Mesiáš v Bílém domě
Luboš Zálom
Američtí voliči rozhodli, že v Bílém domě usedne Barrack Obama. Vybrali si změnu, kterou jim Obama ve své bravurně zvládnuté kampani slíbil. Nadšení komentátoři se nyní předhánějí v líčení skvělé budoucnosti, k jaké Obama ve svém funkčním období Ameriku přivede. Jeho politika má být něčím, co Američané dosud ještě nespatřili - vyřeší snad veškeré problémy současné Ameriky a přivede ji k novém zlatému věku. Ať už si pod tím člověk může představit cokoliv - od vyřešení hospodářské a finanční krize, přes údajné problémy klimatu, až k válce s islámským terorismem.
Je však zřejmé, že demokraté nabídli americkým voličům falešného mesiáše. Mesiáše, který se svezl na naivitě obyčejných voličů, lačných po změně, aniž by byli schopni dohlédnout, jak by taková změna měla vůbec vypadat. Využil ekonomické krátkozrakosti obyčejných voličů, kteří po Obamově zvolení jásali, že teď už si nebudou muset dělat starosti s cenami ropy nebo se strachovat o splácení svých hypoték (http://www.youtube.com/watch?v=P36x8rTb3jI).
Jaké postoje vlastně Obama dosud zastával a jaká konkrétnější opatření navrhoval? Vítal například Bushův záchranný plán, který má napumpovat do amerických finančních ústavů až 700 miliard dolarů a podpořil reformy, které mají za cíl zvýšit dohled nad investičními bankami. Navrhuje přijmout zákon o finanční podpoře nemovitostí, který by měl finančním institucím poskytnout potřebný kapitál a likviditu, a pro majitele hypoték má znamenat možnost změnit podmínky svého úvěru tak, aby se jeho splácení stalo méně problematickým a nehrozila jim ztráta hypotékou zatíženého bytu nebo domu. A v neposlední řadě Obama podporuje další fungování polovládních agentur Fannie Mae a Freddie Mac, které mají za úkol podporovat dostupnost hypoték co největšímu počtu zájemců tím, že tyto úvěry přebírají od soukromých hypotečních bank.
Pracovní trh hodlá Barrack Obama podpořit pomocí vládních pobídek, stimulačních dotací a daňových odpočtů za nové zaměstnance. Navrhuje vytvořit "Pracovní a růstový font" (Jobs and Growth Fund), v němž by mělo být shromážděno až 25 miliard dolarů, které budou dále investovány do budování infrastruktury, např. nových mostů a silnic.
Obama je samozřejmě proti jakékoliv privatizaci sociálního zabezpečení a hájí systém státního sociálního "pojištění" strhávaného ze mzdy. Snažil se navrhnout, aby Kongres neprodleně zvýšil dávky v nezaměstnanosti a zlepšila se tak situace rodin, které jsou nejvážněji postižené současnou finanční krizí.
Toto má být tou změnou, v níž všichni Obamovi voliči věří. Ve skutečnosti jde pouze o další z mnoha variant etatistického řízení ekonomiky, v principu totožnou s předchozími politikami demokratů, ale i mnoha republikánů. Voliči demokratů si představují, že nová politika, nové a "lepší" regulace trhu a vyšší státní výdaje na podporu ekonomiky vyvedou zemi z krize. Nejsmutnější ovšem je, že jen málokdo vidí, že takováto opatření ve skutečnosti nic neřeší, spíše naopak: mohou problémy jen prohloubit a připravit půdu pro nové, zatím netušené.
Dnes probíhající finanční krize je často srovnávána s velkou krizí 30. let 20. století. Obě krize mají skutečně mnoho společného, obě vznikly jako přirozená reakce ekonomiky na vládou a Fedem prováděnou měnovou expanzi. Prezident Roosevelt se pokusil krizi řešit státními zásahy do ekonomiky, zvyšováním daní, zaváděním centrálního plánování a federálních regulačních opatření - a krize, která mohla být jen přechodnou korekcí, tak byla v důsledku Rooseveltova New Dealu prodloužena o několik let. Míra nezaměstnanosti v USA dosáhla nejvyšších hodnot právě v době, kdy už byl New Deal v plném proudu a stát horečně odčerpával peníze ze soukromého sektoru, aby mohl financovat projekty veřejných prací. Cenové a mzdové regulace způsobily, že nezaměstnanost v roce 1933 vzrostla na 25 %.
Další demokrat v Bílém domě, Lyndon B. Johnson, zahájil v 60. letech svou válku proti chudobě a předvedl neskutečné množství různých sociálních programů, podpor, dávek, projektů zdravotní péče, atd. Johnsonova vláda založila největší nárůst sociálního státu v amerických dějinách - například vládní náklady na zdravotnictví se, po zavedení Johnsonových programů Medicaid a Medicare, během téměř dvaceti let zdvojnásobily. Růst vládních výdajů a zvyšování role vlády přitom postupně přivedl Ameriku i mnohé státy Západní Evropy do pasti stagflace a stále rostoucí nezaměstnanosti, z čehož nabídly cestu ven teprve pravicové vlády Ronalda Reagana v USA a Margaret Thatcherové ve Velké Británii.
Obama tedy přináší starou, už mnohokrát vyzkoušenou politiku v novém balení.
