Barrosova kuchařka
Edvard Kožušník
Současný předseda Evropské komise a zároveň nejžhavější adept na tuto funkci i pro nadcházející funkční období José Manuel Barroso ve čtvrtek představil „Hlavní směry politiky příští Komise“. Je to dokument, který by měl sloužit jako taková „kuchařka“ pro směrování Evropské unie v příštím desetiletí. Jestliže právě končící funkční období Komise se neslo ve znamení konsolidace rozšířené Unie a institucionální reformy vtělené do Lisabonské smlouvy, tak nové funkční období Komise by mělo přivést Unii do „nové éry“.
Předseda Komise ve svém dokumentu vcelku správně identifikuje pět klíčových výzev před něž je dnes Evropa postavena:
1) Neprodlené znovunastartování hospodářského růstu a zajištění dlouhodobé udržitelnosti a konkurenceschopnosti pro budoucnost,
2) Boj s nezaměstnaností a posílení naší sociální soudržnosti,
3) Přeměna výzvy spojené s udržitelností evropského modelu v konkurenční výhodu,
4) Zajištění bezpečnosti Evropanů,
5) Posílení občanství EU a participativní demokracie.
Na základě formulace těchto výzev pak předseda Barroso přichází se svým plánem vytvořit ucelenou vizi s desetiletým výhledem, protože pak prý budeme schopni lépe určit oblasti, na které by se měla Komise v příštích pěti letech zaměřit. Ona strategie „EU 2020“ by měla sloučit všechny dosavadní unijní strategie do jedné. Barroso tak přichází s již jednou vyzkoušeným modelem. V roce 2000 obdobným způsobem vznikla neslavně slavná Lisabonská strategie, někdy jízlivě označovaná jako „strategie dohnat a předehnat“. Ta také byla časovaná v desetiletém horizontu, tehdy do roku 2010. Byl to přitom Barroso, který tuto strategii „zdědil“ po svém předchůdci Romanu Prodim a musel ji po svém nástupu jako zcela nerealistickou celou zrevidovat.
Nechci však předsedu Barrosa podezřívat z toho, že by si kladl nereálné cíle či by snad chtěl předem zavazovat Komisi, která bude ustavena až v roce 2014. Přesto si myslím, že jeho pět základních cílů by mělo být formulováno jen s výhledem mandátu právě sestavované Komise.
Se zněním samotných cílů se lze alespoň v obecné poloze, v jaké jsou formulovány, ztotožnit, ostatně zcela logicky jsou formulovány na základě zmíněných výzev, před nimiž dnes Unie stojí:
• Úspěšné vykročení z krize,
• Vedoucí postavení v boji proti změně klimatu,
• Rozvoj nových zdrojů udržitelného růstu a sociální soudržnosti,
• Pokrok v koncepci „Evropa občanů,
• Zahájení nové éry globální Evropy.
Barroso ve své „kuchařce“ tyto cíle dále rozvádí, čímž si možná ne zcela záměrně trochu škodí. Dosud mu vedle 27 států v Radě předem deklarovaly podporu v Evropském parlamentu jen některé poslanecké frakce jako ECR a EPP, zatímco podpora liberálů, socialistů či zelených je zatím jen někde ve hvězdách. Z Barrosovy kuchařky je tak patrná určitá snaha vetřít se do přízně těchto frakcí, jejichž podporu pro své zvolení potřebuje. Možná však ve své honbě za hlasy trochu zapomněl, že přehnaným lavírováním může ztratit podporu některé z frakcí, pro něž byl dosud přijatelný.
Nechci José Manuel Bartošovi sahat do svědomí, přesto si neodpustím komentář k jeho pojetí evropského sociálního modelu. Na jedné straně si plně uvědomuje výrazné zhoršení hospodářského vývoje Evropy a sám si klade otázku, zda se vůbec někdy hospodářský růst vrátí na předkrizové hodnoty, avšak na jiném místě pak nepřímo hovoří o větším přerozdělování vyprodukovaného bohatství. V dokumentu pak zcela chybí slova o nutnosti provést zásadní reformu evropského sociálního modelu, naopak je v něm až mentorské opakování slov o solidaritě a sociální soudržnosti.
Přes některé mé výtky a Barrosovo lavírování mezi všemi evropskými politickými proudy musím uznat, že José Manuel Barroso je člověk s vizí lepší a konkurenceschopnější Evropy. Unii vidí jako příležitost pro všech 27 států a jejich občany. Nechce z Unie budovat novodobého Leviatana, jak tomu možná chtěli někteří jeho předchůdci, nýbrž velmi dbá na zachování unijní rozmanitosti, účinné použití zásady subsidiarity, aplikaci inteligentní právní úpravy, odstraňování administrativní zátěže, byrokratických postupů a zbytečné centralizace. Ve výsledku jsem toho názoru, že José Manuel Barroso si i přes některé mé výhrady mou důvěru pro příštích pět let v čele Komise zaslouží.
Dokument je ZDE v angličtině.
Edvard Kožušník
Autor je vedoucí projektu Efektivní stát