Rozum, cit a hospodářská politika
Pavel Kohout
Minulý týden se v Praze konala konference o euru s hvězdným obsazením. A se zajímavým závěrem.
Posuďte sami: Otmar Issing (zastánce a jeden z hlavních „architektů“ eura), Martin Feldstein (odpůrce eura, poradce řady amerických prezidentů včetně Reagana a Obamy) a Zdeněk Tůma (guvernér ČNB).
Issingovy argumenty lze shrnout zhruba takto:
- euro prokázalo svoji životaschopnost
- přežilo i finanční krizi
- v podmínkách oddělených národních měn by krize měla patrně horší průběh
- zavedení eura vedlo v mnoha zemích (například v Itálii) k definitivnímu zkrocení kdysi vysoké inflace a obecně k zavedení lepší disciplíny
Nicméně i sám Issing připustil, že v některých ekonomikách (zejména ve Španělsku) vedlo euro k nafouknutí úvěrové bubliny, jejíž prasknutí bylo velmi nepříjemné. Toto komentoval Issing zajímavě: „Všichni věděli včas, že centrálně stanovená měnová politika nemusí vyhovovat každé členské zemi. Věděli to i Španělé. Měli možnost krotit úvěrovou bublinu jinými prostředky, zejména restriktivní fiskální politikou. Neudělali to, což se nyní ukazuje být velkou chybou. Nicméně toto nebyla chyba eura, nýbrž španělské vlády.“
Issingův argument má svoji logiku a rozumné ekonomické zdůvodnění. Nicméně jde o kritiku z pozice čisté racionality. V otázkách měnové a fiskální politiky však svoji roli hraje nejen rozum, ale i cit. A právě emoce způsobily španělské problémy. V dobách měnové a úvěrové expanze se žije příjemně. Hospodářství roste, nezaměstnanost klesá a každá vláda by v těchto chvílích musela mít obrovskou politickou vůli, aby poslechla hlas rozumu a začala krotit výdaje, zvyšovat daně a hromadit rozpočtové přebytky. Každá vláda by byla kritizována, že hází klacky pod nohy hospodářskému růstu a brání tvorbě pracovních sil.
V konfliktu rozumu a citu to není rozum, kdo vítězí. Španělsko se nechalo okouzlit nejnižší nezaměstnaností za posledních 25 let (jak o ní psal tamní tisk) a nezasáhlo. Málokterý politik má dost rozumu a současně vůle, aby se řídil radou striktně racionálního centrálního bankéře z Frankfurtu.
Martin Feldstein argumentoval (oprávněně), že centrální měnová politika nemůže vyhovovat všem a značný čas své přednášky věnoval možnostem výstupu z eurozóny pro postižené země, včetně možnost dočasného zavedení národních měn s opcí se po několika letech vrátit do eurozóny. Nicméně šlo spíše o akademické cvičení - v evropské praxi by nic podobného nešlo provést. A to nejen z politických důvodů. Členské země v zásadě nemají možnost euro opustit, aniž by fatálně poškodily svoji důvěryhodnost. Tento názor potvrdil i člen bankovní rady Mojmír Hampl.
Zdeněk Tůma prezentoval výsledky výzkumné práce ČNB, která srovnávala vliv zavedení eura na hospodářský růst a jeho výkyvy. Práce se věnovala „předkrizové“ době a hlavním závěrem bylo, že
- euro nijak viditelně nepřispělo růstu,
- volatilita hospodářského cyklu se po zavedení eura spíše mírně zvýšila.
Z hlediska laického pozorovatele zněl Tůmův projev velmi vyváženě a neutrálně. Nicméně prezentovaná čísla spíše ladí s převládajícím postojem ČNB vůči euru. Ten lze stručně charakterizovat dvěma slovy: žádné nadšení.
Převládajícím pocitem ČNB vůči euru je tedy spíše nepříliš pracně maskovaná nechuť. V tomto případě se však zdá být vzácně ve shodě s rozumem.
Vraťme se ještě k duelu Issing-Feldstein. Dva zcela protichůdné názory přednesli jejich zastánci velmi noblesním způsobem, který by měl být příkladem pro vášnivé diskutéry na internetových fórech. Jen argumenty k podstatě věci. Žádné napadání protivníka, žádné logické fauly.
Z filosofického hlediska je zajímavé, že Issing i Feldstein postavili své zcela protichůdné teorie ze stejných stavebních kamenů. Oba měli k dispozici stejné statistiky, stejné teorie, stejný aparát matematické ekonomie. A přece jen se „stavební materiál“ přece jen výrazně lišil. Jak?
Otmar Issing a jiní eurooptimisté stavějí mnohem více na emocích. V Issingově prezentaci byl jeden významný moment. Vyprávěl o tom, jak na zavedení eura pracoval s francouzským kolegou, jehož otec byl za války v německém zajetí. „A můj otec okupoval za války Francii jako voják wehrmachtu - a vidíte, synové bývalých nepřátel nyní pracují na sjednocení Evropy!“ zdůraznil Issing. Jindy spíše sucharská tvář německého profesora se v ten moment rozzářila. A bylo zřejmé, že zaujetí pro evropskou integraci má svůj hluboký, silný, emocionální rozměr, který se vymyká čisté racionalitě, statistikám, modelům a teoriím.
Otázka zní, kde je správná rovnováha mezi rozumem a citem v ekonomii, hospodářské politice - a v životě vůbec?
Úplně malá poznámka na závěr. Možná čtenáře překvapí jeden zdánlivý protimluv. Na jednom místě o Issingovi mluvím jako o "striktně racionálním bankéři", na jiném místě tvrdím, že "Issing a jiní eurooptimisté stavějí mnohem více na emocích." Netluče se to?
Ne, netluče. Víra v rozum je pořád jenom víra. A víra je emocionálním projevem. Víra v lidskou racionalitu je ve skutečnosti projevem velkého romantismu.
Pavel Kohout
ekonomický analytik