Všechny "novinky", které nový prezident ve svém funkčním období navrhne, bude muset někdo zaplatit. Je zřejmé, že znovu, jak už tomu mnohokrát v minulosti bylo, poslouží v roli obětního beránka finančníci, majitelé velkých firem, producenti. Amerika tomu bude nadšeně tleskat - protože antikapitalistická média využila současné finanční krize, vykreslila ji falešně jako selhání kapitalismu, a z jejího vzniku obvinila ty, na jejichž bedrech kapitalismus spočívá. Jestliže jsou "zlotřilí burzovní spekulanti" a "zazobaní majitelé firem" vykresleni jako ti, kteří bezohlednými machinacemi a bezuzdnou touhou po mamonu způsobili ekonomické problémy milionům obyčejných Američanů, kteří dnes nevědí, z čeho budou zítra splácet své hypotéky, většina voličů jistě uvítá, když boháčům vláda z jejich údajně nemorálně nabytého majetku velkou část ukrojí a rozdá chudším.
Prozatím se demokraté pokouší apelovat na bohatší Američany a nabádat je k ušlechtilému sebeobětování, v zájmu Ameriky. Joe Biden, budoucí Obamův viceprezident, se v září vyjádřil, že bohatí mají v dnešních problematických časech prokázat své vlastenectví tím, že nebudou nic namítat proti vyšším daním (http://www.youtube.com/watch?v=t58trGzcGEM). Platit vysoké daně je podle Bidena znakem patriotismu.
Lze očekávat, že nová administrativa se daňových poplatníků nebude zdvořile ptát, zda s vyšší daňovou zátěží souhlasí. Už před pěti lety Obama hlasoval proti Bushově návrhu daňových škrtů. Navrhuje sice snížit daně pro střední třídu a zavést daňové prázdniny pro starší zaměstnance, ale má v úmyslu zvýšit daně pro nejbohatší skupiny plátců tím, že dostane jejich výši na hranici před rokem 2001, přičemž nejvyšší míra zdanění dosáhne téměř 40 %.
Američtí voliči tedy ukázali, že si ve skutečnosti žádnou změnu nepřejí. Nebo, lépe řečeno, vůbec nevědí, co by tou nutnou změnou mělo být, a nechali se tedy zlákat chytrým marketingem Obamovy kampaně. V prezidentské kampani nešlo o ideologii, která by udávala nový směr, šlo jen o hesla a fráze. Republikánský kandidát Ron Paul, jehož kampaň skutečně znamenala změnu, a jímž navrhovaná opatření byla v mnohém revoluční, nakonec ve své straně získal jen mizivou podporu. Je to velká škoda, protože zatímco proti Obamovi republikáni nasadili nekonfliktního a unaveně působícího McCaina, jehož program byl podobně etatistický jako program demokratů, a který nakonec nutně neuspěl, měla republikánská strana šanci nabídnout skutečnou vizi změny - proti levicovému a protitržnímu Obamovi postavit Paula, který nabízel větší svobodu, více trhu, méně státních zásahů. Republikáni však dnes žádné takové hodnoty nezastávají. Můžeme si jen domýšlet, zda dnešní prohra republikánům prospěje a budou schopni pro sebe znovu objevit hodnoty kapitalismu.
Ať už bude Obamova vláda jakákoliv, je jisté, že žádná státní regulace nedokáže zrušit ekonomické zákonitosti, a sebelepší vláda nedokáže zaručit, že se lidé nebudou muset bát o splácení svých hypoték nebo o ceny benzínu, aniž by se to zhoubně neprojevilo někde jinde. Obama nebude schopný ekonomickou krizi vyřešit a spíše ji prodlouží. Je jen otázkou, jestli lidé pochopí, že regulace a zásahy do ekonomiky problémy způsobují, a že to, co Amerika (a nejen Amerika) potřebuje, je více svobody a trhu. Možná se lidé musejí dostat na dno, aby se dokázali poučit a zvolit příště namísto marketingových hesel skutečnou změnu. Možná však nutný neúspěch Obamových regulací pouze voliče posune daleko blíž směrem k podpoře daleko tvrdší a radikálnější formy socialismu. Ale je také možné, že se Obamově administrativě podaří veškerá opatření vylíčit jako fenomenální úspěch - nezapomínejme, že ještě dnes, po 70. letech, naprostá většina lidí bláhově věří, že Rooseveltův New Deal byl úspěšnou politikou!
Žádnou skutečnou změnu kursu směrem ke svobodě a kapitalismu nemůže přinést politická kampaň. Jestliže jsou lidé na celém světě ze všech stran masírováni antikapitalistickou kampaní, už od školních lavic, skočí na návnadu jakýmkoliv mocichtivým demagogům. Politika je jen vyústěním obecných názorů, které ve společnosti vládnou, a dnešní společnosti vládne kolektivismus, altruismus a morální relativismus.
Důvěra Američanů v individualismus a svobodu, v to, co odedávna dělalo Ameriku Amerikou, je dlouhá léta podrývána dlouhým zástupem kritiků - od věhlasných profesorů na vysokých školách až k hollywoodským tvůrcům. Produktem takového intelektuálního působení jsou lidé, kteří věří v dobro sebeobětování, odsuzují jakýkoliv bez omluvy projevovaný sebezájem, dívají se skrz prsty na údajně nelidské a vykořisťující síly volného trhu, a jsou ochotni kdykoliv vyjádřit politování a stud nad tím, že jejich země byla založena na "genocidě indiánských obyvatel". Produktem takového intelektuálního a kulturního působení je Barrack Obama usazený v Oválné pracovně.
Luboš Zálom
|