Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jedeme z kopce

Vilém Barák

Za loňský rok činil deficit státního rozpočtu 192,2 miliardy korun, přitom objem daní tvoří 45,8 procenta čistého národního důchodu, na stát jsme loni pracovali 167 dnů tedy až do 17. června 2009. (Takový díl si snad nebrali ani faraóni). Celkový dluh České republiky dosáhl 1,168 biliónu korun a letos k němu díky plánovanému rozpočtovému schodku přibude 162,7 miliardy korun. Od 1.1.2010 se zvyšuje spotřební daň na alkohol, pohonné hmoty, daň z nemovitostí a o jedno procento povyrostla sazba daně z přidané hodnoty, která zatěžuje naprosto vše, od potravin po telekomunikační služby. Politici však nepřestávají s úvahami nad dalším zvyšování daní a návratem k progresivnímu zdanění, což znamená čím více vyděláš, tím více zaplatíš.

Většina lidí si neuvědomuje, že přes veškeré řeči o rovné dani, daňová progrese stále existuje. Kdo zdaňuje 200.000 korun, zaplatí 30.000 korun, kdo 500.000 korun, musí již odvést dvojnásobek, tedy 75.000 korun. Myslím, že toto vysvětlení by mohlo uspokojit všechny nepatologické závistivce. Jestliže se někdo pozastaví nad hloupým užitím slova progresivní, tak tvrdím, že stejně hloupé je tvrdit, že máme rovnou daň. Kdyby tomu tak skutečně bylo, všichni, bez ohledu zda vydělají 200.000 nebo 500.000 korun, by platili rovně, například 30.000 korun. Ano, takhle vypadá rovná daň, jenže my platíme se zvyšujícím se příjmem stále větší částku. Na námitku, že někteří lidé by nebyli schopni hradit minimální částku opravdové rovné daně, protože žijí ze sociálních dávek, přesněji milodarů jiných, odpovídám, že potom ale ani nemají právo volit do Poslanecké sněmovny, která určuje příjmy a výdaje státního rozpočtu, tedy i jejich vlastní příjmy.

Stát se propadá do dluhů a to přesto, že během posledních čtyř let se zvýšilo daňové inkaso o více než 30 procent. V roce 2004 se vybralo 551 miliard korun, v roce 2008 již 737 miliard korun. Tato čísla usvědčují politiky ze dvou lží. Pokles daňových sazeb pro zaměstnance a firmy nevede k poklesu celkového daňového inkasa, ale jeho růstu. Naopak, zvýšení zdanění vede k útlumu hospodářské aktivity, snaze poplatníků o „optimalizaci“ vykazovaných příjmů a kdo může, odchází do zahraničí. Třeba na Floridu za nejúspěšnějším sociálním demokratem Stanislavem Grossem. Z uvedeného vývoje příjmů státu také vyplývá, že zafixováním rozpočtových výdajů na úrovni roku 2004 by vedlo již v roce 2007 k rozpočtovým přebytkům.

Nejděsivější na současné situaci je tupá logika politiků a byrokratů „v rozpočtu se nedostává peněz, musí se zvednout daně“. Kam ale mohou dostoupit daňové sazby, kde je jejich horní hranice? Bude spotřební daň na litr benzinu 200 korun, na litr lihu 1000 korun, daň z přidané hodnoty 50 procent a daň z příjmu zaměstnanců a firem 95 procent? Nikde ani náznak jiných myšlenek a přitom drancování našich peněženek má pouze zpomalit růst zadlužení. O způsobu splacení dnes již více jak bilionového dluhu neuvažuje ani jedna z hlavních politických stran. Nejedná se o pomluvu, ale o realitu. V současném modelu demokracie, kde si výdaje jako ve starém Římě volebními hlasy vynucuje lůza, je státní dluh nesplatitelný. Politici, pokud jim vůbec přijdou podobné podružnosti na mysl, kalkulují s rozředěním státního dluhu v čase prostřednictvím tisku inflačních peněz. Argentinský státní bankrot i zimbawskou hyperinflaci však nesli na svých bedrech občané, nikoliv politici a nejinak tomu bude i v Česku.

Teoretických řešení státního zadlužení existuje mnoho. Po vzoru Lotyšska snížení platů ve státním sektoru a rozpočtových výdajů o 20 procent. Redukci sociálního systému alespoň na úroveň jedné z nejbohatších zemí světa, Spojených států. Zrušení úřadů práce a podpor v nezaměstnanosti. Obrovský prostor pro vyrovnání státního dluhu nabízí privatizace státního majetku. Na prodej čeká Letiště Praha, České aerolinie, ČEZ, Budějovický Budvar, České dráhy, Česká pošta, poslanecké a ministerské zotavovny, budovy obskurních ministerstev, úřadů, příspěvkových a rozpočtových organizací, dálnice, pozemky, lesy, hrady, zámky, inventář muzeí. Stejně většina tohoto majetku pochází z pozemkových reforem, arizace, odsunu a znárodňování, nebo jak se všechny ty vyvlastňovací akty vlastně jmenovaly. Když uvažujeme o úsporách ve výdajích, existuje také nezanedbatelná skupina lidí, která nechce profitovat na výhodách sociálního státu. Jsou ochotni se zavázat, že nebudou pobírat sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti, důchod, rádi se vzdají dobrodiní vysílání České televize, Českého rozhlasu, dotovaného zemědělství, filmů, divadel, autobusů a železnic. Pokud by tito sociálně ohleduplní občané dostali šanci vyvázat se z podobných výhod, tedy nevyužívat je ale ani neplatit, stát může ušetřit spoustu peněz. Že by se takto rozhodla většina? Co se dá dělat, vždyť demokracie je založena na rozhodnutí většiny.



Vilém Barák
Od roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.
 
  Přístupy: 34522 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA