Počátky československé zahraniční politiky
Otto Drexler
K výročí 28. října
Je patrné, že v České republice ze všech státních svátků je právě ten 28. října tím „nejstátnějším“. Slaví-li se někdy státnost, je to především v tomto dni. Pravda, jak státní svátek 1. ledna, tak i ten 28. září, jsou sice ražením podobnými, leč přesto jsou značně ve stínu 28. října. Zdánlivě je to i docela paradox; zatímco na Nový rok mohou Češi slavit vznik dosud trvající České republiky, na sv. Václava zas slavit tradici české státnosti, byť na mnoho let přerušenou, nyní však obnovenou, dávají spíše přednost 28. říjnu, tedy dni, kdy se slaví vznik československého státu, státu dnes již neexistujícího, státu postaveného na ideji dnes již mrtvé, mrtvé dávnou před zánikem Československa, nebo spíše Česko-Slovenska. Že tomu tak je, je však logické a pochopitelné. 28. říjen zosobňuje mnohé, s čím se Češi mohou ztotožnit. Je to hlavně česká demokratická tradice; dále osobnosti podílející se na vzniku samostatného státu, přede všemi T. G. Masaryk; také je to skutečný den republiky. Prostě 28. říjen je bezesporu nejvýznamnějším státním svátkem České republiky, je to odkaz demokracie, svobody a humanity, a také státní nezávislosti. A nyní se právě pokusím nastínit zrod té státní nezávislosti a jejího následného hájení na evropském poli v prvních letech republiky.
Už sám zrod onoho československého státu má několik paradoxů a výjimečností. Je třeba paradoxem, že sám československý stát byl západními mocnostmi uznán dříve, než vůbec vznikl. To byl jev, který doposud neměl v diplomacii obdoby. Již dva roky před svým vznikem disponoval více jak stotisícovou armádou. Když 28. října jásající Pražané, v čele s Antonínem Švehlou a Aloisem Rašínem, vyhlásili samostatný československý stát, stalo se tak v době, kdy ještě Rakousko-Uhersko nárok na československou samostatnost neuznávalo, a jednalo se tak vlastně o protistátní akci, o vytvoření státu uvnitř jiného státního celku, proti čemuž měla Vídeň zasáhnout, avšak v posledních letech své existence docházel habsburské monarchii dech, na jakýkoli odpor v říjnu 1918 neměla už dost sil. A tak pražská revoluce, oproti roku 1848, mohla úspěšně pokračovat. Avšak asi největší zajímavostí je ještě něco jiného: Edvard Beneš, muž, který v r. 1917 a 1918 byl de facto vůdcem celé zahraniční akce v Evropě a na něhož spadala hlavní zodpovědnost. Historie české demokratické státnosti čítá zhruba třicet let. A celých třicet let byla československá politika pod otěžemi Edvarda Beneše, veškerá česká republikánsko-demokratická historie je spojena s jeho jménem. Je to v parlamentních demokraciích celosvětový unikát, aby jediný člověk po třicet let tak zásadně ovlivňoval osud nějakého státu. Benešův vliv je navíc znásoben tím, že za prezidenta Masaryka byl hlavním tvůrcem zahraniční politiky Beneš, avšak když v r. 1935 přejal po Masarykovi prezidentské žezlo, řízení resortu zahraničí se nikdy nevzdal, byť byl formálním ministrem zahraničí Kamil Krofta; navíc jako prezident začal významně ovlivňovat i politiku vnitřní. Nakonec přijal Mnichov, aby započal onu velmi smutnou poslední desetiletku svého života. A právě Edvard Beneš bude v této stati bezesporu hlavní postavou.
Československý rozpor mezi bezpečnostněpolitickou orientací a hospodářskou vázaností
Především činností Beneše ve Francii a Anglii, Štefánika v Itálii a Masaryka v USA došlo ze strany těchto čtyř významných světových mocností k uznání československé Národní rady. Francie, a pak hlavně USA, se staly státy, které měly významný, a zcela většinový podíl, na vzniku nového státu mezi Německem a Ruskem. A nepochybně právě toto se stalo pro nový stát osudným. Pravda, přáteli nového státu staly se státy tehdy nejmocnější: Francie a USA. Bohužel pro Československo, byly to státy příliš vzdálené. On právě celý problém tkvěl v tom, že si Československo získalo spojence jen na západ od Rýna. A samo se nacházelo v dějinách vždy nebezpečném prostoru mezi Německem a Ruskem. Byly to tehdy, na konci 1. světové války, státy zdecimované, zbídačené válkou, zmítající se v hlubokých vnitrostátních krizích; ovšem již zanedlouho měl celý svět vidět, že Německo i Rusko jsou mocnostmi, které mají na to dobýt svět. A mezi nimi se nový československý stát nacházel…
Československý stát stal se v pravém slova smyslu ostrovem; jaký to byl ostrov, to je pro nás nyní druhotné, hlavní je fakt, že to byl ostrov. Ostrov obklopený samými nepřáteli. Jediný stát, vyjma Rumunska, s nímž ovšem ČSR měla hranici nejkratší (a ještě na Podkarpatské Rusi), nenahlížel na nový stát příznivě. A tak hned 14. října 1918, v den, kdy poprvé mohl Edvard Beneš mluvit o sobě, jako o ministrovi, muselo mu být jasné, že základní a hlavní úkol jeho zahraniční politiky bude spočívat v zajištění bezpečnosti Československa, po r. 1919, tedy po Versailleské mírové konferenci, i v hájení versailleské mírové soustavy, která zajistila v Evropě nový pořádek a Československu jak jeho existenci, tak i jeho konečné hranice. Byl to úkol velmi složitý; geografická poloha Československa byla asi největší nevýhodou jednak pro zajištění bezpečnosti státu, ale i pro nalezení vhodných spojenců nového státu. Problém v nalezení „ideálního“ spojence se nakonec ukázal jako nemožný.
Úhelný kámen zahraniční politiky ČSR tvořil přátelský vztah k velkým západním demokraciím – ke státům Dohody. Především ke Francii, ovšem i k Velké Británii (čs. diplomacie viděla v zachování britsko-francouzské poválečné spolupráce zajištění evropské stability; proto se také ČSR opakovaně pokoušela o zprostředkování mezi oběma velmocemi a odstranění třecích ploch mezi nimi). Ovšem příznivé diplomatické styky nestačí. Jsou tu i styky hospodářské; a ty jaksi žádný politický spojenec ČSR nabídnout nemohl. I to způsobilo, že již v prosinci 1918 podepsalo Československo provizorní obchodní smlouvu s Německem, a to i přes fakt, že státy Dohody ještě uplatňovaly vůči Německu hospodářskou blokádu.
Od samého vzniku tak vedlo Československo bezvýchodné dilema rozporu mezi zásadní politickobezpečnostní orientací ČSR na západní velmoci a hospodářskou vázaností na „nepřátelské“ Německo, a také Rakousko. Všechny pokusy sladit bezpečnostní politiku s hospodářskou vázaností vyšly bohužel naprázdno. Můžeme kupříkladu zmínit Jaroslava Preisse: ten se nejdříve snažil přeorientovat československé hospodářství od Berlína a Vídně na vzdálenější západ, jih a také východ; no a v třicátých letech se pro změnu naopak snažil prosazovat politickou přeorientaci na již hitlerovské Německo. Oba plány se minuly účinkem. Beneš se sice snažil prosazovat v ekonomické politice posilování „dohodových“ pozic a oslabování vazeb na Německo, avšak i zde se nezaznamenalo valných úspěchů. Totiž, kromě politické vůle nebyly pro hospodářskou přeorientaci na Západ valné předpoklady. I přes masívní podporu státu dosahoval podíl Francie na československém vývozu v r. 1921 sotva 5%, o čtyři roky později nedosahoval dokonce ani 1, 5%. Byly i snahy o užší hospodářské styky s Londýnem. Na počátku dvacátých let přicházely do ČSR z britských ostrovů stále častěji politické i hospodářské návštěvy na vysoké úrovni. Za podpory obou vlád byla zřízena Anglo-Československá banka, úspěšně probíhala jednání o britskou půjčku československému státu. Beneš v lednu 1921 v projevu před poslaneckou sněmovnou podtrhl, že jeho stát se chce v zahraniční politice opírat nejen o Francii, ale i o Velkou Británii. Britští reprezentanti byli přitom příjemně překvapeni profesionální úrovní českých partnerů a dávali to najevo. Bohužel i na Velkou Británii se ukázala větší hospodářská provázanost jen zbožným přáním. V Londýně stále sílil, až nakonec zcela převážil názor, že britské zájmy na evropském kontinetně končí na Rýně. Vzdor tomu, Československo zůstalo hospodářsky závislé na Německu.
Československo si v nové Evropě tak nenašlo skutečného partnera k politické i ekonomické spolupráci. I tento fakt nakonec vedl k důsledku, že se ve třicátých letech ocitlo Československo v takřka naprosté izolaci. Francie, natož Velká Británie, tak neměly ve třicátých letech žádné racionální důvody postavit se na stranu ČSR proti hitlerovskému Německu. A jiného spojence ČSR neměla, státy Malé dohody se rozhodně nemohly postavit proti evropským velmocím. Právě ono definitivní opuštění Československa v září 1938 bylo tím důsledkem rozporu mezi politickobezpečnostní orientací a hospodářskou vázaností , tedy problému vyskytujícího se hned od vzniku československého státu. Hlavní úkol československé zahraniční politiky: zajistit bezpečnost státu, se tak nepodařil naplnit.
Československé vztahy se Sovětským svazem
V historii prvorepublikové československé zahraniční politiky má ovšem významné místo i Sovětský svaz. Ještě dříve, než vůbec československý stát vznikl, museli čs. představitelé vztah k Rusku intenzivně řešit. Nutno dodat, že všechny styky, které kdy mezi demokratickými představiteli ČSR a Ruskem existovaly, byly vedeny s bolševiky; žádné jiné Rusko, než bolševické, českosloveští diplomaté nezažili. A právě proto byl vztah k SSSR velmi složitý.
Všechno začíná na Sibiři, kde čs. legie za 1. světové války sváděly s nově vznikající Rudou armádou těžké boje. A také proto, že se československým vojákům proti bolševikům dařilo, vznikla na Západě myšlenka, že by čs. legie mohly vést novou protibolševickou frontu, která by bolševiky zlikvidovala a nastolila novou „demokratickou“ vládu v Rusku. Českoslovenští představitelé se zprvu tomutu nápadu nikterak nebránili, ale podmiňovali to tím, že západní „dohodové“ mocnosti musí čs. vojáky na Sibiři vojensky značně podpořit. To se však v přijatelné míře zdaleka nestalo. Masaryk i Beneš tak považovali otevřený boj proti bolševikům za nemožný, mají-li čs. legie bojovat samy. Štefánik byl sice v počátku opačného názoru, avšak když se osobně přesvědčil o stavu legií na Rusi, názor změnil. I to však nic nemění na faktu, že českoslovenští vojáci svedli s bolševiky mnohé boje, což Sovětům zůstalo nadlouho hluboko v mysli.
Zahájení čistě oficiálních kontaktů však začalo 25. února 1920. Sovětský komisař pro zahraniční záležitosti G. V. Čičerin zaslal pražské vládě nótu, ve které vyjádřil naději, že za určitých podmínek, nic nebrání v navázání diplomatických styků mezi SSSR a ČSR. Beneš dlouho váhal s odpovědí, nakonec svolil k oficiálnímu jednání se sovětskou delegací. Moskva ještě dříve, než k jednání došlo, odpověděla Praze formální nabídkou uzavření plných diplomatických vztahů. Beneš však nebyl ochoten zajít za rámec své dosavadní politiky. Mezi Prahou a Moskvou nakonec byla schválena jen působnost sovětského Červeného kříže v Československu. Beneš tak činil z důvodu, aby napomohl návratu československých občanů ze sovětského Ruska. Osmého července 1920 dorazila z Berlína do Prahy mise sovětského Červeného kříže – československým ministerstvem zahraničí označována jako Hillersonova mise, poněvadž S. I. Hillerson misi Červeného kříže vedl.
Jak se však zanedlouho ukázalo, Hillersonova mise dělala v Praze všechno možné, jen ne to, k čemu měla oficiálně přijet: řešení humanitárních otázek. Hillersonův tým se usadil v buržoazním prostředí pražského hotelu Imperial. Odtud Hillerson pod ochranným pláštíkem Červeného kříže řídil rozsáhlou zpravodajskou síť. Pražské úřady ovšem naštěstí měly o činnosti Hillersonovy mise přehled: nezískávaly je jen ze zpráv svých agentů a informátorů, ale byly dokonce napojeny na přísně utajované komunikační kanály mezi Hillersonem a Moskvou. Hillerson neměl jen za úkol dosáhnout toho, aby Praha oficiálně uznala bolševický režim v Rusku. Koncem roku 1920 Hillerson Moskvu informoval, že Rakousko, Československo a Polsko se dohodly, že Vídeň pošle po československé železnici do hraniční stanice Bohumín zbraně Polákům, kteří v tu dobu vedli s Ruskem válku. Hillerson na to dostal z Moskvy úkol, aby vedl mezi zaměstnanci československých drah prosovětskou agitaci, aby sabotovali všechny pokusy dodat do Polska zbraně a munice armádě. V tomto případě byl Hillersonův zásah velmi účinný , protože pražské vládě se skutečně nepodařilo sabotážím na železnici zabránit. Již tak od počátku dvacátých let se pokoušela Moskva ovlivňovat vnitropolitickou situaci v ČSR a vměšovala se do vnitřních záležitostí republiky. To si ovšem v r. 1921 nenechal Edvard Beneš líbit a začal připravovat Hillersonovo vyhoštění.
Nic to však nezměnilo na faktu, že pražská policie nestačila zatýkat bolševické agenty, kteří nepřetržitě proudili oběma směry přes hranice při plnění svých tajných úkolů. Beneš na to odpověděl před poslaneckou sněmovnou, když se ho komunistický poslanec zeptal na otázku ohledně oficiálního uznání Kremlu. Beneš emotivně prohlásil: „Sovětská vláda nebyla, není a nebude uznána.“ Československo-sovětské vztahy tak byly kritické. Aby Československo mohlo chránit své lidi v Rusku, došlo 5. června 1922 v Praze k podpisu Prozatímní smlouvy mezi ČSR a SSSR. Obsahovala však ustanovení, že tento krok nezakládá předpoklad uznání moskevské vlády de iure. S ohledem na praktiky, které v Praze uplatňoval Hillerson, prosadila si Praha i článek, který tomu měl pro příště zabránit. Přijatá smlouva zřizovala v Praze a Moskvě diplomatické zastoupení obou států.
Avšak čas šel dál, situace na evropské scéně se začala měnit (a to byl stále začátek 20. let!), evropské mocnosti mírnily svůj ostře protiněmecký a protisovětský kurs. Nejdříve došlo v Rappalu německým ministrem zahraničí W. Rathenauenem a sovětským komisařem G. V. Čičerinem k podepsání smlouvy o vzájemné spolupráci mezi Německem a Sovětským svazem. Tato smlouva výrazně přispěla ke zlepšení mezinárodního postavení bolševiků. Po Rappalu následovalo jedno uznání de iure za druhým. Poté, co Sovětský svaz uznala již i Velká Británie, Beneš nechtěl stát stranou. Začal tedy československé uznání Sovětského svazu rovněž připravovat, potřebné dokumenty byly již ve stádiu příprav, nakonec však Beneš vše odvolal. Tou dobou zemřel Lenin, a v Rusku začal tuhý boj mezi Stalinem a Trockým o nástupnictví. Českoslovenští pozorovatelé prorokovali vítězství Stalina a upozorňovali na jeho neotřesitelnou víru v komunismus. V takové situaci nechtěl Beneš nic riskovat. Stále navíc s Masarykem věřil v příchod „demokratického Ruska“. Prezident Masaryk měl dokonce zájem vytvořit z Prahy „centrum pokrokových Rusů.“ Zatímco západní Evropa již Sovětský svaz uznala, postoj Masaryka a Beneše zůstával neotřesitelný. Do konce roku 1924 bolševiky uznaly de iure takové mocnosti jako Německo, Velká Británie, Francie, Itálie, Čína, Mexiko, pouze Československo nechtělo ze svých pozic ustoupit. V květnu 1929 Moskva přímo upozorňovala, že z negativního postoje Prahy „nemůže vzejít nic dobrého“.
Moskvu však protisovětský postoj Prahy přestával „bavit“. Po nástupu Stalina začala sahat po nevybíravých metodách, které s pravidly diplomacie nemají nic společného. Běžně docházelo k šikanování československých diplomatů v Rusku. Diplomat Josef Girsa ve zprávě do Prahy například psal o třech ozbrojených útocích na objekt československé mise, při nichž byl zraněn jeden diplomat, nebo o četných výhružkách, jež hojně docházely na misi s tím, že bude před její budovu svolána masová demonstrace proti vykořisťování dělníků v Československu. Napětí dostoupilo vrcholu koncem roku 1925. Docházelo k vloupáním do budovy diplomatické mise; v jednom případě byl mezi pachateli i důstojník sovětské bezpečnosti. Jindy se předměty odcizené při vloupání objevily druhý den na tržišti. Girsa tak neváhal, a požádal Prahu, aby mu zaslala dva velké a pět malých revolverů. Zbraně, které diplomati obdržely, byly nakonec skutečně použity. Při následném vloupání diplomat, který držel hlídku, zbraň použil a jednoho z vloupajících zastřelil. Od té doby začali českoslovenští diplomaté v Rusku zažívat skutečné peklo. Ovšem i v samotné ČSR se snažila Moskva o různé podvratné akce.
Československá republika tak po celá dvacátá léta zůstala jednou z mála zemí, které neuznaly sovětskou vládu de iure. Masaryk i Beneš věřili, že v Sovětském svazu dojde postupně k tání bolševického režimu a k jeho postupné demokratizaci díky značnému – především obchodnímu - styku se Západem. Vedení Kremlu však vliv kapitalistických států ustálo, a i přes fakt, že s Evropou čile obchodovalo, vnitřní poměry ještě utužilo. Když se v roce 1933 v Německu dostal k moci Hitler a s ním nacionální socialismus, neexistovaly mezi Československem a Sovětským svazem téměř žádné korektní styky. Pražská vláda disponovala hlubokou analýzou bolševického režimu, jehož podstatou je soustava orgánů tajné policie. Jedná se o výjimečně dokonalý a neobyčejně krutý orgán moci a hlavní zdroj síly Sovětů. Proto normální vztahy mezi Prahou a Moskvou si nelze dle pražské vlády představit. Hitlerův nástup k moci však Prahu přesvědčil, že provedení zásadních změn ve vztahu k SSSR musí být dosaženo za jakoukoli cenu, má-li být zajištěna bezpečnost státu, která začala být Hitlerovým nástupem značně ohrožena.
Po Hitlerově nástupu tedy nejdříve došlo ze strany ČSR k uznání sovětské vlády de iure (jako jednoho z posledních významnějších států světa, i po USA), a poté Edvard Beneš vyvíjel ve Společnosti národů nátlak na přijetí SSSR do této předchůdkyně OSN. Jeho úsilí bylo korunováno úspěchem 18. září 1934. Na Benešovo doporučení odhlasovalo patnácté valné shromáždění Společnosti národů přizvání Sovětů k účasti. Ve svém prvním projevu před valným shromážděním Litvinov poznamenal, že „je velmi vázán francouzské vládě za její iniciativu ... a předsedovi Rady Společnosti národů doktoru Benešovi za podporu francouzského návrhu“. Bylo to tak; Beneš měl tehdy v SN značný vliv a začal je využívat ve prospěch Sovětského svazu. V r. 1935 došlo nejdříve k přijetí francouzsko-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, a nedlouho poté na Francii navázal i Beneš, který s Moskvou uzavřel podobnou smlouvu. Vymínil se v ní však Článek II, ve kterém bylo řečeno, že SSSR (ČSR) přijde napadené zemi na pomoc jen tehdy, bude-li poskytnuta pomoc ze strany Francie. Tím si Beneš nejen získal sympatie Velké Británie, která se bála proniknutí bolševismu do Evropy (čímž bylo touto klauzulí zamezeno), ale byla to rovněž pojistka pro to, aby se ČSR nemusela angažovat ve prospěch Sovětského svazu, vyhlásí-li Francie neutralitu.
Tím tedy byly naoko přátelské vztahy mezi Prahou a Moskvou dovršeny. Z bývalých ostrých protivníků se staly spojenci. SSSR zaručil Československu bezpečnost, ČSR zas pomohla Sovětskému svazu do Společnosti národů. Jak však víme, vše nakonec dopadlo tragicky. Edvard Beneš byl nucen se nakonec přesvědčit, že SSSR není ochotná přijít Československu na pomoc. Když se v r. 1945 vracel jako osvoboditel do Prahy, takřka všechen československý lid věřil, že Sovětský svaz byl v r. 1938 jediný, kdo Československo nezradil, avšak Beneš dobře věděl, že tomu bylo jinak...
Edvard Beneš na mezinárodní scéně
Tak, jako mělo Československo již před svým vznikem armádu, mělo i svého 1. muže diplomacie: od r. 1917 bylo jasné, že jím je Edvard Beneš. Z uznání Československa na evropském poli nemá nikdo větších zásluh než právě on. Zatímco Masaryk byl teoretikem, Beneš byl tím, kdo Masarykovy plány uváděl do skutečnosti.
Prvního velkého úspěchu na mezinárodní scéně se dočkal Beneš na počátku r. 1919 – na mírové konferenci ve Versailles. Ač byl skutečným vedoucím československé delegace předseda vlády Karel Kramář, Beneš si vydobyl dominantní postavení. Nacionalisticky zaměřený Kramář mylně počítal, že může a bude jednat s předsedou konference, francouzským premiérem G. Clemenceauem či s prezidentem USA W. Wilsonem jako rovný s rovnými. Beneš na to šel chytřeji. Své požadavky prosazoval a konzultoval u různých tajemníků a poradců v zákulisí věda, že jejich zaneprázdnění a detailů neznalí šéfové jejich návrhy nakonec přijmou. S tím slavil úspěchy. 6. února 1919 vystoupil Beneš před tzv. radou pěti – prezidentem USA W. Wilsonem, premiéry Francie G. Clemenceauem, Velké Británie D. Lloydem Georgem, Itálie V. E. Orlandem a japonským baronem N. Makinem. Jeho více jak tři a půl hodinový přednes československých požadvků zaznamenal u šéfů mocných států kladného přijetí, bez zásadních připomínek byla předana československá záležitost paritní komisi čtyř evropských dohodových mocností. Benešův projev sestával z následujících, podrobně rozvedených bodů:
1) Čechoslováci, jejich historie a civilizace a jejich zápas o samostatný sát.
2) Územní požadavky Československa
3) Jaké slovenské území se žádá
4) Problém Němců v Čechách
5) Problém těšínského Slezska
6) Problém uherských Rusínů
7) Problém lužických Srbů
8) Problém Ratibořska
9) Problém Kladska
Republice nakonec byly přiznány jak historické české země (včetně Chebska), ale také Slovensko podle původního Benešova návrhu, i Podkarpatská Rus. Versailleská konference navíc připojila k Československu malé Vitorazko o ploše 104 km², které k české koruně nikdy nepatřilo a na jižní Moravě Valticko o výměře 82 km² (motivem pro přiřčení těchto dvou oblastí ČSR byla především železniční trať, jež měla celá patřit Československu) . Nakonec bylo k ČSR v r. 1920 připojeno i Hlučínsko o rozloze 324 km² s celkem 48 000 obyvateli žijících v 28 obcích, jediné bývalé německé území. Zde k výjimce přispěla skutečnost, že ještě v r. 1910 při německém sčítání lidu se k německé národnosti hlásilo jen necelých 12% obyvatelstva., zbytek se považoval za tzv. Moravce, mluvící severomoravským dialektem. Veliký spor se ovšem vedl o Těšínsko. Benešovi se nakonec podařilo příslušného francouzského i britského arbitra získat pro svůj plán dělení Těšínska. Území bylo rozděleno spíše podle geografického a ekonomického hlediska, než podle národnostního klíče, či historické sounáležitosti. Ač 80% území připadlo Polsku a jen 20% Československu, nevypadalo to ve skutečnosti pro Čechy tak nepříznivě, jak se může na první pohled zdát. Nejlidnatější a nejprůmyslovější část připadla ČSR. Průmyslové pánve u Moravské Ostravy, Karviné a Třince i převážné části celého Jablunkovského průsmyku od Olše až po rozvodí s Vislou získalo rovněž Československo. Ač způsob rozdělení Těšínska neuspokojil ani jednu stranu, více nespokojenosti zavládlo rozhodně v Polsku.
Ve svém prvém projevu před Národním shromážděním na sklonku září 1919 tak mohl Edvard Beneš prohlásit: „Vycházíme z mírové konference skutečně vítězi. Nedocílili jsme sice všeho, co jsme chtěli, v mnohých věcech nebylo naše vítězství tak úplné, jak jsme si přáli, ale všeobecně na mírové konferenci se konstatovalo… že naše delegace byla jednou z těch, které dosáhly nejvíce, které nejintenzivněji a nejobratněji uměly ze situace využíti…“ Beneš si z Versailleské konference odnesl několik věcí: hlavním garantem Československa je Francie, bez níž by na konferenci nebylo dosaženo takřka ničeho. Francie je hlavní silou na evropském kontinentě, a proto spojenectví s ní je zárukou bezpečnosti Československa a uhájení jeho hranic. Hlavním úkolem československé zahraniční politiky je udržení dosaženého poválečného statu quo. Vůči Německu je potřebné vést racionální politiku. Bez ohledu na potřeby československého státu není pro Evropu správné, aby bylo Německo postiženo takovými sankcemi, které prostě nemůže splnit. Uplatňování nesmyslných sankcí může vést v Německu k vzedmutí velké vlny revizionizmu, která může zásadně ohrozit bezpečnost Evropy, Československa zdaleka nevyjímaje.
Další velká diplomatická akce byla připravena na rok 1922. Desátého dubna 1922 byla v Janově zahájena konference, na kterou se sjeli zástupci devětadvaceti evropských států a britských dominií. Měla upravit stále značně rozhádané ekonomické i politické vztahy poválečné Evropy. To, co si Beneš uvědomoval hned ve Versailles se začalo stávat skutkem: drastické tresty uvalené na Německo (jejichž autorem byla Francie) se začaly nevyplácet. Připomeňme jen, že Německo Versailleskou mírovou smlouvou přišlo o značná území, o všechny své kolonie. Bylo podrobeno strohým omezením v oblasti vojenské, drastickým ekonomickým trestům. Původně byla Německu uložena suma za reparace – určená především Francii - v částce 269 miliard zlatých marek. Tato nesplnitelná suma byla sice postupně snižována, přesto byla Francií použita jako záminka k dočasné okupaci některých německých oblastí, především průmyslově zaměřených.
Janovská konference se tak do značné míry měla stát jakousi první revizí Versailleské mírové smlouvy. Tehdy před konferencí začaly vrcholit značné rozpory mezi Francií a Velkou Británií. Londýn se stavěl k uznání bolševické vlády de iure kladně, rovněž byl značně mírnější k vymáhání německých reparací. Paříž měla opačné názory. Beneš, chápající možný dosah janovské konference, rozhodl se do britsko-francouzského sporu osobně zasáhnout a pokusit se o zprostředkování mezi oběma velmocemi. S úspěchem. Britský premiér D. Lloyd George i jeho francouzský kolega R. Poincaré pozvali Beneše, toho času i předsedu československé vlády, na společnou schůzku. Beneš se snažil přesvědčit Velkou Británii, aby neuznávala sovětskou vládu de iure, a snažil se dospět dohody mezi Francií a VB ohledně Německa. Jan Masaryk pak psal z Londýna svému otci na Hrad: „Beneš zde i v Paříži měl veliký úspěch, de facto triumf – mluvil jsem včera zase s Lloydem Georgem a ten hlasem chvějícím se (a on na chvění nemá moc uděláno) děkoval za službu Benešem prokázanou.“ J. Masaryk si přitom posteskl, že doma není doceňován Benešův „brilantní mozek, který zde tak mohutný dojem zanechal.“ Benešova pověst jednoho z nejpřednějších diplomatů Evropy se zdála sílit.
Politika Edvarda Beneše ovšem janovskou konferencí značně ztroskotala. Jeho politika kolektivní bezpečnosti a princip řízení diplomacie označovaný jako Governmant by Conference, tj. (světová) diplomacie řízená konferencemi, čímž je osud světa určován desítkami států, nikoliv jen několika velmocemi, zaznamenala veliký neúspěch. Nebylo to ani vinou Beneše. Mezi Západem a SSSR nedošlo k dohodě: ani jedna strana nebyla ochotna ustoupit ze svých požadavků. Především však Sovětský svaz, který nebyl ochoten uznat carské dluhy a platby náhrad za znárodněný majetek. Výsledek janovské konference byl pražádný, navíc došlo k sblížení Německa se SSSR, k uzavření již zmiňované Rapallské smlouvy, k vymanění z izolace západní Evropě dosud nepřátelských států. A hledal se viník toho všeho; Lloyd George ho okamžitě viděl v Edvardu Benešovi, „v malém muži, který s velkým hlukem objíždí zahraniční ministerstva se vzkazy“, jak jej britský premiér květnatě popsal. Naštěstí to nebyl většinový názor.
Janovská konference ovšem odešla, a Benešova politika zas začala nabírat na úspěchu. Došlo například k podepsání československo-francouzské smlouvy o vzájemné pomoci. Velký den však pro Edvarda Beneše nastal 2. října 1924. Tehdy se navždy zapsal do všech učebnic světa, je-li v zahraničí dnes se jménem Edvarda Beneše něco spojováno, je to právě toto: Ženevský protokol. Předpoklady pro velmocenské postavení Německa začaly sílit, a v Praze začala vládnout nejistota. Ve Společnosti národů se československý ministr zahraničních věcí velmi aktivně angažoval za uzavření všeobecného garančního paktu, známého jako Ženevský protokol nebo Benešův plán. Jeho principem bylo uvést v jeden celek tři stěžejní mezinárodněpolitické zásady: vytvořit všeobecné bezpečností záruky pro každý členský stát SN, stanovit povinnost řešení mezistátních sporů mezinárodní arbitráží a tím uvolnit cestu odzbrojování. K jeho schválení došlo 2. října 1924 zástupci čtyřiceti dvou států shromážděnými na zasedání Společnosti národů v Ženevě. Signatáři se zavazovali nesáhnout v případě sporů k válce a přijmout arbitráž mezinárodního soudu v Haagu, nebo rozhodnutí Společnosti národů.
Francie byla logicky velikým zastáncem tohoto návrhu. Klíčový tak byl hlas Britů. Labouristická vláda v čele s R. MacDonaldem jej dala, a Edvard Beneš tak mohl slavit svůj životní úspěch na mezinárodním poli. Tentokrát už neovlivnil „jen“ osud malého státu uprostřed Evropy, nýbrž rovnou osud celé Evropy. Vydrželo mu to však jen čtyři týdny. MacDonaldova vláda po čtyřech týdnech padla, a vystřídala jí Ramsayho konzervativní vláda, s ministrem zahraničí A. Chamberlainem. Ten se v březnu 1925 ostře vyjádřil proti protokolu. Hlavní starostí britské vlády se stala péče o britskou koloniální říši; Singapur začal být Londýnu blíž, než Československo. Britská vláda se snažila o udržení velmocenských pozic Anglie a zabezpečí jejích interesů ve světové ekonomice. Představa, že by měla být celosvětová politika řízena odkud si ze Ženevy sestavou diplomatů z různých zemí, byla pro Brity nepřijatelná. Ženevský protokol byl tak tiše pohřben a cesta k politice appeseamentu, jíž Edvard Beneš jako představitel malé země nemohl čelit, byla otevřená…
Závěr: Československo ve stínu dvou epoch
Hlavní úkol československé zahraniční politiky: zajistit bezpečnost státu, se tedy nepodařil naplnit. Smutným výsledkem dvacetileté čsl. zahraniční politiky je fakt, že v r. 1938 se nemohlo Československo spolehnout absolutně na nikoho. Žádný garant bezpečnosti ČSR v onom roce neexistoval. Tolik způsobů a možností Beneš vyzkoušel, vše nakonec vyšlo naprázdno. Těžko říci, v čem spočívaly hlavní chyby – a zda na straně 1. muže čsl. diplomacie, nebo na té straně druhé. Víme však jedno: cesta, kterou se svět v r. 1945 vydal, a jíž se Československo až do r. 1989 nemohlo takřka vůbec účastnit, byla takřka tou samou, kterou prosazoval Edvard Beneš v 20. letech minulého století. Avšak to nemůže být výmluva; můžeme představitelům západních států nadávat do zpátečníků, ovšem bylo na československém ministru zahraničí Edvardu Benešovi, aby za situace, která na evropském kontinentě mezi světovými válkami existovala, našel pro ČSR takové místo, které by jí zajistilo bezpečnost a jistotu hranic daných poválečnou mírovou konferencí.
To dvacetileté období mezi válkami zaznamenalo vlastě dvě epochy. Bylo jasné hned v r. 1919, že versailleská mírová soustava je špatná – a hlavně: neudržitelná. Sám šéf čsl. diplomacie si to uvědomoval hned na oné versailleské konferenci, a sám byl vždy pro mírnější opatření vůči Německu, než pro taková, jaká byla – především díky Francii – v r. 1919 přijata. Bylo tedy hned jasné, že k jakési revizi mírových smluv dojít musí. A právě zde nám začíná ona první epocha. Bylo to období snahy vytvořit v Evropě něco nového, postavit světovou diplomacii na systému mezinárodní kolektivní bezpečnosti. Dojít k syntéze mezi poraženeckým postavením Německa na jedné a Německa jakož to pangermánského agresora na straně druhé. Snažila se o to elita světových diplomatů: W. Wilson v USA, D. Lloyd George a R. MacDonald ve Velké Británii, E. Herriot a A. Briand ve Francii, G. Stresemann v Německu, E. Beneš v ČSR. Ani Smlouva o vzájemné pomoci, ani Ženevský protokol do praxe nevstoupilli. Politika kolektivní bezpečnosti byla nakonec pohřbena a ani polocarnská Evropa se neudržela. Ústup USA z Evropy a spory mezi Francií a VB znemožnili uspokojivé vyřešení otázky mocenského rozpoležení sil v Evropě tak, aby byl zajištěn mír a prosperita pro evropské státy.
Demokratické režimy slábly a začaly je nahrazovat režimy autoritativní, ba až totalitární. Tím nám začíná druhá epocha. Střední a východní Evropa se dostala do mocenského objetí Mussoliniho Itálie, Hitlerova Německa, Horthyho Maďarska. Velká Británie, a později i Francie, uznaly, že za takovéto situace není možné si dělat mocenské aspirace v tomto regionu, a když nefunguje ani politika kolektivní bezpečnosti, která by zabránila Německu a Itálii použít ozbrojených prostředků pro vydobytí svých mocenských zájmů, shledaly tyto dvě západoevropské demokracie, že není žádného jiného východiska, než politika appeseamentu, následkem níž sice ztratí jim nakloněné státy: Polsko, Československo, Jugoslávii a Rumunsku, avšak udrží stav v západní Evropě daný Versailleskou mírovou smlouvou a celému světu dají mír. Tyto propočty se ukázaly nakonec mylné. Představitelé Velké Británie a Francie totiž opomněli skutečnost, že Hitler, a nakonec i Stalin, chtějí buď vše, nebo nic. Že jakýkoli kompromis nemůže státníky tohoto typu uspokojit. V letech 1938 a 1939 tak mohli tito představitelé sledovat, jak jejich politika byla mylná.
Byla tedy mylná i československá politika Edvarda Beneše? Nelze na to jednoduše odpovědět. Můžeme si být jisti, že v té druhé epoše nikoliv. Prvotně již proto, že vliv Beneše se v této době značně oslabil a neměl možnost evropský vývoj takřka vůbec ovlivnit; snažil se tak např. uzavřením československo-sovětské smlouvy, ale to byla snaha marná – protihitlerovská osa Paříž-Praha-Moskva nebyla nikdy akceschopná. V té epoše první, o níž byla v této stati řeč především, to je už rozporuplnění, zde je možné jisté chyby a omyly nalézt. Hlavní otázkou je asi to, zda mohlo uzavřít Československo s demokratickým Německem takovou spolupráci, která by zabránila nástupu Hitlera k moci, a tedy vůbec k nastoupení oné druhé epochy. O tom však zas třeba jindy. Každopádně můžeme konstatovat, že československá zahraniční politika ve svých počátcích se snažila o udržení poválečného statu quo, o zmírnění německých reparací, o racionalizaci evropské politiky ve vztahu k bolševickému Rusku, o spřátelení s Rakouskem - a hlavně - o nastolení politiky kolektivní bezpečnosti. Tyto vytyčené body, které je nutno brát jako nedělitelný celek, se realizovat nepovedlo. Důsledkem toho byl zánik prvorepublikového Československa. Vina na české straně, narozdíl od vnitřní politiky, však příliš velká není.
Literatura:
John, Miloslav: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938. BAROKO & FOX, Beroun 1994
Klimek, Antonín – Kubů, Eduard: Československá zahraniční politika 1918-1938. Praha 1995
Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Torst, Praha 2005
Lukeš, Igor: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Prostor, Praha 1999
http://idrexler.blog.cz/
Otto Drexler