ze své revoluce stejně aristokratická, jako byla před ní. Stala se pouze „svobodnou“ ve whigovském smyslu slova. Pařížský dav politická svoboda příliš nezajímala, splývala mu vjedno s rovností. Toto strašlivé slovo dostalo totální smysl, sociální, hospodářský a dokonce i náboženský. Především šlo o nemožný požadavek, který nešlo v rámci zastupitelského systému uspokojit.

Tehdy se také s mimořádnou rychlostí vytvořil svého druhu totalitní stát s policií, s doktrínou převzatou od Rousseaua, se spartánskou rétorikou, s newspeakem bez vztahu ke skutečnosti, soudy bez zákonného postupu, samozvaná shromáždění, počátek vyhlazování. Teror trval osmnáct měsíců a naplnil svět děsem, bylo jím fascinováno celé devatenácté století, u některých vyvolával hrůzu, u jiných naopak, jako u Lenina, vzbuzoval obdiv a snahu se mu vyrovnat.

Tocquevillovým tématem je oddělení liberálního státu od demokracie. V Americe jdou ruku v ruce a demokracie vyplývá výlučně ze svobody. Ve Francii se demokracie, vláda lidu, v několika opakováních od svobody odděluje. Podle Tocquevillovy teorie je tomu tak proto, že ve Francii je demokracie dědičkou despotismu staré monarchie. To není uspokojující výklad. Napoleonův prefekt je dědicem správce Ludvíka XV., ale mezi oběma leží tajemství velkého teroru. A toto tajemství, jak správně Tocqueville viděl, se vymyká filozofickému rozboru a vyžaduje náboženskou reflexi.

Avšak při své cestě do Ameriky odhalil potlačovatelské možnosti v samotné liberální demokracii: „Vidím,“ prorokoval Tocqueville v roce 1835, „nespočetný dav lidí sobě podobných a navzájem si rovných, kteří soustřeďují bez oddechu svoji pozornost na sebe a snaží se uspokojovat svá drobná a ordinérní přání, jimiž přetéká jejich duše. Každý z nich se zcela stáhl stranou a osudy ostatních mu jsou zcela lhostejné, celý lidský rod pro něj představují jeho děti a především jeho přátelé; když se pohybuje mezi vlastními spoluobčany, nachází se vedle nich, ale nevidí je, dotýká se jich, ale vůbec nic nevnímá, existuje pouze pro sebe; existuje-li pro něj jeho rodina, dá se o něm nicméně říci, že postrádá vlast. Nad všemi podobnými lidmi se hrozivě vynořuje bezmezná poručnická moc, která si sama od sebe klade za úkol zajistit jim jejich užívání a bdít nad jejich osudem. Tato moc je absolutní, přesná, pravidelná, předvídavá a shovívavá.“

S tímto zlým snem, který pronásledoval de Tocquevilla, se v průběhu 19. století setkáváme také u Baudelaira, Flauberta, Nietzscheho. A vůbec není jisté, že by se onen zlý sen zcela naplnil. Moderní individualismus nakonec nejenže umožnil tyto hlasy protestu, ale dokonce je sám vytvořil. Nikdy nebyly umlčeny, a to navzdory všem svým vlastním předpovědím.

Rovni neboli stejní?
Nicméně počínaje revolucí a německým romantismem se objevily nové definice svobody. Nejenom svoboda jako nepřítomnost donucení – svoboda od něčeho (liberty from), ale svoboda jako schopnost naplnit svůj vlastní úděl v souladu s řádem a globálním projektem – svoboda k něčemu (liberty to). Podmínkou svobody je nastolení přirozeného kolektivního řádu, společenského řádu, nacionálního řádu, řádu rasového. Isaiah Berlin ukázal, jak původní smysl slova svoboda zradili ti, kdo se snažili vnutit slovu jiný smysl. Nejznámější z těchto nepřátel svobody je Marx, který svým známým rozlišováním mezi svobodou formální a svobodou reálnou založil pod lidskou stavbou požár.

Reálná svoboda se podle Marxe plně završí pouze v komunismu. Naneštěstí, podobně jako nebylo nikdy překročeno stadium reálného socialismu definovaného Brežněvem neblahé paměti, empirický důkaz nikdo nepřinesl. Mnoho lidí by chtělo začít zkoušet znovu. Sto milionů mrtvých pro ně neznamená žádný důkaz. Zkušenost v její čisté původní podobě má pokračování pouze v Severní Koreji.

Vraťme se však k zemím, kde svoboda nebyla zcela zadušena. Demokracie v tocquevillovském smyslu „rovnosti podmínek“ a liberalismu ve smyslu oproštěnosti od donucování se propojují a ustavují jedno a totéž politické zřízení. Ale někdy kolem roku 1968 proběhla revoluce, kterou považuji za neméně důležitou jako revoluci americkou nebo francouzskou. Stručně řečeno – demokracie, která byla uzavřena v politickém řádu, ze svého pořádku vystoupila. S velkou rychlostí se rozšířila do všech oblastí společnosti a hrozí, že je rozloží. Zachvátila univerzity, školy, nemocnice, manželské dvojice. Rovnost mezi učitelem a žákem, mezi lékařem a nemocným, šílencem a duševně zdravým, mezi rodiči a dětmi, mezi manželem a manželkou, mezi druhem a družkou. Pouze armáda, podniky a katolická církev si dovolují ten přepych být ještě hierarchické. Skrývají to, jak jen to jde. Rovnost je často chápána jako neodlišenost. Lidé jsou si nejenom rovni, ale jsou stejní. Do všeobjímající demokracie jsou postupně zahrnována i zvířata. Autonomie je zároveň chápána jako právo každého určovat si své vlastní normy. Obecná morálka už neexistuje. Konkubinát, homosexualita nebo potrat jsou postaveny na stejnou úroveň jako protikladné normy. Incest čeká pouze na povolení.

Nevíme, kam tato druhá demokratická revoluce povede. Je teprve na svém počátku a její konec zůstává v nedohlednu. A ve Francii je často slyšet: „Stále tu ještě zůstávají nerovnosti.“

Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.

Vychází s laskavým svolením autora. Text přednesl autor loni ve Varšavě u příležitosti 20. výročí vzniku úřadu veřejného ochránce práv. Zde jde o mírně zkrácenou verzi; tu úplnou naleznete na www.idnes.cz/kavarna

O autorovi
Alain Besançon (1932) Francouzský historik idejí, člen L’Institut de France. Zabýval se ideovými a historickými kořeny komunismu a nacismu v knize Nemoc století: Komunismus, nacismus a holocaust (1998, česky 2000). Vydal však také pozoruhodnou monografii Zakázané obrazy, intelektuální dějiny ikonoklasmu (1994). V poslední době se kriticky zabývá vztahem křesťanství a islámu.

DŮKAZ ÚPADKU? „Lidská bytost oddávající se svým prostředním zálibám se scvrkává a neprostupně uzavírá všemu, co je velké a krásné,“ parafrázuje Alain Besançon v eseji obavy některých myslitelů. Ilustrační foto nazvané Glyndebourne (z cyklu Luxus) je jedním z děl dokumentaristy Martina Parra, která jsou nyní k vidění na proslulém fotofestivalu v Arles; recenzi na něj přineseme v příští Kavárně. FOTO: RENCONTRES D’ARLES – MARTIN PARR

Josef Mlejnek