Inspirace Ústavním soudem SRN
Jiří Oberfalzer
19.08.2009, Lidové noviny
Skupina senátorů, kteří se chystají obrátit na Ústavní soud České republiky se žádostí o posouzení, zda je Lisabonská smlouva v souladu s českým ústavním pořádkem, podá nejprve ústavní stížnost na schválenou novelu jednacího řádu obou komor parlamentu.
Smyslem novely je zajistit kontrolu nad převáděním národních pravomocí na EU. Podle senátorů je tento zákon nedostatečný a de facto i de iure umožňuje, aby prostá většina poslanců a senátorů odevzdávala další části svrchovanosti České republiky do Bruselu. Takové přechody kompetencí mají přímý dopad na stávající ústavní pořádek ČR, a parlament by o nich měl rozhodovat ústavní většinou.
Senátoři chtějí ještě před podáním žádosti o posouzení ústavnosti Lisabonské smlouvy vytvořit příležitost, aby se Ústavní soud ČR zachoval obdobně jako ústavní soud německý.
Ten totiž podmínil další postup ratifikace přijetím zákonů, které si vyhrazují výsostné rozhodování o evropské integraci na půdě německého parlamentu, dal řadě ustanovení Lisabonské smlouvy velmi restriktivní interpretaci a vyhradil si konečné slovo při rozhodování o přípustnosti dalšího rozšiřování evropských kompetencí, a to dokonce i vůči Evropskému soudnímu dvoru. Němečtí zákonodárci také musí umožnit ústavnímu soudu, aby se mohl samostatně zabývat souladem legislativních aktů EU s německým ústavním pořádkem. Spolkový ústavní soud také konstatoval, že pro použití obecné passerelly, to jest přechodu od jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou, nemůže být rozhodující lhůta šesti měsíců, kterou dává Lisabonská smlouva parlamentům členských států na to, aby vyslovily případný nesouhlas s takovýmto přechodem, a stanovuje, že souhlas německého parlamentu musí být aktivní, nikoli jen pasivní - souhlas tedy nesmí být jen pouhým důsledkem marného vypršení stanovené šestiměsíční lhůty.
Závěr německého ústavního soudu, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem SRN, pokud budou naplněny jím formulované podmínky, se dá interpretovat i opačně: že totiž LS není v souladu s německým ústavním pořádkem, dokud nedojde k uvedené úpravě legislativy. Tuto interpretaci podporuje i fakt, že až do zjednání nápravy Spolkový ústavní soud ratifikaci zakázal.
Co doporučuje stížnost senátorů Všechny tyto okolnosti vedou senátory k závěru, že je třeba žádat Ústavní soud ČR, aby ošetřil zájmy České republiky přinejmenším stejně důsledně. Ústavní stížnost tedy navrhuje, aby se souhlas s užitím obecné nebo i speciální passerelly potvrzoval v obou komorách parlamentu ústavní většinou, a aby případné marné uplynutí lhůty pro vyjádření nesouhlasu bylo pokládáno za vyslovení nesouhlasu a nikoli naopak, jak to LS předpokládá.
Stížnost také doporučuje, aby si Ústavní soud vyhradil právo kontrolovat soulad evropské legislativy s naším ústavním pořádkem a interpretovat Lisabonskou smlouvu a další normy evropského práva autonomně, tedy i bez ohledu na případný naší ústavě odporující výklad Evropského soudního dvora.
A stížnost konečně doporučuje i to, aby Ústavní soud ČR stanovil uskutečnění potřebných legislativních úprav jako podmínku pro další postup ratifikace. Vzhledem k tomu, že jsou si postupy a závěry českého a německého ústavního soudu tradičně blízké, věří autoři stížnosti, že jejich podání k Ústavnímu soudu ČR bude úspěšné.
Senátoři mají nicméně nadále v úmyslu požádat Ústavní soud o posouzení souladu samotné Lisabonské smlouvy s naším ústavním pořádkem. Stížnost na novelu jednacích řádů však podávají v předstihu. Pokud by se totiž podařilo napravit polovičatou úpravu jednacích řádů a zajistit tak skutečně účinnou kontrolu nad posilováním evropských kompetencí na úkor národních, bylo by podání ve věci samotné Lisabonské smlouvy mnohem jednodušší.
Jiří Oberfalzer
senátor ODS, předseda stálé komise senátu pro sdělovací prostředky