Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Projev premiéra M. Topolánka na pietním aktu k uctění památky prezidenta E. Beneše

Mirek Topolánek

Vážení hosté pientího aktu. Prezident Edvard Beneš byl velký státník. Chtěl jsem to říci takto jasně a stručně hned v úvodu. Žádné současné ani budoucí polemiky o Benešově odkazu na tomto faktu nemohou nic změnit. Ostatně i tato pozornost dnes je dokladem velikosti. Benešův život a jeho veřejná činnost jsou pro nás i šedesát let po jeho smrti zdrojem inspirace. Edvard Beneš byl příkladem pilného, vzdělaného, přemýšlivého politika. Politika, který měl příležitost či smůlu; žít v hektické, složité době. Době, která kladla obrovské nároky na charaktery lidí a stavěla je před nutnost řešit náročné problémy a osudová dilemata.

Benešova dramatická dráha nás vede k zamyšlení, jaká vůbec je role politika a státníka. Jaké mají být jeho priority, kde jsou pozitivní i negativní meze jeho odpovědnosti a jaké jsou vůbec jeho možnosti zásadně ovlivnit dění. Když s odstupem studujeme Benešovo působení, musíme se ptát: kdo z nás by na jeho místě obstál? A obstál by vůbec někdo?

Je nade vší pochybnost, že Edvard Beneš byl dobře vybaven pro svou veřejnou roli. Prokázal to už během Pařížské mírové konference. Coby ministr zahraničí dokázal vydobýt pro Československo uznání a silné mezinárodní postavení. Zakládal a později vedl Společnost národů. Dodnes zůstává jediným českým politikem, který vedl světové společenství.

Po šedesáti letech kriticky hodnotíme některé Benešovy kroky z konce jeho politické i životní dráhy. Ta otevřenost je zdravá a potřebná. Ani ti největší vůdci by neměli být nedotknutelnými modlami. Buďme však také spravedliví. Dnešní doba neklade na politiky zdaleka takové nároky jako v Benešově době. Je k nim mnohem shovívavější. Nikoli snad k jejich osobám, ale k objektivním důsledkům jejich činnosti. Vyčítáme Benešovi slabost? Přílišnou vstřícnost ke komunistům? Nadbíhání Moskvě? Ale on se všem těmto tlakům snažil čelit veškerou svou silou a podle svých možností. Jak během Mnichova, tak během února 1948, tak i při vyjednávání nového mocenského uspořádání po Jaltě se vždy snažil o jediné: zajistit Československu a jeho občanům bezpečí. Že to nevyšlo, je objektivní fakt. Buďme však opatrní se subjektivními soudy týkajícími se Benešovy osobní role či dokonce viny. 
Jsou situace, kdy veškeré státníkovy síly při nejlepší vůli nestačí k odvrácení katastrofy. Posouzení míry zavinění je velice subtilní záležitost. A já ji zde rozhodně posuzovat nemíním. Za daleko důležitější pokládám něco jiného. Edvard Beneš se po celou svou politickou dráhu snažil ukotvit Československo v mezinárodním řádu, zajistit ho, zaručit mu ochranu a budoucnost. Beneš pro něj prostě hledal spojence. Když jsem se ptal po úloze politika v dějinách a jeho možnostech, mířil jsem tím právě k významu funkčního spojenectví. Působení Edvarda Beneše jasně ukazuje, že ani dobrá vůle, ba ani profesionalita k trvalému úspěchu nestačí. Bez spojenců, bez opory ve světovém řádu, nemá politikovo dílo dlouhého trvání. To platí i pro větší země než je ta naše.
Právě na Benešovi můžeme názorně vidět, jak velký význam má existence spolehlivých spojenců; a to na mezinárodní i domácí scéně. Kdyby rozkvět první republiky, nacistickou okupaci a komunistický puč zažili tři různí státníci, mohli bychom snad dovozovat, že za úspěchy či katastrofami jsou jen a jen jejich osobní zásluhy či selhání. Ale byl to stále týž Edvard Beneš, kdo stál u klíčových rozhodnutí. Díky spojenectví s Francií, Anglií a zejména Spojenými státy mohl Beneš na mírové konferenci vyjednat pro Československo tak jedinečnou pozici. Naopak v době Mnichova se ocitl zcela sám tváří v tvář velmocím.

Během války a po ní se snažil vyjednat pro Československo vyvážené postavení. Smlouvou s Ruskem chtěl naší zemi zajistit bezpečnostní záruky a zároveň nevměšování do našich vnitřních záležitostí. Dohodu s Moskvou mělo vyvážit spojenectví s Francií a Marshallův plán. To Benešovi již nevyšlo.

Během Února 1948 tehdy již slábnoucímu Benešovi připravili neřešitelné dilema domácí demokraté. To kvůli jejich nesvornosti a zároveň neschopnosti čelit v kabinetu komunistické menšině byl postaven do značné míry před hotovou věc. Nicméně rozhodnutí nepadlo 25. února, kdy se Gottwald "vrátil z Hradu", ale již předtím. Podpisem Košického vládního programu, zákazem pravicových stran , vytvořením Národní fronty. Pokračováním bylo postupné přebírání moci komunisty a vše vyvrcholilo na Staroměstském náměstí již 21. února, kde Lidové milice demonstrovaly svou připravenost a ochotu k násilné ozbrojené akci.

Beneš svůj boj nakonec prohrál. Jistě i díky vlastním chybám. Historie pro něj připravila nepříjemný paradox, že největších úspěchů dosáhl prakticky na začátku kariéry, zatímco na jejím sklonku ho stíhala jedna rána za druhou.
Poučme se z jeho osudu. Co by Edvard Beneš dal za to, kdyby jako my měl to štěstí, že se může opřít o pevné spojenectví. Beneše zklamaly jak multilaterální Společnost národů, tak bilaterální smlouvy, na které spoléhal. My, jeho následovníci, si musíme vážit té šťastné okolnosti, že máme fungující transatlantické spojenectví. Proto jsme v Evropské unii, proto jsme v NATO. Tyto instituce zajišťují naše bezpečí, mír a prosperitu.

Dnešní doba na rozdíl od té Benešovy politikům odpustí skutečnou slabost tváří v tvář mezinárodním hrozbám. Odpustí jim vstřícnost ke komunistům. Odpustí jim poklonkování Moskvě. Dnešní doba ještě ano. Ale zítřek už ne.
Ano, možnosti a tím i odpovědnost jednoho politika mají své meze. Nemůžeme činit Beneše vinným za katastrofy, jimž nedokázal zabránit. Podmínky nebyly příznivé. Na druhé straně si musíme uvědomit, že na tvorbě těch podmínek se podílíme všichni, celá společnost, každý jednotlivec. Beneš prohrál - ne primárně kvůli vlastní slabosti. Ale především proto, že slabost vůči zlu projevili mnozí před ním a kolem něj.

Beneš zůstal až do konce života slušným člověkem. Odmítl podepsat komunistickou ústavu a abdikoval. S čistým svědomím dnes na něj můžeme vzpomínat jako na velkého státníka, jemuž vždy leželo na srdci blaho občanů. Chovejme se v souladu s jeho odkazem a zkušeností. Kdyby žil Beneš dnes, pak jsem si jist, že ten, jemuž byla tolikrát vyčítána váhavost, by při řešení problémů, které nám připadají složité, vůbec nezaváhal. Vzdejme mu čest!



Mirek Topolánek
předseda vlády ČR
Osobní stránky
 
  Přístupy: 44624 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA